Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Duha ISSN 0862-1985 (Print)
Duha ISSN 1804-4255 (Online)
Podpořil
Autorka ve svém příspěvku stručně představuje periodizaci ontogeneze v dospělosti (mladou, střední, zralou dospělost a stáří). Podrobněji se věnuje střední dospělosti, která je vymezena věkem 35 – 50 let. Zamýšlí se nad příčinami a projevy tzv. krize středního věku a v závěru spolu s C. G. Jungem hledá možná východiska.
Dospělost je primárně určena biologicky, její dosažení je vázáno na zrání, tedy na věk. Psychosociální vymezení dospělosti je složitější, protože nebývá jednoznačně časově lokalizována. Za nejvýznamnější psychické znaky dospělosti lze považovat samostatnost, relativní svobodu vlastního rozhodování a chování spojené se zodpovědností za své činy.
Dospělost můžeme dle věku dělit na čtyři životní období (Vágnerová, 2000, 2007; Langmeier, Krejčířová, 2006):
V posledních desetiletích se proces vstupu do dospělosti prodlužuje a stává se složitějším – jednotlivé dílčí kroky se vzájemně oddalují a zvyšuje se variabilita jejich časování. Tyto změny souvisejí se změnami podmínek na pracovním trhu, prodlužováním studia i se změnami rodinného chování a proměnami hodnotových orientací mladých lidí. Podle amerického psychologa Arnetta (2004) vzniká ve vyspělých společnostech nová životní etapa mezi dospíváním (adolescencí) a mladou dospělostí – období vynořující se dospělosti (emerging adulthood). Toto období vystihuje jakýsi mezi-status: mladí lidé již nejsou dospívajícími, ale ještě se necítí jako dospělí. Období vynořující se dospělosti je podle Arnetta obdobím experimentování, hledání sebe sama, a tudíž je i obdobím poměrně vysoké nestability. Vynořující se dospělí se vyznačují neochotou plánovat a přijímat dlouhodobé závazky.
Mladá dospělost (20 – 35 let) je dobou velkých nadějí, optimistického očekávání a životního rozletu. Mladý člověk je zaměřen extravertně realisticky a věří ve své schopnosti i své štěstí. Perspektiva vzestupu se zdá tak nekonečná, jak nepředstavitelné se jeví vlastní stáří a smrt. Tento převažující subjektivní pocit pevného zdraví, nezranitelnosti a zároveň i radost ze společných aktivit s vrstevníky může vést k nepravidelnému životnímu stylu, častým chybám v životosprávě a k experimentování s návykovými látkami. Zároveň je to životní období plné vitality a životní síly uplatňované ve sportu či jiných pohybových aktivitách. Ustaluje se profesní volba a ekonomický růst vede k finanční samostatnosti. Jedním z hlavních vývojových úkolů mladé dospělosti je vytvoření stabilního partnerského vztahu jako základu pro vytvoření rodiny. Rodičovství je u většiny osob zásadní zkušeností v procesu zrání.
Střední dospělost (35 – 50 let) je nazývána životním polednem. Ústředními tématy jsou rodinný život a profesní uplatnění. Je to období vysoké výkonnosti a dobrého zdraví, ale zároveň se již začínají projevovat první známky stárnutí, které jsou chápány jako ztráta určitých výhod a které vedou k uvědomění si vlastní zranitelnosti i omezenosti svého života. Ze sociálního hlediska postihují jejich důsledky (především ve smyslu úbytku fyzické atraktivity) více ženy než muže (Vágnerová, 2000). Krize středního věku spojená s uvědoměním časové omezenosti vlastního života se projeví i v oblasti identity. Je třeba ji přehodnotit a najít takovou alternativu, která by byla přijatelná i pro období stárnutí. Mění se obsah rodičovské role i vztah k vlastním rodičům. Lidé tohoto věku musí přijmout dominantní roli zodpovědné generace, na které závisejí jak dospívající děti, tak stárnoucí rodiče (Vágnerová, 2000).
Věk 50 let je považován v současné době za mezník, který s definitivní platností potvrzuje počátek stárnutí. Zhoršují se základní smyslové funkce (zrak a sluch), klesá tělesná síla a pohybová koordinace, stále častěji se objevují různé zdravotní obtíže. Ženy čeká fáze klimakteria spojená s definitivní ztrátou plodnosti. Ve zralé dospělosti (50 – 65 let) se objevují se první typické znaky stáří jako vrásky, šedivé vlasy, změny pigmentace kůže a proporcí těla. Dochází ke změnám v hodnotovém systému, člověk by si rád uchoval to, co je dobré nebo alespoň přijatelné. Na druhé straně mívá příslušník této generace v profesní oblasti nejvíce moci i zodpovědnosti. Jeho potřeba generativity je zaměřena na rozvoj další generace a předání zkušeností (Vágnerová, 2000).
Konec období zralé dospělosti a začátek stáří (nad 65 let) se projeví přijetím faktu stárnutí, což se projeví i změnou vlastní identity. Stárnoucí člověk už nemůže svou identitu opírat o biologicky podmíněné kompetence. Významnou složkou identity se stává to, co člověk vytvořil, s tím se ztotožňuje. Odchodem do důchodu končí profesní role, která dosud byla významnou složkou identity. O to významnější je pro sebepojetí rodina, narozením vnoučat dochází k posunu v generační příslušnosti.
Náš příspěvek se zaměřuje na dospělé ve střední dospělosti, tedy populaci ve věku od 35 do 50 let. Společnost vnímá tyto jedince jako vysoce produktivní. Bohaté profesní zkušenosti jim umožňují dosahovat vrcholných výkonů v řadě oblastí, pouze sféra, která je spojena s velkými fyzickými kompetencemi (sport, tanec), je již za svým zenitem. Souběžně s úspěchy se však objevují jistá úskalí. Do pracovních kolektivů přicházejí mladí nadějní spolupracovníci se spoustou elánu a znalostí moderních technologií, což s sebou pro udržení vlastní pozice přináší nutnost osvojovat si nové dovednosti a stále se vzdělávat. Nároky navíc neklade jen pracovní oblast, ale také rodinný život. Variabilita požadavků je velká. Lidé ve středním věku mohou mít za sebou již řadu let partnerského/manželského života, mohou do manželství teprve vstupovat nebo zakládat po rozvodu nové svazky a rodiny. Mohou mít děti právě narozené, děti v předškolním či školním věku, dospívající adolescenty i děti již dospělé. Rodiče čtyřicátníků se mohou ještě těšit dobrému zdraví a vitalitě nebo jsou již nemocní a vyžadují pravidelnou péči nebo mohou být i po smrti. Všechny tyto požadavky jsou spojeny s velkým výdejem energie a s nutností pečlivě plánovat a organizovat čas každého dne. Konflikt rolí vyplývající z nároků profese i rodinného života může vést k pocitům vyčerpání, přetížení a stresu.
Ve středním věku začíná člověk pociťovat první příznaky stárnutí. V důsledku involučních procesů se mění vzhled a slábne fyzická sexuální přitažlivost – lidé tloustnou, ubývá svalové hmoty (od 40 let v průměru 5 % za dekádu), vlasy šedivějí a padají, mění se kontury obličeje, přibývají vrásky. Vzhledem k odlišným standardům, které naše společnost ve vztahu ke stárnutí mužů a žen vytvořila a sdílí, tyto změny hůře snášejí ženy. Objevují se však i jiné tělesné příznaky, které nesouvisejí jen s fyzickou atraktivitou – mírně ubývá fyzická síla, zhoršuje se koordinace pohybů, slábne síla a pružnost svalů, tělo hůře regeneruje, zhoršuje se kvalita spánku, objevují se potíže s pohybovým aparátem, dochází k oslabení smyslových receptorů, klesá sexuální výkonnost a plodnost. Metabolismus se snižuje o 5 – 10 % v průběhu každých deseti let a zhoršuje se proces trávení a vstřebávání živin (Thorová, 2015). Rychlost těchto involučních změn je do jisté míry individuální a dá se ovlivnit režimovými opatřeními (životosprávou).
Podstatným rysem střední dospělosti je stále častější konfrontace člověka se smrtí. Lidé si začínají uvědomovat svou smrtelnost, stávají se opatrnějšími, uvažují o svém životním stylu a hodnotách, rekapitulují a zvažují možnost větších či menších životních změn. Často se mluví o tzv. krizi středního věku. Hermans a Oles (1999) ji definovali jako mezeru, která vzniká mezi tím, co jsme v životě dokázali, a očekáváními, která máme od budoucnosti. V užším smyslu mluvíme o krizi středního věku, pokud člověka trápí negativní pocity smutku, pochyb, nejistoty a myšlenky spojené s procesem stárnutí. Thorová (2015, s. 449) uvádí chování typické pro tuto krizi:
Na prožitek krize člověk může reagovat odmítnutím projevů stárnutí (útěk, snaha o nadměrnou kompenzaci), dekompenzací psychického stavu (úzkost, deprese) nebo regresem (odvržení závazků, zneužívání návykových látek, rizikové chování).
Stereotypizovaný pop-psychologický model krize středního věku se genderově liší. Muž středního věku naváže vztah s mladou ženou a ochotně vyměňuje možnosti svého sociálního statutu (finance, zkušenosti, kontakty) za fyzickou atraktivitu a prvky mladého životního stylu. Žena středního věku se začne méně věnovat rodině a domácnosti, začne více cvičit a držet nejrůznější diety. Využívá služeb estetické chirurgie a sebevědomí si udržuje flirtováním s mladšími muži. V dnešní době se genderové rozdíly v těchto stereotypizovaných obrazech stírají (muži se snaží zlepšovat svůj vzhled např. barvením vlasů, ženy navazují vztahy s mladšími muži).
Je ovšem otázka, zda je krize středního věku reálným psychologickým konstruktem. Emoční a psychosociální krize lidé v životě zcela jistě zažívají, nemusejí být však spjaty s určitým věkem, spíše s konkrétními událostmi (úmrtí blízkého člověka, ztráta zaměstnání, onemocnění, rozvod). Řada lidí prožívá střední dospělost jako příjemné stabilní období, kdy si člověk užívá vlastní zralosti – autonomie, výkonnosti, kompetence, sociálního vlivu, finanční nezávislosti a sociální začleněnosti. Dospělí ve věku 65 – 84 let často vyhodnocují retrospektivně období střední dospělosti za nejšťastnější ve svém životě (Freund, Ritter, 2009, dle Thorová, 2015).
Jak tedy naložit se svým zenitem, životním polednem, a následujícím životním odpolednem? Jung (1994, s. 103) ve své knize Duše moderního člověka píše: „Smyslem rána je nepochybně rozvoj individua, jeho ustanovení a rozmnožení ve vnějším světě a starost o potomstvo. To je zřejmý přirozený účel. Avšak jestli je tento účel naplněn, ba dokonce bohatě naplněn, má stále pokračovat vydělávání peněz, další výboje a rozšiřování existence přes rozumnou míru? Ten, kdo takto zbytečně přesouvá zákon životního dopoledne do životního odpoledne, musí zaplatit duševní újmou…Člověk by se jistě nestal sedmdesátníkem nebo osmdesátníkem, kdyby tato dlouhověkost neodpovídala smyslu jeho druhu. Proto i životní odpoledne musí mít svůj smysl a účel a nemůže být jen jakousi žalostnou přítěží dopoledne……Může být kultura smyslem a účelem druhé poloviny života?“
Jistě můžeme souhlasit. Rozhodnutí působit ve službách kultury a vzdělání, stát se moudrým „strážcem mystérií“ pro nás může být důstojným a smysluplným plánem pro sestupující část životní paraboly. Střední věk vybízí k sebereflexi, ke kultivaci vlastních zdrojů, dosažení integrity a uvažování o smyslu života i v kontextu většího celku, než je pouze osobní život. Duchovní aktivita nabývá v druhé polovině života vysoké hodnoty.
Použitá literatura:
ARNETT, J. Emerging Adulthood. The Winding Road from Late Teens through the Twenties. Oxford: Oxford University Press, 2004.
HERMANS. H. J. M., OLES, P. K. Midlife crisis in men: affective organization of personal meanings. Human Relat., 52 (11), 1403 – 1426. 1999.
JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis. 1994.
LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. (2nd ed.). Praha: Grada Publishing. 2006.
THOROVÁ, K. Vývojová psychologie. Proměny lidské psychiky od početí po smrt. Praha: Portál. 2015.
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. 2000.
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. Praha: Karolinum. 2007.
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.