Rozhovor s PhDr. Šárkou Kašpárkovou

Knihovna Kroměřížska v letošním roce slaví významné jubileum, 120 let své existence (1897 – 2017).  Vy jako ředitelka Knihovny Kroměřížska pracujete, a máte také krásné výročí, dvacet let. Zamysleme se, prosím, nad vývojem a změnami struktury, kvality a kvantity aktivit a nejrůznějších vzdělávacích i kulturních akcí a služeb pro různé věkové skupiny uživatelů vaší knihovny.

Charakterizujte prosím vzdělávací a společenské aktivity v době, kdy jste do knihovny nastoupila. Pracovala knihovna prioritně s dětskými čtenáři nebo připravovala programy také pro dospívající mládež a dospělé?

Naše knihovna, když jsem do ní nastoupila, sídlila ve staré nevyhovující budově, která byla v restituci vrácena původní majitelce. Tudíž už nebyl možný její stavební rozvoj v té budově a od toho se také odvíjely naprosto nevyhovující prostory, jak pro čtenáře, tak i pro personál knihovny. Upozorňuji na to proto, že chyběly prostory na jakékoliv aktivity. Ty se prováděly pouze v půjčovnách, jak pro dětské čtenáře tak i pro dospělé. Více se pracovalo s dětskými čtenáři. V Kroměříži je hodně škol a tak je a bylo zvykem, že do knihovny přišla každá třída aspoň jednou ročně. Hromadné aktivity byly konány mimo prostory knihovny. Samozřejmě, že se i v těchto podmínkách konaly akce pro dospělé čtenáře. Nebylo jich však tolik jako akcí pro děti a některé v daných prostorách nebyly realizovatelné vůbec. Součástí dětského oddělení byl vyčleněný prostor pro dospívající mládež. Tehdy to možná bylo něco nového, ale byly to prostory málo navštěvované právě tou cílovou skupinou, pro kterou byl prostor vyčleněn. Proto i při rekonstrukci budovy na knihovnu, jsme neuvažovali o vyčlenění prostor pro dospívající mládež.

Ještě se zastavíme v tomto období a zaměříme se na formy, metody práce knihovny. Byli aktivně zapojováni účastníci akcí nebo to byla „záležitost“ knihovníků, kteří prezentovali knihy, spisovatele, literaturu formou přednášek a připravených besed?

Pokud jsme stále v minulosti a prohlížíme se fotky z té doby, vidíme často stále stejné návštěvníky těchto akcí. Jednalo se o statické akce, tedy jak říkáme dnes přednášky pro veřejnost. Návštěvníci vyslechli přednášku, závěrem bylo pár dotazů a akce byla hodnocena jako úspěšná. Jen u dětí tomu bylo jinak. Akce byly přizpůsobovány samozřejmě věku dětí a jejich zapojováním do akcí.  Řadu akcí připravovaly knihovnice. Jen občas se pozval nějaký známý spisovatel. Některé akce dělali rovněž herci z divadel ze Zlína, Brna či Prahy. Jen nezapomeňme, že největší technikou tehdy byla lampička na stole a mikrofon nebo promítací přístroj či diaprojektor. Moji dnešní kolegové a kolegyně si něco takového nedovedou představit.

V dnešní době se využívají různé formy a metody práce. V dětských odděleních je to o interaktivitě, využívání loutek, hraček i her. Různé kvízy, odpoledne plná her, ale i ta jsou všechna zaměřená na podporu čtení a seznamování s knihou. Někdy mě i překvapí, že naše nejkrásnější pohádky děti vůbec neznají. Ale doba je rychlá, a pokud není babička nebo dědeček, kteří dětem přečtou pohádku před spaním, rodiče jsou vytíženi v práci, už jim nezbývá ani čas nebo chuť číst, odkud to mají děti znát? U dospělých čtenářů je nabídka různých forem práce a prezentací možná ještě širší. Od kulatých stolů, panelových diskusí, různých školení atd., co se dnes v knihovnách realizují s využitím moderních technologií. A moderní technologie se využívají i při půjčování, vyhledávání atd. včetně půjčování např. eknih.

Jak byla tato činnost knihoven materiálně zajišťována? Byly vzdělávací a společenské akce cíleny pouze na registrované čtenáře, nebo se jich účastnili i občané města?

Vždy jsem chápala knihovnu jako otevřenou a stejně tak i mí kolegové. Dříve nás omezoval prostor a bariérovost budovy. Po přestěhování do nově zrekonstruovaných prostor přímo pro potřeby knihovny nás už neomezovalo ani to. Myslím, že budovu a v ní knihovnu si lidé v našem městě oblíbili a stále se ptám, zda jsou s našimi službami spokojeni a co jim chybí. Akce jsou cíleny na širokou veřejnost a děláme je ve spolupráci i s dalšími neziskovými organizacemi. To se vyplatí oběma stranám, dnes je  nazýváme komunitními. Je nám jedno, zda je návštěvník akce naším čtenářem. Většinou se ale stává, že se návštěvníci stanou našimi čtenáři. Našich čtenářů se samozřejmě ptáme formou anket na spokojenost, ti však mohou využívat u nás i box a dávat své připomínky v průběhu celého roku. Objevují se tam i pochvaly našemu personálu. Každá připomínka, kterou se seriózně zabýváme, nás může posunout dál anebo naopak zjistíme, na co musíme více myslet, co našim čtenářům více vysvětlit, co více zpropagovat.

Jak se odrazily v práci knihoven možnosti, které začal nabízet grantový systém projektů pro knihovny Ministerstva kultury ČR, Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR, případně další možnosti v rámci České republiky?

Ano projekty jsou velmi dobrá věc, ale i samozřejmě náročná a odpovědná záležitost nejen pro vedení knihovny, ale i pro personál. První projekt jsme podávali někdy v polovině devadesátých let a pamatuji se, jak jsme zjišťovali, jak vůbec projekt vypadá a co musí obsahovat. Ten náš první projekt tehdy podávaný na ministerstvo hospodářství (nepamatuji si už tehdejší název) nebyl úspěšný, ale naučili jsme se projekt psát. Čili to know-how bylo pro nás velmi důležité. Pak už jsme se každoročně zapojovali. Jakmile začalo ministerstvo kultury vypisovat grantová řízení (VISK), začali jsme se do nich hlásit. Až do roku 2002 byla knihovna státní centralizovanou institucí a to znamenalo, že jsme projekty podávali nejen za knihovnu v Kroměříži, ale i ze všech ostatních 8 a později 7 profesionálních knihoven. Podařilo se díky těmto projektům dostat do knihoven internet, automatizovat provozy a ty pak již po osamostatnění mohly v tomto úsilí pokračovat. Ale spolupracovali jsme i s dalšími lokálními knihovnami na území města. Ať už to byla nemocnice, školní knihovna nebo muzejní. Předávali jsme zkušenosti, pomáhali směrovat projekty, předávali informace. Ale nevím, proč užívám minulý čas – spolupráce trvá a pokračuje.

Velkou výzvou se staly strategické projekty Evropské unie. Jak se knihovníci s náročností zpracování i vyúčtování těchto projektů vyrovnali?

První mezinárodní projekty přišly koncem devadesátých let. Nejprve to byly tzv. celorepublikové projekty PULMAN a následovala CALIMERA, do kterých jsme se zapojili. Souběžně s druhým projektem jsme se zapojili do prvních evropských projektů. Díky projektu Open Society Fund (OSF) Praha jsme se měli šanci naučit psát projekty. Dokonce jsme mohli připomínkovat implementaci těchto projektů. Bylo to období hodně náročné i pro nás. Jak časově, tak pracovně. Do projektů OSF byly zapojeny neziskové nevládní organizace tedy dnešní mluvou spolky a potom muzea, jako příspěvkové organizace. Za knihovny tam byly pouze dvě organizace: my a Vsetín. Ale nutno podotknout, že do projektu bylo vybráno pouze 17 organizací. Pro nás to poté znamenalo napsat projekt a realizovat jej.

My jsme měli novou knihovnu, ale dole v suterénu byly prostory, kde jsme z projektu zařídili učebnu. Vzdělávali jsme ohrožené cílové skupiny sociálním vyloučením a jako přidanou hodnotu jsme měli informační vzdělávání. Jen málo nezaměstnaných navštěvovalo knihovnu, cca 5 %. Knihovnu tehdy brali jako organizaci, kam se báli vstoupit, jakoby jí nerozuměli. Báli se také společnosti, byli dlouhodobě nezaměstnaní. Byl to první projekt v našem městě a spolu i se Vsetínem to byly první projekty knihoven v rámci České republiky. Pak jsme se vrhli na mezinárodní projekty. Úžasné projekty byly z Grundtvigu. Našli jsme nové přátele v Žilině, rumunském městě Ramnicu Valcea, Portugalsku, Itálii, Polsku. Byli jsme a jsme partnery v řadě v řadě projektů. Jedno musím podotknout, neděláme projekty co do množství, ale vybíráme si projekty i partnery. Máme nabídky do projektů z různých evropských měst. A také musím říct, že ne každý projekt je při podání úspěšný. Také nám několik projektů nevyšlo.

Ještě bych se ráda zastavila u aktivit a práce se skupinou věkově nejstarších uživatelů. Jako jedni z prvních jste začali organizovat propracovaný systém vzdělávání uživatelů nad 60 let. Jaké byly vaše začátky?

Úplně první rok, kdy jsme založili Akademii III. věku, byl rok 1994. Pamatuji si to moc dobře, protože ten rok přijel do Kroměříže poprvé Václav Havel a my v den jeho návštěvy zahájili akademii. Tehdy jsme ji ještě byli nuceni dělat v sále okresního úřadu. Vidíte, všechny ty roky uběhly jak voda a já se již věkem mohu zařadit mezi naše absolventy. Na akademii mám ráda zajímavé přednášky i vycházky, bohužel nemám čas je moc navštěvovat, ale někdy si je ráda a celé poslechnu. Senioři byli druhou cílovou skupinou, na kterou jsme se zaměřili. Mým vzorem byl tehdy u nás začínající Život 90 v Praze a je pravdou, že se v našem městě podařilo vybudovat středisko pro seniory, kteří si již aktivity pro sebe i veřejnost připravují sami. Jsou aktivní, vzdělávají se, ale i užívají života na toulkách krásnou přírodou. Je to prima a moc jim fandím. Dlouhodobě také spolupracujeme se zdravotně znevýhodněnými. Knihovna je bezbariérová. Před 5 lety ukončila činnost i pošta, která byla v budově, a její prostory nám byly poskytnuty k využití. Trochu jsme se roztáhli, získali další bezbariérový vstup do budovy včetně krásné zahrádky, kde nyní máme letní čítárnu. Zřizovatel nám vybudoval i malé parkoviště pro zdravotně postižené hned vedle bezbariérového vstupu. Další bezbariérové úpravy nás ještě čekají příští rok. No, stále je co dělat.

Ale abych nezapomněla, kromě akademie máme i Univerzitu III. věku. Stali jsme se pobočkou Univerzity T. Bati ve Zlíně a zajišťujeme univerzitní vzdělávání. Univerzitu otevíráme každým druhým rokem a je přihlášeno každoročně více jak 60 seniorů ve dvou vzdělávacích cyklech. Studium je čtyřsemestrové. Kromě tohoto máme i hudební vzdělávání – a to Hudební akademii. Tam probíhá vzdělávání v oblasti vážné hudby, interpretů, zpěváků atd. Je to také velmi zajímavé a člověk si tak rozšíří své obzory. Kromě toho zajišťujeme i zvyšování počítačové gramotnosti.

Změnily se požadavky účastníků během let pořádání Akademie III. věku? Reagují účastníci na změny v technologiích, ve společnosti?

No samozřejmě, když jsme se přestěhovali do nových prostor, tak jsem pro naše seniory začala pořádat hodiny výuky na internetu. Dopoledne, když bylo zavřeno, jsem měla nahlášené skupiny po 4 seniorech. No a dnes se s nimi potkávám v knihovně, když si jdou vyřídit poštu nebo se podívat, kdy je která památka v létě otevřená. Sami a bez asistence a to už mají někteří k devadesátce. Pro některé stále děláme kurzy pro začátečníky. Někteří zase chtějí jen oprášit své vědomosti. Někdo chce znát více z oboru fotografie, ale já myslím, že to zná každá větší knihovna.  Dnešní senioři mají o techniku zájem, ale nejsou to jen senioři. V listopadu děláme každoročně Týden vědy a techniky ve spolupráci s Centrem odborné přípravy v Kroměříži. Studenti představují své produkty. Na výstavu k nám chodí školy, ale obdivují je i děti s rodiči či prarodiči. U nás můžete vidět roboty nebo drony nad knihovnou.

Paní ředitelko, jste nejen dlouholetou členkou profesní organizace SKIP, ale velmi aktivně pracujete v regionálním výboru SKIP Velká Morava. Na webových stránkách Knihovny Kroměřížska jsou umístěny webové stránky SKIP Velká Morava, které spravujete.

Možná bych doplnila ještě členství v Ústřední knihovnické radě. Ale nejsem sběratelkou členství a zapojování do různých aktivit. Vím, co mohu zvládnout nad rámec svého zaměstnání a povinností vůči městu – jsem v zastupitelstvu.  Pokud se zapojuji, tak vždy s cílem splnit zadané úkoly. Zajímá mne rozvoj mého oboru, protože jsem knihovnictví vystudovala a jsem tomu ráda, že jsem se tak rozhodla. Splnilo to mé očekávání a dnes po tolika letech v oboru, musím říct, že mě to naplňuje dodnes. Prostě mě to stále baví.

Závěr našeho rozhovoru patří plánům nebo připomenutím těch programů či projektů, které se vám vydařily a na které jste hrdí.

No, na co jsme hrdí? Asi na státní ocenění našich aktivit. Byly nám uděleny dvě státní ceny v letech 2006 a 2016. A za nejvyšší městské ocenění – Zlatý kroměřížský tolar. Já myslím, že můžeme být hrdí na knihovnu, v níž pracujeme. Je zde bezvadný kolektiv a to vše se projevuje v dobrých službách pro veřejnost. Mám radost, když mě lidé zastaví na ulici a poděkují za skvělou akci v knihovně anebo jen tak řeknou, že rádi chodí do knihovny. Na to můžeme být hrdí a to je pro nás největší ocenění naší práce.

Děkuji vám za váš čas a za odpovědi.
Jana Nejezchlebová

PhDr. Šárka Kašpárková vystudovala katedru knihovědy na FF UK v Bratislavě.  V letech 1977/78 působila jako knihovnice v Mestské knižnici v Bratislave, od roku 1982 do roku 1987 byla vedoucí technické knihovny Pal-Magneton v Kroměříži. Do knihovnictví se vrátila v roce 1991, pracovala v Okresní knihovně v Kroměříži, kde byla v roce 1997 jmenována do funkce ředitelky. Knihovna pod jejím vedením získala řadu významných ocenění. Publikuje v regionálním a odborném tisku. Byla členkou redakční rady časopisu Čtenář v letech 2005-2009, je členkou Ústřední knihovnické rady ČR, členkou regionálního výboru Velká Morava SKIP. Od roku 2006 je členkou Zastupitelstva města Kroměříže a od roku 2010 i Rady města Kroměříže.