Jak se dobrat smyslu textu a pochopit autorův záměr

Při čtení se prostupuje text díla, čtenářova životní zkušenost, autorský záměr, literární zvyklosti doby i podněty ze společenství čtenářů, z národní kultury. Novodobé pojetí čtení a čtenářství vychází z toho, že smysl díla si čtenář vždy znovu buduje, že vkládá do díla sám sebe a přitom přetváří sebe sama. Ani čtenář, ani text už nezůstanou tím, co byli předtím.

Smysl textu není v textu napevno zašitý

Obvykle se čtením chceme dobrat smyslu textu. (Některá čtení ovšem po smyslu nejdou: když v textu jenom hledáme jednotlivou informaci, nebo když prolétneme text a tvoříme jen předběžnou představu, čeho se týká a zda je pro nás.) První věcí, kterou se zkušený čtenář řídí, je to, že smysl textu není v textu napevno zašitý, že by stačilo text jaksi rozpárat, aby smysl, který do něj zašil pan autor, na nás vyskočil jak čertík z krabičky. Možná k tomu kdysi vedla škola: „Co chtěl autor říci?“ Dneska víme, že to, co chtěl říct pan autor, ještě není smysl textu. Co chtěl říct třebas Eduard Bass v Klapzubově jedenáctce o národní hrdosti a o českých kvalitách v kontrastu k celému světu, nám dneska možná dává už jiný smysl: vlastenecké nadšení a soudržnost je sice pěkná věc, ale nestačí k tomu, aby národ zvítězil v politické a ekonomické tlačenici. Tuhle nostalgii pan Bass do díla asi nevkládal.

Smysl textu pokaždé nově budujeme

Druhá věc, které se držíme, je to, že smysl textu opravdu pokaždé nově budujeme. Při čtení propojujeme svou životní i čtenářskou zkušenost s tím, co nalézáme v textu. Jinak vnímali čtenáři hrdé a vítězné mače Klapzubovců po válce v roce 1922, a jinak se na ta vítězství díváme my ve světě zahlceném mistrovstvími, olympiádami a dalšími komerčními sportovními zábavami. A úplně jinak vnímáme profesionalizaci placených hráčů. Klapzubovské hodnoty a ideály se hodně vzdálily od dnešních poměrů, a tím získaly nový smysl. Jsou spíše mementem, zásadou, která si však nedělá naděje, že náš malý národ má nyní v rukou svůj osud a že se ctí zvítězí. Když se ke knize vrátíme, budujeme smysl znovu, protože už jsme zase jiní: jednak nám život leccos přinesl, ale jsme také bohatší o tu předchozí četbu a zážitek. Čteme v knize nové věci. Velká literární díla pak přinášejí nové zážitky či poznatky i tehdy, když je čteme posté.

Smysl textu vyžaduje vnímat stavbu díla

Třetí věcí, kterou potřebujeme pro budování smyslu, ke kterému nás literární text pobízí, je naše dovednost vnímat stavbu díla. Jak nás autor vlastně svými slovy, větami, kapitolami, příhodami a postavami vede? Jak v nás vzbuzuje napětí, emoce, sympatie i odpor k postavám? A jak nás laská tokem své řeči? Nejen v poezii se řeč může pohupovat nebo tryskat či vléct. A k budování smyslu textu patří, zda autor pojmenovává věci obrazně, nebo přímočaře, záměrně nejistě, anebo zúženým pohledem postavy atp. Ke psanému čili tištěnému textu se, oproti textům multimediálním, snadno můžeme vracet. Již přečtené pasáže znovu promýšlet či prožívat. To je moc cenné a patří se to! Naše budování smyslu není lineární, neřadí jeden hotový poznatek za druhým. Pochopené pasáže stále přehodnocujeme ve světle nových zážitků a informací z pokračujícího textu. Pasáže o kariéře Klapzubovců nám zpětně dojdou, nebo si je náhle přečteme znovu a docela jinak, poté co jim malý kluk řekne, že on hraje pro čest a ne pro peníze...

Čtení je silně individuální společenská činnost

Čtvrtou zásadní věcí pro četbu literatury je paradox, že čtení je silně individuální společenská činnost. Své prožitky, domněnky, závěry i otázky sdílíme s ostatními čtenáři. Nejen že si čteme recenze nebo kapitoly v učebnicích, abychom poznali, jak se na dílo dívali ti před námi. Číst si a nepovídat si o tom s dalšími čtenáři, to je jen půlka četby. Smyslem textu totiž bývají naše společné hodnoty, případně naše všelidské city. A ty máme každý trošku jiné a trošku stejné, a posláním literatury je, abychom si je četbou pročeřili, nově posoudili a v kulturním společenství je nově usadili (změnili nebo i potvrdili) jako uznávané, platné, cenné. Sdílet s ostatními čtenáři je dobré nejen po dočtení knihy, ale právě při četbě: nejen jak to asi dopadne, ale také jaká je která postava, co má za motivy a cíle, jak my sami hodnotíme zvraty v ději i činy a povahy postav atp. V hovoru se jednak vylepšuje naše základní porozumění textu – často nás druhý upozorní na něco, co nám ušlo, co jsme nepochopili, co se dá vidět i docela jinak. Ale také se vytváří právě celkový smysl textu – o co opravdu v textu jde. Klapzubova jedenáctka sice je o tom, jak se česká rodina dobrala slávy, ale opravdu tu jde o něco jiného: poctivost a úsilí kombinované s vynalézavostí a vytrvalostí jsou hodnoty, na které věříme i přesto, že narážejí ve světě na tolik záludných překážek. Nějaká taková věta či souvětí vyjádří nosnou myšlenku díla, na které vlastně všecky epizody, postavy i jazyk a styl díla pracovaly, a kterou jsme si vybudovali my se svou zkušeností a pečlivou četbou.