Král je mrtev. Ať žije král?

FISCHEROVÁ, Sylva; ŠULC, Jan (Eds.). Nejlepší české básně 2017. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-7577-189-6.

Česká poetická scéna je živá a bohatá. Básnických sbírek vychází celá dlouhá řada, ale náklady se zpravidla pohybují jen v několika málo stovkách, samotné prodeje pak v desítkách kusů. K příliš velkému počtu čtenářů se tak nedostanou, neboť v běžných knihkupectvích mimo velká města na ně narazíte jen ojediněle. Stejně tak se s básněmi víceméně nesetkáme na stránkách běžného denního tisku. Proto díky za ročenky Nejlepší české básně, které vydává nakladatelství Host. Nejen, že tyto svazky vedle sebe v poličce pěkně vypadají, neboť jim nelze upřít výraznou grafickou úpravu, za kterou po celou dobu stojí Martin Pecina, ale co je hlavní, ročenky zpravidla vzbuzují vzrušený ohlas. Někdy dokonce i hlasité polemiky. Aspoň doposud tomu tak pravidelně bylo. Navíc se vydání stává jednou z mála příležitostí, kdy se poezie třeba mihne i v televizním zpravodajství.

Nedávno nás obohatil již devátý svazek – Nejkrásnější české básně 2017. U něj za povšimnutí stojí fakt, že se poprvé arbitrem svazku stala žena – Sylva Fischerová. V minulosti na přípravě svazků sice spolupracovaly Olga Stehlíková a Simona Martínková-Rackové, ale „pouze“ v roli editorek. Tentokrát se druhým editorem stal Jan Šulc. A jaký je ten letošní ročník? Dobrý a střídmý. A tím je podstatné řečeno. Vybrané čtyři desítky textů mluví samy za sebe a též obvyklý doplňující aparát je uměřený, neexhibující. Především Jan Šulc nepotřebuje říkat mnoho. A jak dosvědčuje rozhlasový pořad Liberatura, ve kterém Sylva Fischerová vysvětluje (ne)zařazení některých textů, mezi editory letos nebylo příliš třecích ploch.

Ale jako vždy a pro každého. Jsou tam básně, se kterými se nepotkávám. Jsou tam pro mne básně objevy. Opět oceňuji skutečnost, že se dostanu k autorům, kteří by mi jinak unikli, nebo k těm, po jejichž knihách bych normálně nesáhl. Z důvodů rozličných (nedostupnost, předsudky, přehlédnutí atd.). Vždy bude v podobně koncipovaných svazcích v očích čtenářů něco nadbývat (např. zařazování více textů od jednoho autora) a něco chybět (Klára Goldstein, Jan Nemček). Ale v letech se to srovnává. Aktuálnímu svazku není příliš co vytknout.

Ale tento rok se přece jen zdá, že ohlasy jsou tentokrát méně vzrušené. Důvodů může být samozřejmě povícero, ale dva by mohly být výraznější. Důvod první: za devět let existence se dostalo už víceméně na všechna podstatná jména. Množina nezařazených, a tedy i nespokojených a hlasitých, postupně řídne. Druhý možný důvod: již jsme si na přítomnost ročenky natolik zvykli, že se stala jakýmsi provozním stereotypem, který začínáme vnímat jako cosi běžného, stále přítomného. Možná je tak čas zamyslet se i nad obecnějším přínosem svazků. Co přinesly doposud? Chyběly by nám, pokud by zde nebyly? Jakou však budou mít vypovídající hodnotu pro čtenáře s odstupem času? Dostatečnou? Neuniklo něco podstatného?

Ač se to možná na první pohled nezdá, tak se v ročenkách podařilo zmapovat celou českou poetickou scénu. Asi žádné výraznější jméno za ty roky nebylo opominuto. (U autorů začínajících bude jejich reflexe i na úrovni jednotlivých textů problematická.) Máme to štěstí, že ve srovnání s léty padesátými a šedesátými minulého století, kdy podobné almanachy vycházely, je tentokrát přehled básnické scény úplný. Možná se celý projekt, aspoň dočasně, trochu vyčerpal. Nebo je to jen tím zvykem. Je otázkou, zda by případná přestávka měla nějaký smysl, jak problematické by bylo znovu navázat.

Letošní svazek je, aspoň pro mne, svědectvím, že čím vyváženější obsah, tím méně vzrušené hlasy. Osobně je mi přístup, který zvolili letošní editoři Sylva Fischerová a Jan Šulc sympatický. A opět budu netrpělivě čekat na ročenku novou.