Sonda do čtenářství v České republice

TRÁVNÍČEK, Jiří. Česká čtenářská republika: generace, fenomény, životopisy. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-88069-50-8.

Autor Jiří Trávníček je v literárním i knihovnickém světě pojem. Léta vytváří plastickou mapu soudobé literární a čtenářské kultury, přičemž se nezabývá pouze domácím prostředím. Kniha Česká čtenářská republika: generace, fenomény, životopisy vychází z anonymních čtenářských životopisů, které se shromažďovaly v letech 2009 – 2015. Podařilo se mu získat celkem 138 zajímavých výpovědí. Životopisy zkoumá ze třech různých úhlů pohledu. Úhel generační portrétuje čtyři generace – rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou. Druhý pohled se zabývá tematickými průsečíky, tedy tím, co z jednotlivých čtenářských životopisů vyplynulo, a třetí pohled přináší devět životních čtenářských příběhů, které jsou něčím zajímavé a zvláštní. V knize se nachází pro knihovníky i velmi podnětný citát: „Zatím nebyla generace, která by nelamentovala nad blížícím se úpadkem knihy.“ (Raymond Williams)

Jiří Trávníček je poutavým vypravěčem, uvádí, že pravým hrdinou knihy je čtenář. Čtení představuje jako klíčovou praktiku. Tvrdí, že každý člověk je v jistém smyslu zajatcem čtení. Čtení se stalo naší samozřejmostí, takže tím poněkud zmizelo z kulturního horizontu. Jeho civilizační mise se jako by naplnila. Čtení už nemá kam růst, přinejmenším sociodemograficky. Číst umíme všichni. Čtení je zalidněná samota, cituje francouzského prozaika Daniela Pennaca. Čtení je aktivita empirická a sociální. Čtení není jen činností řízenou, ale i sociokulturně podmíněnou. Pro čtení není důležitá pouze vazba mezi čtenářem a textem. Důležitý je i vztah mezi čtenáři, sdílené čtení je fenoménem. Vztah mezi ideálním čtenářem a textem se odehrává pouze ve spekulativních představách literárních vědců. Čtení v čase digitálním má své zákonitosti. Životopisy nám mají nastavit zrcadlo, jsou o nás samotných. Velmi mě upoutala tabulka Čtenářská kultura 20. a 21. století v datech na str. 49. Například:

Na digitalitu a její výzvy má zajímavý názor. Jedná se nejprve o počítače, internet a dále o elektronické knihy a čtečky. Výzkumy ukazují, že i čtenáři, kteří díky digitalitě od čtení odpadli, se k němu znovu vracejí. Tvrdí, že digitální sféra odvedla od čtení pouze ty, kdo nebyli čtenáři. Čtení vidí Jiří Trávníček optimisticky, obstálo v silné mediální konkurenci a zůstává v centru pozornosti. Knižní trh rozhodně nestrádá. Četná konkrétní témata v knize zpracovává čtivě a zasazuje je do historického kontextu. Čtení knihy je velmi podnětné k diskusi a polemice, která se vede k mantře - lidé dnes nečtou.

Devět životních čtenářských příběhů jsou vzpomínkami lidí, kteří jsou každý z jiného prostředí a mají různé vzdělání. Výroky respondentů jsou podnětné. Například tento: „Na gymnáziu v Hradci si vzpomínám na profesora Štěrbu, byl to takový starší člověk a vodil nás po výstavách. Tam jsem získal přehled o malířství a sochařství. Do kvinty jsem přestoupil do Jaroměře, tam jsem měl spolužáka, jako jsem byl já. Oba jsme byli evangelíci, seděli jsme vedle sebe v lavici a předháněli jsme se, co kdo více přečte. Z profesorů, kdo mě výrazně poznamenal, to byl Jaroslav Žák. Nebyl tak úžasný latinář, byl to úžasný pedagog a psycholog. V té době filmoval, znal se s pražskou smetánkou, například s Fričem. On přišel z Prahy a řekl: „Blbouni, když se budete učit a dávat pozor, tak dvacet minut z hodiny vám budu vykládat, co je nového v Praze, v literatuře a filmu. On dokázal, že jeden repetent, který se soustavně neučil, se mu dokázal učit. Dokázal nás zamotivovat, protože my jsme chtěli vědět, co nového se děje v kultuře v Praze. A potom to byl profesor Bouchal, to byl polyhistor, znal mnoho jazyků, a ten nás učil češtinu. To bylo za protektorátu. Z té doby si vzpomínám, že nakladatel Borový vydával sešitové vydání Karla Čapka. Jeden sešit stál asi korunu osmdesát. Odpustil jsem si třeba svačinu a koupil jsem si sešit. Mám celé vydání Čapka v sešitech…“

Jiří Trávníček se narodil v roce 1960, je literární historik a kritik, editor a zejména vysokoškolský pedagog. Dříve působil na Masarykově univerzitě v Brně, dnes působí na Univerzitě Karlově v Praze. Je autorem knih například Poezie poslední možnosti (1996), Na tvrdém loži z psího vína (1998, se Zdeňkem Kožmínem), měla jsem to štěstí, že jsem byla na křtu této inspirující knihy v Mahenově památníku v Brně (Knihovna Jiřího Mahena), jehož se účastnil i pan Zdeněk Kožmín. Nezapomenu na ten poetický večer na půdě Mahenova památníku, o který se s velkou láskou a úctou stará paní vedoucí Mgr. Jana Černá. Dále napsal: Vyprávěj mi něco… (2007), Čteme? (2008), Čtenář a internauti (2011), Překnížkováno (2014), Knihy kupovati (2014, se Zdeňkem Šimečkem), Reading Bohemia (2015). Je spoluautorem dvou knižních rozhovorů (s Arnoštem Goldflamem a Dušanem Šlosarem). Vydal i zajímavou publikaci čtenářských životopisů lidí, kteří zasvětili svůj život knize – Knihy a jejich lidé (2013). V současnosti působí ve dvou mezinárodních týmech zabývajících se výzkumy čtenářství. Dlouhodobě spolupracuje s Národní knihovnou České republiky na výzkumech četby a čtenářství u nás. Knihovníci ho znají nejen z jeho tvorby, ale zejména z přednáškové činnosti. Ochotně přijímá pozvání knihoven a velmi zaníceně přednáší o svých výzkumech. Autor Jiří Trávníček vytváří pro knihovníky důležitou zpětnou vazbu a vyvrací řadu mýtů a omylů, které u nás kolují kolem českého čtenářství. V tomto směru je pokračovatelem Aleše Hamana.