Vidím furt větve – rozhovor s Jáchymem Topolem

V souvislosti s Citlivým člověkem je znovu připomínán Tvůj román Sestra, který vyšel v roce 1994. Co se za to skoro čtvrtstoletí změnilo v literatuře, ve společnosti, ve světě?

Žiju sice dneska v mediálním světě, odrážím se v něm, nadávám na něj, jako každý, protože nikdy v dějinách nebyl člověk vystavený tolika informacím, ale zároveň žiju v přesvědčení, že existuje nějaký lidský archetyp, který se za tisíce let příliš nezměnil. Když jsem zkraje devadesátých let psal Sestru, neměl jsem vůbec problém s tím, co je pro spisovatele základní, a to je izolace a klid. Sestru jsem psal v domku v německém lese, kde nejbližší telefonní budka byla asi tři kilometry, a telefonovat do Prahy bylo tak drahé, že jsem volal domů jednou týdně, a dopis šel taky týden – a nikomu z nás to nevadilo. Mohl jsem se soustředit na psaní. Dneska je to nemožné, máš fejsbuk, mejl, a jedeš v tom. Tohle je obrovská změna.

Jak jsi tedy napsal Citlivého člověka?

Myslím, že jsem se dokázal vyladit tak, že jsem vždycky na ty důležité hodiny, kdy jsem v polotranzu psal, všechny tyhle věci od sebe odstrčil. Pomohlo mi, že jsem většinu knihy napsal ve své barabizně na venkově kus od Prahy. Tam jsou kamna na dřevo. Může to znít romanticky, ale kdo má kamna na dřevo, ví, že je s nimi těžká práce: jsi pořád od popela, musíš se o ten oheň starat, musíš shánět dříví. A dříví je dneska drahé. Něco jsem koupil, ale spíš jsem tahal z lesa soušky. Ty musíš ořezat, naštípat na polínka, a pak máš teplo a několik hodin píšeš. Tenhle rytmus jsem držel měsíce. Vykládat někomu, že sedíš hodiny, týdny, měsíce před počítačem, je nuda – já když si vzpomenu na psaní Citlivého člověka, vidím furt větve. Pokud jsem psal v Praze, chodil jsem zas pravidelně plavat.

Takže změnily se kulisy, ale ty jsi jako autor zůstal beze změny…

Mám pocit, že jsem se to psaní naučil trochu žít. Citlivý člověk je donekonečna přepisovaná kniha, což jsem se částečně naučil v novinách jako reportér, deníkář. Přijdeš do redakce, a slyšíš, „článek na čtyři tisíce znaků!“, teď cítíš, jak z tebe začíná téct pot, ale ten článek prostě musíš udělat, musíš to napsat. Vždycky mě děsil výrok Karla Čapka, že novinář má umět psát stejně rychle, jako mluví. To je děsný, maximalistický požadavek, ale vycvičil jsem se: Když mi psaní nešlo, prostě jsem to vyseděl. Když jsem psal Sestru, byla ve mně mladá touha experimentovat, měl jsem načteného Burroughse, Joyce, a šlo to ze mě jako žhavé magma. Citlivého člověka jsem psal po kouscích a pořád to přepisoval.

Je pro Tebe literatura nutnost? Je to přetlak, který musí ven, na papír?

Mám pocit, že jo. Mám v sobě natlakovaných asi ještě několik knih. Většinu svého života, někdy víc, někdy míň zoufale, hledám čas a peníze, abych mohl napsat knihu. Před pětadvaceti lety jsem byl mladý, neměl jsem děti; s dětmi vnímáš čas úplně jinak, musíš být zodpovědný a nosit domů každý měsíc peníze. Můj život je kličkování k tomu, abych mohl psát. Tak to prostě je, a nebude to jiné.

Komu ze současných českých spisovatelů fandíš, kdo je Ti blízko?

Určitou spřízněnost cítím s Emilem Haklem. Moc se mi líbí jeho dialogy. Mám pocit, že s ním mám společné ovlivnění Bohumilem Hrabalem. Ne že bych měl Hrabala doma na nočním stolku, v mládí, když jsem byl radikální androš, už tuplem ne, čemuž se dneska směju, ale ten jeho autorský švih, ponor je mi blízký. Pak Matěj Hořava a jeho Pálenka. A Petr Mano, který napsal román Šarlák, což je název rybníku na kraji Písku. A hodně čtu básničky, teď jsem v knihkupectví otevřel knížku Tomáše Fürstenzellera Objektiv, a musel jsem si tam sednout a přečíst to celé.

Pracuješ v Knihovně Václava Havla. Máš vztah spíš k jeho dílu, dramatům, poezii, esejistice, nebo k jeho obecnějšímu lidskému odkazu?

Patřím k těm, kdo poznali Havla osobně. A Václav Havel a Ivan Martin Jirous byli pro mě muži, kteří mě, jako spoustu lidí z mé generace, formovali. Mám ho vlastně čím dál tím radši, což souvisí se současnou českou politikou. Nejsem tu od toho, abych posuzoval, analyzoval nebo odsuzoval jeho konkrétní politické činy, ale v jeho textech pořád nacházím takového radostného chlapíka s jiskrou, se zájmem o svět, dobromyslného, inteligentního. Navíc byl pět let v base. To mě v knihovně udržuje. Když děláme pořady věnované třeba Tatarům, Romům nebo Jaroslavu Foglarovi, jen žasnu, co všechno tady lze, jak byl Havel obrovsky rozkročený. To samé, když uvádíme nějakou jeho jednoaktovku nebo máme tematický večer k vydání knihy – vždycky přijdou lidi. Je to prostě radost. Havel není žádný relikt. A v zahraničí tuplem ne. U nás je hrozná havlovská skepse, ve všech debatách máš lidi, co Havla nenávidí, o mně píšou, že jsem havlovský satanista, ale Havel má ohromný kredit třeba u Ukrajinců, u Tatarů, prostě u lidí, kteří nemají svobodu jako samozřejmost.

Letos měla čtyřicet let Charta 77. Co z těch myšlenek, s nimiž chartisti přišli, dnešní společnost potřebuje, co by si z nich měla brát?

V Chartě fungovalo něco fantastického, a to vzájemnost. Tlakem doby a režimu tam byli vedle sebe nastrkaní lidé, co by spolu normálně nekomunikovali: evangelíci, exkomunisti, dlouhovlasí hipíci. Tehdy třeba slovo „feminismus“ vůbec nebylo populární, ale v Chartě odvedly obrovský kus práce a měly prestiž ženy, jako Dana Němcová, Petruška Šustrová nebo Otka Bednářová. Čili odkaz společenství, kde jsou k sobě lidi solidární, pomáhají si, drží se, je to, v čem Charta 77 dneska žije, v čem je věčná. Když dneska děláme v knihovně pořady o Chartě, o polské Solidaritě nebo o vězních komunistických lágrů v padesátých letech, nechodí jenom pamětníci, jsou tady v publiku všechny generace. To se daří.

Jáchym Topol patří k nejdůležitějším českým spisovatelům po roce 1989. Narodil se v Praze v roce 1962 jako syn básníka a dramatika Josefa Topola (1935–2015) a Jiřiny Topolové (1931–2016); jeho bratr Filip (1965–2013) byl hudebník, lídr skupiny Psí vojáci. V osmdesátých letech se podílel na hudebních a literárních aktivitách českého undergroundu, po roce 1989 se věnoval novinařině (Revolver Revue, Respekt, Lidové noviny), od roku 2011 je šéfdramaturgem pražské Knihovny Václava Havla. Začínal jako básník, jeho prózy (Sestra, 1994; Anděl, 1995; Noční práce, 2001; Kloktat dehet, 2005; Chladnou zemí, 2009) mají překlady do více než patnácti jazyků. Je laureátem Ceny Toma Stopparda (1988), Ceny Jaroslava Seiferta (2010) a Vilenické ceny (2015). Je ženatý, má dvě dcery, žije v Praze. Na jaře 2017 vyšel v nakladatelství Torst jeho nový román Citlivý člověk, za který v říjnu obdržel Státní cenu za literaturu.