My nechceme vydávat osloviny – rozhovor s Miroslavem Balaštíkem

Podařilo se vám s Tomášem Reichelem vybudovat jednu z nejsilnějších nakladatelských značek, které u nás po roce 1990 vznikly. Kdy došlo k té proměně, že jste z artového nakladatelství přešli k představě silného nakladatelského domu?

Myslíš takový ten příběh, kdy tři kluci (kromě nás dvou byl u toho také Martin Stöhr) začnou v garáži vydávat poezii a pak vydělají majlant na detektivkách? Je fakt, že když jsme v raných 90. letech a ve věku něco málo přes dvacet převzali vydávání časopisu Host, a pak se pustili i do knih, nepochybovali jsme o tom, že budeme nejlepší. Bez tohoto ničím nepodloženého sebevědomí a naivity asi nejde nic vybudovat. Zpětně bych řekl, že Host se prosadil díky tomu, že jsme měli štěstí na sebe, a na lidi, kteří byli kolem nás. A když se pak ta sněhová koule dala do pohybu, nabalovala na sebe další a další vrstvy. V polovině 90. let jsme začali s vydáváním poezie, pak se přidala literární věda a esejistika, koncem 90. let následovala česká próza a pak překladová literatura, dětská literatura atd. A i když by se mohlo říct, že zlomem bylo vydání knih Stiega Larssona v roce 2008, kdy jsme skokem zvýšili obrat a následně počet vydávaných titulů, viděno zevnitř to byl logický krok, který by dřív nebo později nastal.

Produkce Hosta teď pokrývá široké spektrum žánrů, ale i druhů literatury. Dokonce se Vám podařilo omilostnit detektivku, takže se čeští intelektuálové nebojí přiznat, že se začítají i do tohoto žánru. Počet knih, které ročně vydáváte, neustále narůstá. Existuje přesto nějaké pevnější kritérium pro váš nakladatelský plán?

Nedáváme si předem žádné omezení, co do literárních žánrů, témat, stylů. Ale ať už jde o fantasy, literaturu pro ženy nebo básnickou sbírku, snažíme se držet určitou kvalitativní laťku, pod kterou nejdeme. Neusilovali jsme například ani o práva na vydání Padesáti odstínů šedi, protože, i když jde o nesporně zajímavý sociologický fenomén, literárně je to marný a zbytečný titul a my nechceme vydávat osloviny, jen proto, že se z nich dají vytřást zlaťáky. S těmi detektivkami je to jasný příklad. Nezačali jsme je vydávat proto, že by šlo o lukrativní spotřební čtivo založené na primitivním luštění křížovky, ale že ta skandinávská vlna přinesla do literatury něco nového. Hezky je to vidět ve srovnání s Agathou Christie. O Poirotovi nebo Slečně Marplové se nedozvíte téměř nic a jde pouze o to, odhalit kdo a jak vraždil. Přičemž motiv má většinou rodinné pozadí. Skandinávské detektivky jsou oproti tomu vlastně společenské romány, které sice mají detektivní půdorys, ale kromě otázky, kdo je vrah, řeší i charaktery postav, životní osudy a psychologii vyšetřovatelů a často i zásadní společenské problémy.

Nakladatelství vydává i časopis. A ne ledasjaký. Opět jde o velmi stabilní titul se stabilním čtenářským jádrem. Když jsem jím nedávno listoval, uvědomil jsem si, jak lehce by bylo možné jen na základě studia časopisu Host vytvořit literární mapu po roce 1990 (i když nepopírám, že některá místa na ní obývají lvi). Časopis má redakční jádro, které se neproměnilo od poloviny 90. let. Jak to, že jste ještě nevyhořeli?

Jádro sice zůstává, ale redakce se za tu dobu proměnila několikrát. Ale právě pro to, že to není časopis jednoho člověka, ale vždycky dílo kolektivní, tak se daří zvládat i ty deprese a stavy vyhoření, které čas od času přicházejí. Sám jsem s tím chtěl několikrát praštit, ale pak je dobře, že máte vedle sebe kamarády, kteří vás umí zpacifikovat a vy zase je, když to na ně přijde. Tohle je na Hostu myslím to nejdůležitější, že jsme přes veškerou lidskou i povahovou různost schopní fungovat jako přátelé. A že před sebou netlačíme svoje ega, ale jde nám o věc, tedy o to, aby byl časopis, co nejlepší. To potom vytváří atmosféru, v níž jsou vedle sebe schopny fungovat tak výrazné a vyhraněné osobnosti jako je Jan Němec, Eva Klíčová nebo Zdeněk Staszek a díky tomu je časopis tak dobrý, jak doufám, že je.

Rozmlouváme v knihovnickém časopise. Takže bychom měli zkusit doporučit i nějakou četbu, která by mohla být i dále doporučována. Kdybys měl složit z vašich knih nějaký tvůj osobní žebříček, několik knih, o jejichž hodnotě jsi přesvědčený, které by to byly? A pro zjednodušení zůstaňme u české prózy.

To je pro nakladatele taková Sophiina volba. Vydáváme knihy, které se nám líbí, a vybíráme je nikoliv podle toho, že by si byly podobné, ale právě proto, že se nám každá líbí něčím jiným. Proto je neumím seřadit vertikálně, ale z mého pohledu leží vedle sebe a o každé bych dokázal říct, čím je výjimečná. Spíš bych tedy asi mluvil o tom, které knihy si vybírají čtenáři. A tady je v letošním roce největším úspěchem vedle cenami ověnčeného Jezera Biancy Bellové román Aleny Mornštajnové Hana. Jsem rád, že se tato autorka prosadila do širšího povědomí a že čtenáři teď objevují i její předchozí knihy Slepá mapa a Hotýlek.

Jsi aktivista, tedy v tom smyslu, že jako komentátor vstupuješ do literárních, společensko-kulturních či leckdy i kulturně-politických kauz. Tvůj ostrý názor, že čeští spisovatelé by se měli naučit psát tak, aby měli úspěch v zahraničí, nezvedl leckteré ze židle. Takže nediplomaticky – jaká je současná úroveň českého psaní. Ptám se i proto, že jednak jsi dlouholetým pedagogem literatury na univerzitě, jsi literárním kritikem, Host vydává i zahraniční autory, tedy i možnost přímého srovnání tu je.

Když jsem publikoval ty polemické eseje, že česká literatura je zahleděná do sebe a radil jsem autorům, aby začali psát anglicky, bylo v tom samozřejmě hodně provokace. Směřovalo to ale především k mladým, začínajícím autorům, jejichž opusů jsem měl plnou mailovou schránku a bylo neskutečně smutné vidět, jak pořád řeší svoje nezajímavé a frustrované ego a nejsou schopní ani pořádně opsat upírské ságy nebo ty nešťastné odstíny šedi. V posledních letech se ale situace změnila. Mezi rukopisy, které mi přicházejí, jednoznačně dominuje detektivka, která jako žánr vyžaduje mnohem racionálnější přístup (promyšlenou práci se strukturou, s charaktery hrdinů i stylem vyprávění). Jinak řečeno napsat detektivku vyžaduje profesionální a nikoliv pouze emocionální vztah k literatuře, což je pak poznat i na kvalitě textů, která se dramaticky zvýšila. A týká se to i ostatních žánrů. Letos poprvé mi bylo až líto, že jsem musel některé rukopisy odmítat, protože ediční plán už by je nebyl schopen pojmout. A to je velmi dobrá zpráva o stavu české literatury a velká naděje do dalších let.

Děkuji za rozhovor.
Tomáš Kubíček

Miroslav Balaštík  (nar. 1971) je literární kritik a publicista. Vystudoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a od roku 1997 přednáší na zdejším Ústavu české literatury. Od roku 1995 řídí časopis Host a je šéfredaktorem a spolumajitelem stejnojmenného nakladatelství. Publikoval řadu esejů, komentářů a rozhovorů. Je autorem knihy Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století (2010) a souboru rozhovorů se spisovateli Literatura v čase lovců (2015).