Habent sua fata libelli, aneb kartotéka MZK očima nordisty

V Moravské zemské knihovně jsou poklady, které nás, její návštěvníky a uživatele, provází životem rok za rokem. Osobně pamatuji šerý dávnověk, kdy byla hlavní brněnská knihovna umístěna na Moravském náměstí. Vcházelo se do ní také po schodech, vstup však nebyl zdoben aluzí Komenského Labyrintu světa (často si sama pro sebe představuji, že je to město Brno v perspektivě věčnosti), ale kubistickými plastikami v nadživotní velikosti. Ve srovnání s dnešní velkorysou budovou byly tehdejší prostory velmi stísněné a já z dnešní perspektivy moc nechápu, jak mohl být provoz spolehlivě zajištěn. Faktem však je, že zajištěn byl, a to s velkou obětavostí, koneckonců už od dob meziválečných. Ano, tam docházeli otcové zakladatelé našich univerzitních oborů, například páni profesoři Antonín Beer a Leopold Zatočil. Tam si posluchači půjčovali odborné knihy, pokud je neměli v tehdejších legendárních seminárních knihovnách přímo na fakultě.

V Moravské zemské a univerzitní knihovně pracoval v třicátých letech i knihovník a divadelní kritik Pavel Fraenkl (1904 Hradec Králové – 1986 Oslo). Aby zachránil holý život, uprchl za dramatických okolností do emigrace, a bylo to právě Norsko, které mu dalo naději na novou existenci. Přesto záhy sdílel osud norských Židů – byl deportován do Osvětimi. Stal se obětí mučení a „lékařských pokusů“; fyzické i psychické následky si nesl po celý život. Po válce se rozhodl, že už se do Československa nevrátí. Působil na univerzitě v Oslo, stal se členem literární sekce Norské královské akademie nauk. Jeho děti a vnuci už dnes češtinu, kterou Pavel Fraenkl tak miloval, neznají.

Fraenkl zažil na vlastní kůži čistky, které proběhly po březnu 1939 na lidech. V MZK jsou však dodnes k nalezení stopy po čistkách na knihách. Ve starém lístkovém katalogu, který je dnes již samozřejmě plně převeden do digitalizované podoby, existuje řada kartiček s německými a českými překlady rozsáhlého díla norské spisovatelky Sigrid Undsetové. Jsou psány ručně, ale u všech předválečných titulů této autorky je v pravém horním rohu razítko. Razítko s jediným slovem: GESPERRT – tedy: uzamčeno, ne k volnému použití, jinými slovy „zakázáno půjčovat“.  Ano, autorka historických románů, jež patřily k nejoblíbenějším jak v Německu, tak v Československu, byla totiž za okupace na indexu zakázaných. Nositelka Nobelovy ceny vystupovala od poloviny třicátých let proti nacismu a diktátorským režimům. V Norsku se účastnila veřejné debaty s Knutem Hamsunem, po válce odsouzeném za kolaboraci s německou okupační mocí a ideologií. Undsetová sama byla nucena uprchnout z okupované vlasti, dlouhé roky trávila v emigraci v USA. Její knihy byly v Německu zcela vyřazeny z knihoven – u nás byly, jak vidíme, zneškodněny v depozitáři.

Přiznávám, že mi připadá až dojemné, kolik kulturněhistorických kontextů prosvítá z každého pečlivě napsaného knihovního záznamu. Opakovaně je uveden Karel V. Rypáček (1885 – 1957), který se českým překladům Sigrid Undsetové věnoval nejsystematičtěji, a to v letech, kdy odešel z Prahy do Bratislavy, kde působil jako publicista; podzim života strávil u příbuzných v Brně. Slavnou trilogii Kristina Vavřincová přeložil Emil Walter (1890 Praha – 1964 Uppsala), který byl ve Skandinávii řadu let jako diplomat a po roce 1948 si ji zvolil za svůj svobodný domov. Na lístcích je uvedeno, že překlady vycházely u Ladislava Kuncíře, jehož životní a nakladatelské heslo „Non deserit alta“ (Neopouští výšiny) pomohlo na svět mnoha krásným knihám. Následkem hospodářské krize byla všechna jeho nakladatelská práva převedena do nově vzniklého „Vyšehradu,“ i o tom podávají kartotéční lístky zprávu.

A proč jsem vás pozvala k nahlédnutí do kartotéky MZK očima nordisty? Třeba proto, že svoboda, se kterou dnes všichni tak samozřejmě přistupujeme k informacím a knihám krásným nebo užitečným, vlastně samozřejmá není. S přibývajícími roky vlastní životní cesty s knihovnou i mimo ni se mi zdá, že je to privilegium.