Jak jsem likvidoval veřejné knihovny

Je to už hodně dávno, více než čtvrt století, když jsem ministroval v rezortu kultury. Všude zuřila privatizace a došlo i na mou oblast. Téměř všechna divadla, ale i téměř veškeré veřejné knihovny přecházely do rukou samosprávy. Vládla nejistota a strach z neznámé situace. Někteří poslanci přišli s návrhem zachovat z divadelního zákona aspoň ustanovení, že existující divadla není dovoleno rušit. Představitelé města jako zřizovatelé budou prý mít sklon zbavovat se nákladných výdajů, a divadla se k tomu přímo nabízejí. Jako ministra mě odborníci přesvědčovali, že se mám smířit s tím, že se v Uherském Hradišti nebo v Šumperku napříště profesionální divadlo hrát nebude. Podle evropských norem není myslitelné, aby město s pětadvaceti tisíci obyvatel udrželo při životě nákladnou kulturní instituci, nemluvě o městě osmitisícovém.

Ale má zkušenost byla jiná. Promluvil jsem si s uherskohradišťskými městskými otci, a ti mě ujistili, že se svého divadla v žádném případě nevzdají. Probrali to s kolegy z blízkých měst a získali od nich slib, že pomohou, protože se jich to týká: vědí, že jejich obyvatelé si do Uherského Hradiště nebo do Šumperka za divadlem často a rádi zajedou. Uplatňoval jsem tento zážitek i ve vztahu k veřejným knihovnám. Nedovedl jsem si představit, že by některý starosta podporován většinou zastupitelů zlikvidoval místní knihovnu, aby například získal peníze na stavbu kanalizace.

Ale knihovníci nevěřili. Obviňovali mě z naivity a neznalosti. Je pravda, že jsem nebyl znalý obtíží, které se vyskytují při změně socialismu v kapitalismus. Ani světově proslulí ekonomové nám neuměli poradit. Říkali, že naopak čekají, jak tu změnu zvládneme, protože pro ni není v dějinách precedens. Nikdo si nebyl ničím jist, ruku do ohně za chování samosprávy nikdo nebyl ochoten dát. Knihovníci spatřovali jistotu v paragrafech. Inspiroval je masarykovský zákon schválený v prvních letech nově zrozeného státu: obce počínaje určitým počtem obyvatel měly povinnost zřídit a udržovat knihovnu. Výjimky se nepřipouštěly.

Poslanci České národní rady nebyli obnovou takového zákona vůbec nadšeni. Naopak tvrdili, že se kultura nemůže stát ničí zákonnou povinností. Ctí její svobody je, že je dobrovolná. Ostatně obce počátku devadesátých let minulého století byly na rozdíl od svých předchůdkyň z let dvacátých chudé. Ve Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu jsem se dozvěděl, že obnova zákona o knihovnách nemá nejmenší naději na většinovou podporu. Přiznávám, že jsem většinové názory poslanců sdílel, a proto jsem zásadně odmítal vymluvit se, že kdyby záleželo jen na mně, byl by zákon dávno na světě, ale že si to poslanci nepřejí.

Knihovníci reagovali velmi podrážděně. Vůbec jsem se jim nedivil. Šlo nejen o jejich osobní existenci, ale o život institucí, bez kterých český život prostě nemůže být. Nejprve jsem se stal cílem nejrůznějších novinářských nájezdů. To patří ke kšeftu, jak říkal Masaryk. Dokonce si vzpomínám na amerického žurnalistu, který mi na kameru položil typicky napovídavou otázku: „Pane ministře, co myslíte, je kniha potřebná věc?“ Po kladné odpovědi a poznámce, že jsem občanským povoláním spisovatel, následovala smeč: „Tak proč likvidujete knihovny?“

Když jsem svůj postoj nezměnil, začali knihovníci v souladu s dobovým zvykem organizovat petici požadující mé odvolání. Podpisů se sešlo několik desítek tisíc. Reprezentativní skupinu signatářů – pokud se pamatuju – přijal premiér Pithart a jejich mínění vyslechl s pochopením. Nepočítal jsem přitom s tím, že by jim vyhověl. Znal jsem jeho názor v tom směru. Kromě toho jsem se ztráty funkce neobával nikdy. Smýšlel jsem takto: jestli spáchám nesprávnost nebo neodpustitelný omyl, je rozumné, abych ve funkci skončil. Jestli mě vyhodí za něco, co jsem pokládal za nezbytné hájit, i když to nebylo populární - vím, že se to stává -, mám se kam vrátit: do spisovatelské pracovny. Snažit se o setrvání ve funkci kvůli pouhé prestiži mi bylo na mou duši cizí.

Do celé věci vstoupily volby, na křeslo ministra kultury usedl můj bývalý náměstek a já jsem se stal předsedou Poslanecké sněmovny. Hlavně se však ukázalo, že knihovny houfně nezanikají, naopak že nastupující éra počítačů obohatí toto veřejné kulturní zařízení o novou funkci, totiž funkci střediska zprostředkujícího občanům přístup k důležitému zdroji informací. Počítače sice záhy vstoupily do rodin a domácností, ale knihovny žily dál a bouře se postupně utišila.

Když jsem se po osmi letech strávených ve vysokých politických funkcích vrátil za spisovatelský stůl, stávalo se, že při čtenářských besedách na půdě místní knihovny přišla řeč i na epizodu s mým odvoláváním. Nebyl to pro mě problém. Vzpomínám si, že ani vprostřed planoucího konfliktu jsem vůči nikomu ze signatářů necítil hněv, natož s odstupem téměř desíti roků. Někdejší signatáři – málokdo z knihovníků tehdy výzvu k abdikaci ministra nepodepsal – mluvili o té době jako o historii. Společně jsme se zasmáli a bylo nám spolu dobře. Bože, říkám si, kéž by se každý vášnivý veřejný spor dočkal takového vyústění.