PaedDr. Vladislav Raška

Vladislav Raška se narodil 18. srpna 1952 ve Vyškově. V roce 1980 absolvoval Pedagogickou fakultu v Brně, obor český jazyk a dějepis. V roce 1982 získal titul PaedDr. a v letech 1993 – 1994 absolvoval postgraduální studium na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obor Řízení veřejných knihoven. Od roku 1990 do roku 2017 byl ředitelem Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově. V letech 2001 – 2006 byl členem různých hodnotitelských komisí MK ČR – např. celostátní soutěže Knihovna roku. V letech 1999 – 2002 byl členem literární rady projektu MK ČR Česká knihovna. Jeho zájem o literaturu se aktivně projevuje v členství ve Společnosti bratří Čapků, v Akademické společnosti Aloise Musila, ve Společnosti Jiřího Mahena a ve Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Píše odborné články, zpracovává personální bibliografie o spisovateli Karlu Dvořáčkovi či cestovateli Aloisu Musilovi. Vladislav Raška je nositelem titulu Velkomoravský knihovník (2015) a držitelem Ceny českých knihovníků (2016).

Dr. Raška – můj kolega – opustil svou ředitelskou židli už na podzim a předal žezlo svému nástupci Mgr. Pavlu Klvačovi. Je velmi složité psát o této osobnosti českého knihovnictví. Dr. Raška je původním povoláním učitel, ale ke knihám měl a má velmi blízko a z toho pramenil i jeho zájem o obor knihovnictví a bylo dobře, že do něj přesedlal. Znám jej jako kolegu, kamaráda a člověka, který je stále zapojen, a věřím, že i nadále bude, do mnoha profesních aktivit. Připomenu jeho neutuchající úsilí zaměřené na získání důstojného stánku pro vyškovskou knihovnu. Trvalo to řadu let, ale jako ředitel se nenechal odradit a jeho úsilí bylo úspěšné. Se všemi problémy se dokázal popasovat, a jak víme, není to někdy opravdu jednoduché.

Já jsem se s Dr. Raškou seznámila někdy začátkem devadesátých let. Nejprve jsme se potkávali na poradách – tehdy jsme ještě všichni patřili pod Jihomoravský kraj a já si vzpomínám, že moje první porada, když jsem nastoupila do funkce ředitelky, byla právě ve Vyškově. Tehdy ještě v budově, kde největší plochu tvořil divadelní sál, do kterého byla knihovna umístěna. Dnes už je knihovna ve Vyškově v krásných nově rekonstruovaných prostorech. Vláďa Raška se ihned, po svém nástupu do ředitelské funkce, zapojil do všech aktivit spojených s propagací knihoven různými formami. Vždyť každoroční Týden knihoven je vlastně jeho nápad. Ale nejen to. Byl a je zapojen ve SKIPu, ať už na regionální nebo republikové úrovni. Vždy ochoten spolupracovat, pomáhat, navrhovat, tvořit. Stál u vytvoření dotačního titulu Česká knihovna, ale nechci vyjmenovávat vše, protože se obávám, že bych na něco mohla zapomenout.

Není snad v republice nikdo, kdo by při vyslovení jména Raška nedodal Vyškov. Vláďa pomohl znovu se narodit Karlovi Dvořáčkovi, po kterém i knihovna ve Vyškově dostala název. Někteří naši kolegové dokonce přejmenovali Rašku na Dvořáčka a tyto úsměvné historky nás vždy skvěle pobavily, zvláště v podání našeho kolegy. Kdo by neznal díky Vláďovi i cestovatele Aloise Musila, ano i toho spolubadatelsky pomohl vzkřísit a mnohé další. Pokud se zeptáte, co má rád, musím určitě napsat knihy, svou rodinu a také rád cestuje zejména do Francie. Jako skaut má rád přírodu a rád do ní utíká.

Generace, ke které patří i Vláďa, to vůbec neměla jednoduché nejen ve svém profesním životě, ale i v životě osobním. Tato generace prožila mnoho společenských změn a zvratů. To se samozřejmě dotýkalo i profesního života, po roce 1989 se měnily fondy knihoven a do knihoven se mohli vrátit lidé, kteří v nich nesměli dříve pracovat. Knihovny měnily zřizovatele (ze státu na obce), měnily se zákony a měnili se i lidé. Vývoj knihoven a profese se nově utvářel a vše bylo rychlé a převratné z dnešního pohledu. Nechci, aby tato připomínka byla ukončena smutně. Vláďa vše zvládal s humorem svým vlastním a vždy nás dokázal pobavit i když nám bylo „ouvej“. Závěrem mi dovolte připomenout jeho peripetie s jeho jménem. Když jsme mu říkali jménem, tak samozřejmě ve zkratce v Čechách: Vláďa nebo Láďa na Moravě krátce Laďa, a proto byl někdy Vladimír nebo Ladislav, a tak vždy připomínal: „Já jsem, prosím, Vladislav a ne Ladislav ani Vladimír…“  Tak si to přátelé už jednou provždy zapamatujte…. Je to prosím Vladislav Raška z Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově.

Tak, Laďo, Vláďo i Vladislave, už se těšíme na tvou spisovatelskou a badatelskou tvorbu a protože budeš nadále aktivní v našem profesním svazu – budeme se i nadále potkávat. Tak hlavně dobré zdraví...