Dělám, co musím – Rozhovor s Vendulou Chalánkovou

Jedna z nejvýraznějších postav současné české výtvarné scény, zejména komiksu. Narodila se v roce 1981 v Přerově. Pracuje jako textilní výtvarnice, designérka, malířka, komiksová kreslířka a scenáristka. Vystudovala Fakultu výtvarných umění v Brně. Publikovala komiksy Žít jako kaskadér (2005), Cukr a počasí (česky a anglicky, 2009) a Proč nejsi jak chlapi v práci, vole? (2015). „Ušila“ autorské publikace O Červené karkulce (2009), O perníkové chaloupce (2011) a Vyšívané pohádky (2015). Ilustrovala knížky Kühnova dětského sboru Zpívejte s námi I, II (2015, 2017), Kryštofa Kopáče Dnes dítě (2016), Adély Souralové Péče na prodej (2017) a Ondřeje Elbela Objekt Julek (2018). V letech 2009 a 2010 byla členkou kapely Muženy. Pod hlavičkou Zvrhlý vkus se věnuje výrobě módních doplňků a hraček. Představuje se na stránce http://vendulachalankova.cz.

Nedávno v Praze skončila Vaše první retrospektiva. Dala jste jí název Au!. Umění bolí?

V případě výstavy Au! se nedá mluvit o retrospektivě. Celkově bych se slovu retrospektiva ve svém věku bránila. Ve Ville Pellé šlo o výběr prací za poslední tři roky, které až na pár výjimek nebyly v Praze ještě nikdy k vidění. Sedmadvacet věcí vzniklo speciálně přímo pro výstavu. Název Au! byl takový mnohoznačný a mnohovýznamový, jak poznamenal kurátor výstavy Radek Wohlmuth, stejně jako je mnohovýznamová i moje práce. A umění mě nebolí. Naopak, je to pro mě stále jedna z oblastí života, kde jsem cele svobodná.

Na výstavě byly k vidění jak Vaše tragikomiksy nebo kolážované ilustrace, tak velká monochromní plátna, navlečená do konceptuálního rámu. Jaký je společný jmenovatel?

Byla jsem ráda, že se Villa Pellé zaměřuje i na dětskou ilustraci, a mohla jsem tedy ilustrace vystavit společně s volnou tvorbou. Monochromní plátna byla zastoupena v sérii Akustických panelů. Zde jde o věc, kterou jsem poprvé viděla v obchodě s nábytkem svého kamaráda Dana. Myslela jsem si, že jde o umění, ale Dan mi vysvětlil, že je to věc, kterou si lidé pořizují domů, do moderního interiéru, kde je vše vestavěné a špatně se jim tam nese zvuk. Tedy je to věc, která nahrazuje obraz. Přemalováním akustického panelu na plátno mu vracím znovu funkci obrazu, ale i ponechávám funkci akustického panelu. Společný jmenovatel pak bude, že mě tvorba ilustrací i obrazů nesmírně baví.

Jste z Troubek, žijete v Brně. Proč první velká výstava v Praze?

Tato výstava byla avizovaná jako doposud moje největší výstava v Praze. To bylo dáno zejména prostorem Villy, která je několikapatrová. S nabídkou výstavy se mi ozvali asi před rokem dvěma, a od té doby se vše domlouvalo a připravovalo.

Očekávala jste od té výstavy něco? Čekáte vůbec něco od své výtvarné práce: že Vás uživí, že Vás proslaví? Anebo prostě děláte, co musíte, a to ostatní je Vám putna?

Mně se do té výstavy ve Ville nejdřív nechtělo, pak jsem se těšila, pak jsem se bála, a pak, když už bylo vše nainstalované, jsem se radovala. Dělám, co musím. Snažím se dělat, co nejlépe umím.

Vyrábíte ještě tragikomiksy? Neomrzely, nevyčerpaly se po těch zhruba patnácti letech?

Tragikomiksů jsem letos vyrobila deset. Ovšem náměty pro ně jsem sbírala posledních pět let. Náměty si průběžně zapisuji a zpracovávám jen jednou za čas. Není to tedy žádná nadprodukce. Ono se s časem vytříbí, co mám zpracovat a co už ne.

Pořád platí, že pro ně berete náměty ze svého života nebo ze životů svých přátel?

Ano.

Podílela jste se na právě vydané knize Objekt Julek, věnované památce disidenta Julia Vargy. Trochu jste tu proměnila svůj výraz. Jako by Vám najednou vedl ruku Scott Adams, autor slavného Dilberta…

To byl první komiks zpracovaný podle daného scénáře. Autorem je Ondřej Elbel a jeho zadání bylo dost jasné: Vše má být černobílé s použitím červené barvy. Tuto linkovou kresbu používám v přípravných skicách skoro ke všem svým vystřihovaným věcem. Ovšem ještě jsem s ní netvořila nic finálního.

Máte v komiksu nějaké inspirace? Oblíbené autory, oblíbená díla?

V komiksu to mám dost vyhraněné a orientované na české autory. A to konkrétně na dva, kteří zůstávají mými favority: Kakalík a Petr Pavlán.

Pracujete často na zakázku. Nezužuje Vám to prostor, nemusíte se omezovat?

Zakázky mi přicházejí krásné. Taky zadavatelé znají mou práci, což je výhoda. Sama se pak snažím, aby každá kniha měla ilustraci nějakým způsobem posunutou, speciální k danému tématu. Posouvám techniku i vizuální podobu postav. Před prací na poslední knize jsem poprvé navštívila veletrh dětské knihy v Boloni, kam mě vyvezla moje kamarádka a zároveň moje nejdlouhodobější spolupracovnice na knihách Verunka Kopečková. Byl to pro mě veliký zážitek. A snad se to na nové knize projevilo.

Co chystáte?

Ta nová kniha je průvodce pro děti po funkcionalistickém Brně. Jde o čtyři příběhy, čtyři různé ilustrátory a čtyři různá témata. Další věcí, kterou připravujeme, je animovaný film o Leoši Janáčkovi; jde o druhý díl, ten první je ke zhlédnutí na www.leosjanacek.eu. A dál dvě výstavy: jednak Kdo se rád dívá… v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (potrvá do 9. září), jednak přehlídka českého a německého komiksu v Goethe Institutu v Praze (do 27. července). A příští týden se chystám s dílnou pro děti do Brém k výstavě 12 světů, která nám teď putuje po světě…