Jaromír Tomeček a ti druzí

Autor přibližuje osobnost, životní osudy a tvorbu Jaromíra Tomečka ve spojitosti s dvacátým výročím jeho úmrtí. Zároveň připomíná další představitele prózy s přírodní tematikou.

V sobotu 15. července 2017 uplynulo už dvacet let od smrti Jaromíra Tomečka, jednoho z nejvýznamnějších autorů přírodní prózy. Mnoha čtenářům Duhy je jeho osobnost a tvorba dobře známá. Již v jejím prvním čísle v roce 1987 Tomeček přispěl do rubriky Kniha, která mě zaujala. Později – v souvislosti s jeho devadesátinami – s ním vyšel rozhovor nazvaný Člověk musí mít svou identitu (Duha 1/1996). Když zemřel, jeho knihy přestaly vycházet. V roce 2008 však ZO ČSOP Veronica vydala sborník Odkaz Jaromíra Tomečka, zahrnující odborné příspěvky, vzpomínky mnoha přátel, ukázky z Tomečkových děl, fotografie a karikatury (v Duze 4/2008 ho recenzoval Oldřich Fiala). Připomeňme si aspoň krátce Tomečkovu životní dráhu a jeho hlavní díla.

Narodil se 30. září 1906 v Kroměříži, v níž prožil i dětství a absolvoval klasické gymnázium (1925). Po maturitě studoval dva semestry na brněnské právnické fakultě, ale v listopadu roku 1926 odjel na Podkarpatskou Rus, kde pracoval jako úředník a notář. V březnu 1939 – po záboru Podkarpatské Rusi horthyovským Maďarskem – se vrátil do svého rodiště a roku 1940 se usadil v Brně. V poválečné době byl mimo jiné zaměstnancem Zemského národního výboru a v letech 1954–1961 redaktorem Hosta do domu. Poté se věnoval hlavně literární tvorbě. Přispíval též do novin a časopisů, často vystupoval v rozhlase a v televizi.

Ve svých prvních knížkách zachycoval přírodu a obyvatele Podkarpatské Rusi: tvoří je „obrazy z hor“ pojmenované Vuí se směje (1944), povídkový soubor Divní (1946) a romány Stříbrný lipan (1944) a Země zaslíbená (1947). Na Podkarpatskou Rus se Tomeček ve své tvorbě opakovaně vracel (viz knihy Marko, 1967; Mezi dvěma výstřely, 1972; Zlatá mandragora, 1990). Později poznával různé končiny Moravy a své zážitky promítal do dalších děl, zčásti adresovaných dětem a mládeži.

Roku 1945 vydal příběh pstruha nazvaný Ryba a hvězda, pak přišel s knihou o proměnách jihomoravské přírody Les u řeky (1954) a dílem Věčný hvozd (1956), situovaným do Jeseníků. Další tři tituly mu vyšly v roce 1962: próza Admirál na Dyji, povídkový soubor Předjitřní setkání a svazek črt Jenom vteřiny. Roku 1964 k těmto dílům přidal lyrický cestopis Zemí révového listu. O rok později vydal Neklid, který zkoncipoval jako skladbu o čtyřech větách. Z fejetonů a črt publikovaných v denním tisku vytvořil knižní soubory pojmenované Kameje (1970), Doteky ticha (1971), Závaží času (1972) a Zastav se na chvíli (1974). Podobný charakter vtiskl i Divotvorným lovům (1974).

Ve druhé polovině sedmdesátých let své dílo rozšířil například svědectvím o svých „setkáních s ptáky a rostlinami“ Zázraky v přírodě (1978) a knížkou Psí hlas (1979), tvořenou příběhy reflektujícími jeho dlouholetý chov psů. Po třech titulech pro mládež (Když padají hvězdy…, 1980; Labutí oblaka, 1980; Ptačí příběhy, 1983) mu vyšel román o divočákovi z lesů Bílých Karpat Hora hoří (1984) a svazek črt Živly a osudy (1985), který je reakcí na soudobou devastaci přírody.

V posledním období své tvorby Tomeček vydával soubory drobných textů, jichž napsal celkem pět. Roku 1994 čtenářům nabídl svazek Ne ohněm a mečem a spolu s ním titul Budiž světlo, o dva roky později mu vyšly knížky Minutová dramata a Záhady divočiny. Soubor črt nazvaný Dobrodružné lovy byl vydán v roce 1997 až posmrtně.  

Tomečkovy knihy vycházely namnoze opakovaně, bylo z nich pořízeno několik výborů a některé byly přeloženy do cizích jazyků. Jejich podobu dotvářely dvě desítky ilustrátorů, přičemž nejčastěji tak činil Mirko Hanák. Tomečkovo dílo zahrnuje i prózy v antologiích, texty ve fotografických publikacích a v katalozích z výstav. Patří do něj rovněž předmluvy či doslovy ke knihám jiných autorů, jakož i příspěvky do různých kolektivních publikací a sborníků.

Svými zážitky a znalostmi, poutavým vypravěčstvím i básnivým podáním uměl Tomeček získávat velké množství čtenářů. Bylo by žádoucí, aby se jeho knihy znovu četly. Možnému oživení čtenářského zájmu vychází vstříc nový výbor Jaroslava Nováka nazvaný Ryba a hvězda, který vedle titulní povídky zahrnuje ukázky z knih Stříbrný lipan, Divní a Vuí se směje. Vyšel ve vydavatelství Blok na konci roku 2016 a je potěšující, že by měl být prvním svazkem většího projektu.

Kromě Jaromíra Tomečka psali o přírodě četní další autoři, namnoze dnes už málo známí. Jedním z prvních byl lékař Josef Thomayer. V prvé polovině dvacátého století k němu přibyli spisovatelé S. K. Neumann, Jiří Mahen, Ivan Olbracht, bratři Čapkové či Jaroslav Durych. Přímo na přírodní tematiku se zaměřovali Jaroslav Marcha, Stanislav Reiniš a Jan Vrba nebo Jaroslav Hubálek a Julius Komárek.

Později galerii tvůrců přírodní beletrie rozšířili Karel Nový, Alois Mikula, Rudolf Luskač, Vladimír Pazourek, Josef Prchal, František Fric či Josef Pohl, přičemž někteří z nich adresovali své knihy dětem a mládeži. Posléze se přidali Jaroslav Müller, Miloslav Nevrlý, Jiří Andreska, Štěpán Neuwirth nebo Miroslav Hule, jakož i autoři knížek s mysliveckou tematikou. Tato tematika v současné knižní nabídce nechybí, ale prózy, jaké psával Jaromír Tomeček, se téměř neobjevují. A tak by knihovny měly nabízet zasuté starší knihy: snad by své čtenáře našly!