Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Brzy po vzniku Československého státu přijalo Národní shromáždění osvětový zákon ze dne 7. února 1919, o lidových kurzech občanské výchovy, a zákon ze dne 22. července 1919, o veřejných knihovnách obecních. Stát tímto převzal na sebe organizaci lidového vzdělávání. Ve městech s více než 10 000 obyvateli byli ustaveni profesionální knihovníci, kteří ze zákona měli absolvovat Státní knihovnickou školu. Z nich se mnozí stali průkopníky v oboru, který naplňoval literu knihovního zákona, a svou prací stáli při zrodu moderního systému knihovnických služeb. Byli mezi nimi takoví, kteří pro svou činnost hledali vzory doma i v zahraničí a zanechali v dějinách našeho knihovnictví výraznou stopu. K takovým patří také
PRVNÍ JIHLAVSKÝ ČESKÝ KNIHOVNÍK – ZAKLADATEL SPOLKU VEŘEJNÝCH OBECNÍCH KNIHOVNÍKŮ – PEDAGOG KNIHOVNICKÝCH KURZŮ – ORGANIZÁTOR KULTURNÍHO ŽIVOTA
Jeden z významných členů první průkopnické generace obecních knihovníků Stanislav Rambousek (18. 10. 1897 Pardubice – 9. 11. 1937 Jihlava) dokončoval v roce 1921 filologická a filozofická studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Rambousek patřil k aktivním studentům, když se zasazoval v novém státě o změnu univerzitního zákona z roku 1882 a za studenty vystoupil proti zdražování jízdného Elektrických podniků města Prahy. V posledním roce svých studií se přihlásil do jednoročního kursu Státní knihovnické školy. Patřil tak k prvním absolventům této pražské odborné školy a ještě v roce 1921 se ucházel o místo knihovníka v Jihlavě, když tamní městská rada podle zákona o veřejných knihovnách obecních se rozhodla zřídit českou knihovnu. Jihlava byla centrem německého jazykového ostrůvku, ve kterém až do 20. let 20. století převažovalo německé obyvatelstvo, pro které již roku 1885 byla otevřena německá lidová knihovna (Deutsche Volksbücherei). Od roku 1921 v souladu s knihovnickým zákonem působily ve městě veřejné knihovny dvě, německou vedl Hans Krcal a českou Jiří Rambousek.
Do té doby působila v Jihlavě pro české menšinové obyvatelstvo knihovna Spolku pro zakládání knihoven, která sídlila v Besedním domě a měla na 3000 knih. Knihovní radě nové české knihovny se podařilo dosáhnout toho, že městská správa spolkovou knihovnu přestěhovala do upravených místností v Kapucínské (dnes Divadelní) ulici a učinila z ní veřejnou obecní knihovnu. Nový knihovník sbírky knih nově uspořádal a ještě ten rok prvních 1300 svazků připravil k půjčování, aby nenapínal trpělivost čtenářů. Počátky činnosti knihovny byly ovšem málo radostné, když se připravený knihovní fond brzy rozpůjčil a tehdejších 762 čtenářů muselo vzít za vděk tím, co bylo k dispozici, neboť nebylo moc z čeho vybírat. Proto již v létě roku 1922 musela být knihovna uzavřena, aby knihovník dokončil katalogizaci, nakoupil novou literaturu a za rok již mohl nabídnout čtenářům 5 700 svazků. Na městskou knihovnu to bylo ovšem stále málo, finančních prostředků na nákup novinek nebo doplnění mezer u starší literatury nebylo dostatek a ve dvacátých letech rostla knihovna ponejvíce zařazováním starého materiálu a dary. Úspěchem ovšem bylo, když se knihovna v roce 1924 rozšířila o čítárnu. Ještě v roce 1934 měla česká knihovna pro svých 1 577 čtenářů jen 12 700 knih, tedy méně než jeden svazek na jednoho českého obyvatele (doporučený průměr byl dva svazky).
Při jihlavské městské knihovně v roce 1923 zřídilo ministerstvo školství a národní osvěty obvodovou knihovnu, která měla zásobovat venkovské obce v okresech Jihlava a Štoky knihami. Šlo o jednu z prvních obvodových knihoven v národnostně smíšených oblastech, které budovalo ministerstvo a z nichž se vždy na podzim zasílaly výměnné kolekce knih do obcí, kde dosud knihoven nebylo, nebo kde v českých knihovnách byl nedostatek nových knih pro čtenáře.
Stanislav Rambousek se plně zapojil do kulturního života města. Stal se hlavním organizátorem Městského sboru osvětového, zval do Jihlavy představitele vědeckého a kulturního života, jako byli Pavel Eisner, Josef Hora nebo Arne Novák, z jeho podnětu vystoupilo zde také České kvarteto. Spolupracoval s divadelním spolkem Klicpera a to jako herec i režisér (uvedl např. Jana Husa od Aloise Jiráska nebo Maryšu bratří Mrštíků) a pozval do Jihlavy známé herce (Eduarda Kohouta, Olgu Scheinpflugovou, Jaroslava Vojtu, Václava Vydru aj.) či pěvkyni Emu Destinovou.
Jako jednatel Městského sboru osvětového v Jihlavě redigoval jeden z prvních osvětových časopisů, kterým se stal měsíčník Zprávy Městského sboru osvětového v Jihlavě, vydávaný od září 1923, ve kterém najdeme nejen Rambouskovy zprávy o činnosti knihovny, ale v každém čísle byl uveřejňován seznam knih městské knihovny. Časopis zanikl po roce, když se ke spolupráci přihlásil Městský osvětový sbor v Brně a tak od listopadu 1924 vycházel již péčí Zemského ústředí osvětových sborů v Brně společný Osvětový věstník Brněnska, Jihlavska a Uh. Hradišťska, který své zaměření od roku 1929 rozšířil na celou Moravu, což se projevilo změnou názvu na Osvětová Morava (v tomto časopisu najdeme v roce 1937 také Rambouskův portrét). Rambousek byl jednatelem Městského osvětového sboru až do roku 1937 a jeho velkým přáním bylo postavit Osvětový dům pro město, jako podmínku rozvoje kulturního života města, což se však za jeho života uskutečnit nepodařilo.
Organizaci knihovnictví v nové Československé republice si dal do svých stanov v roce 1919 ustavený Spolek československých knihovníků a jejich přátel. Jeho vedení bylo v rukou pražských knihovníků, kteří se snažili zapojit do jeho činnosti i knihovníky mimo hlavní město. Ti se potkávali na každoročních sjezdech, které se konaly od roku 1923 mimo Prahu a byly zaměřené především na činnost obecních knihoven. Z celkového počtu členů bylo v pražském knihovnickém spolku jen třetina obecních knihovníků. Stejně jako na pražském mezinárodním knihovnickém sjezdu v roce 1926, tak i v Časopise československých knihovníků však převažovaly obsahem problémy odborných a vědeckých knihoven. Ze strany lidových knihoven se projevovala dlouhodobě nespokojenost s vedením spolku, resp. s jeho předsedou, kterým byl od roku 1925 Z. V. Tobolka, který nejen že upřednostňoval problémy vědeckých knihoven, ale publikoval i názory, které lidoví knihovníci odmítali (např. zrušení školních knihoven jejich spojením s obecními knihovnami). Příčinou rozkolu pak bylo, když v listopadu 1926 přijala členská schůze Spolku čs. knihovníků rezoluci, v níž byly odmítnuty snahy ministerstva, aby obecní knihovníci působili v zájmu lidové výchovy, s čímž ovšem tito knihovníci nemohli souhlasit. Vždyť na příkladu jihlavského knihovníka bylo zřejmé, že ten byl organizátorem kulturního života i mimo knihovnu.
Knihovníci městských knihoven se rozhodli pro vlastní platformu, na které by intensivněji mohli pracovat pro realizaci svých představ spojených s rozvojem zejména malých vesnických knihoven. Podnět k založení samostatného spolku knihovníků veřejných knihoven obecních byl dán na župním sjezdu osvětových pracovníků a knihovníků župy jihlavské, který se konal 12. a 13. prosince 1926 v Jihlavě za účasti tajemníka ministerstva školství a národní osvěty Antonína Matuly a státních knihovnických instruktorů Leopolda Calábka a Františka Fridricha, kteří nový spolek podporovali. Na tomto sjezdu byl navržený přípravný výbor, do kterého byli zvoleni za jihlavskou župu knihovníci Stanislav Rambousek z Jihlavy, Ladislav Řezníček ze Znojma a Karel Sýkora z Břeclavi. Na ustavující valné hromadě nového Spolku veřejných obecních knihovníků přijal v lednu 1927 funkci jeho předsedy Jiří Mahen; Stanislav Rambousek byl jednatelem a oba jej vedli až do roku 1935, kdy se knihovnické spolky sloučily do Ústředního spolku československých knihovníků, v jehož výboru Rambousek rovněž působil. Činnost spolku obecních knihovníků byla úctyhodná a poměrně bohatá, značnou měrou spočívala na jeho jednateli, jak svědčí zprávy v časopise Česká osvěta.
Od Stanislava Rambouska najdeme v soudobém osvětovém tisku desítky studií a zpráv. Jeho úvahy směřovaly zejména k mladým čtenářům. S. Rambousek znal průzkumy čtenářských zájmů, z nichž bylo možné usuzovat, že ty se příliš nemění a neodpovídají žádoucímu vzestupu vkusu při výběru knih. A protože úkolem knihoven bylo vzdělávat, to se mohlo uplatnit u mladých čtenářů, které knihovníci mohli spíše vést k hodnotnější četbě, než jaká byla v oblibě u jejich otců a matek. Žáci školou povinní byli odkázáni na školní knihovny, a proto veřejné knihovny své úsilí cílily na mladistvé čtenáře. Byla to doba, kdy se hledaly vazby mezi žákovskými knihovnami obecných a měšťanských škol a mezi veřejnými knihovnami, neboť z nich teprve mohla vzejít soustavná výchova trvalého návyku čtení u mladých lidí, který by je neopouštěl ani v pozdních letech života.
V Jihlavě působil Stanislav Rambousek po 16 let, než jej 9. listopadu 1937 ve čtyřiceti letech zradila srdeční choroba. Jako rodák z území se starou českou kulturou přišel do města, ve kterém se český živel po válce začal v politickém, hospodářském a kulturním životě teprve prosazovat. V převážně německém městě již podle sčítání obyvatel v roce 1930 převažovalo české obyvatelstvo a český knihovník patřil svým taktem a pozitivním myšlením k těm, kteří národnostní sváry dovedli mírnit. Byl pokládán za přítele a znalce německé kultury.
Po přijetí knihovnického zákona v roce 1919 se rozhodovalo o celé řadě speciálních problémů veřejného knihovnictví bez větších zkušeností a na podkladě zákona v praxi nevyzkoušeného. U těchto začátků stál Rambousek, který se zúčastňoval celostátních knihovnických jednání, hledal vzory v angloamerickém knihovnictví (zastupoval české knihovnictví na knihovnickém kongresu v Cambridgi v roce 1929) a mezi kolegy si získal přirozený respekt. Oprávněně patřil k průkopníkům veřejného knihovnictví.