Tapetuji až nakonec – rozhovor s komiksářem a knižním ilustrátorem Jiřím Grusem

Kreslíř, malíř, ilustrátor a scenárista Jiří Grus je už víc než dekádu zřejmě nejdůležitější postavou českého komiksu. Narodil se v roce 1978 v Trutnově. Absolvoval klasickou malbu na pražské Akademii výtvarných umění. Knižně vydal: Nitro těžkne glycerinem (2006, scénář Štěpán Kopřiva), Voleman 1–4 (2007–2010), Volemanovy příhody (2010), Ve stínu šumavských hvozdů (2012, 2. vydání 2018, scénář Džian Baban & Vojtěch Mašek) a Drak nikdy nespí (2015, scénář D. Baban & V. Mašek). Jako ilustrátor spolupracuje s nakladatelstvím Karolinum na řadě Modern Czech Classics (obálky plus ilustrace anglických vydání knih E. Basse, J. Čepa, J. Durycha, V. Dyka, L. Fukse, J. Haška, B. Hrabala, J. Jedličky, J. R. Picka, K. Poláčka a V. Vančury). Podílel se na projektu Brutto I (2009; s Lelou Geislerovou a D. Babanem & V. Maškem). Je laureátem komiksových cen Muriel za roky 2016, 2012, 2009, 2008 a 2007. Představuje se na stránce http://jirigrus.blogspot.com.

Nedávno vyšlo podruhé album Ve stínu šumavských hvozdů, které jste realizoval se scenáristy Vojtěchem Maškem a Džianem Babanem. První vydání je z roku 2011. Měnil byste na své tehdejší kresbě dneska něco?

Vytvořit komiks je složité: člověk neustále řeší, co tam vložit, kde ubrat, jak to celé komponovat. Je to mravenčí práce náchylná k neustálému opravování, překreslování. Dříve jsem k tomu měl sklony. U Hvozdů jsem se poprvé oprostil od zbytečného pedantství a spíš vnímal rytmus děje – jak se na něj naladit bez zbytečných pochybností. To se, doufám, podařilo: kreslil jsem přímočaře a živelně. Myslím, že album funguje. Byla to radostná práce, což je stav, který bych už těžko znovu navodil. Takže i když mě napadá, že by tu a tam chtělo něco překreslit nebo opravit, pro celek by to nemělo význam. Neměnil bych nic.

Jak to album vznikalo? Přišli scenáristé za Vámi s hotovou věcí, nebo se příběh rodil stránku po stránce ve třech?

Podkladem pro Hvozdy byl fragment fiktivní mayovky, který se vyskytuje v knize Stanislava Komárka Mandaríni. Scenáristé si text půjčili a rozepsali do podoby komiksového příběhu. Scházeli jsme se: Džian s Vojtou nahazují možnosti, kombinují, hledají nosnou linii, téma, význam a nejrůznější propojení. Já poslouchám nebo skicuji, občas reaguji. Následuje textový scénář, můj storyboard, na který oni reagují dialogy. Mezitím už skicuji reálie, postavy, rozkresluji kompozice detailněji. Nad kresbami se scházíme a dále vrstvíme, zdokonalujeme. V určité fázi, kdy je už všechno jasné, se odpojím a pracuji na finálním provedení. Vytvořili jsme si tak systém a principy, které jsme dál rozvíjeli v komiksu Drak nikdy nespí.

Jak kreslíte? Jde to někdy z jedné vody načisto, nebo vždycky přes skici, různé verze, varianty, slepé uličky?

U komiksů je potřebná důkladná příprava. Řeším vzhled postav, lokace, atmosféru příběhu, výtvarné pojetí, stylizaci, rytmus děje, přehlednost, nejrůzněší problémy, jako vyznění detailu na stránce a jeho význam pro celkový děj. Album vzniká krok za krokem, od pevných základů, jako když se staví dům. Tapetuji až nakonec. V případě komiksu Drak nikdy nespí vzniklo sto šedesát originálních stránek formátu á dvě; mám je v poměrně velké bedně. Skic bylo dvakrát tolik. Slepé uličky nebo úkroky stranou mají určitě svůj význam, pomáhají při ohledávání terénu, slouží k lepšímu pochopení námětu a světa, který musím kresbou vystavět.

Pomáhá Vám někdy s kresbou počítač?

Ano, ale jde spíš o korekce, typu vyčištění okrajů skenů, nebo postprodukce ve smyslu dotvoření bublin s texty, zvýraznění kontrastu a jemná úprava barevných tónů. U některých ilustrací pro nakladatelství Karolinum používám efekt prolnutí dvou nebo více kreseb, což by naživo bylo technicky těžko proveditelné, těžkopádné. V tomto ohledu je počítač bravurní pomocník. Základem je ale vždycky ruční, živá práce na papíře.

Baví Vás ještě černobílá, jako za časů Volemana, nebo všechno už jen v barvách?

Baví. Práce s barvou je mi ale asi bližší, je emocionálnější. Černobílé provedení má své kouzlo, strohost, oproštěnost, která v některých případech umožňuje větší soustředění na téma. Mám rád umělecké vidění režiséra Bély Tarra, který s černobílou pracuje krásně.

Už deset let ilustrujete knihy pro řadu Modern Czech Classics, která běží v nakladatelství Karolinum. Čím je česká klasika, jako Hrabal, Hašek, Fuks, Vančura, Poláček nebo Bass, tak inspirativní?

Náměty a zpracováním. Autenticitou výpovědi, oproštěním se od podružností. Jsou to všechno výrazné osobnosti. Líbí se mi, že své pocity a myšlenky nedyzajnují za účelem prodeje a výdělku. Jsou to často hraniční, krajní výpovědi autorů, jako byli Jan Čep nebo Jaroslav Durych, kteří psali v době poznamenané válkami, událostmi, kdy z nevědomí národů vyvřely ty nejhorší věci. Žít v tom a tvořit je dnes těžko představitelné, nicméně mohu si u jejich textů uvědomit, co je podstané: vracejí mě k základním věcem bytí – k silným vizím a obrazům světa, kde lidé, častokrát z okraje, řeší otázky přežití. To je vždycky nosné, silné, zajímavé.

Nestálo by za to, převést nějakou z těch knih do komiksu?

Skvělý nápad. Samotného mě to napadlo u knihy Myši Natálie Mooshabrové, která je zvláštně žánrově nevyhraněná a velmi atmosférická.

Vzpomenete si někdy při práci na svá studia na pražské AVU u Zdenka Berana? Dala Vám ta škola něco, co byste bez ní v sobě nenašel?

Ano, vzpomenu si často. Potkal jsem tam nesmírně talentované kolegy, bez nichž bych na spostu věcí nepřišel. Profesor Beran měl v sobě velkou sílu. Měl schopnost uvést mladého člověka do složitého světa umění, do jeho souvislostí i úskalí. Díky němu jsem si uvědomil, že pokud v tom chci nějakým způsobem přežít, budu muset mnohé investovat. On sám byl velkorysý a odvážný. Byl schopen nadhledu, který mě inspiroval. Studium na AVU, která nabízí po šest let ideální podmínky k celistvému rozvoji, bylo pro mne zásadní životní zkušeností.

Jste rodák z Trutnova. Městu jste vzdal hold albem Drak nikdy nespí. To byla zakázka, nebo Váš nápad?

Draky kreslím od dětství a městský znak ze zeleným netvorem jako ústředním motivem mě vždycky fascinoval. Ve městě funguje nadšenecký spolek Trutnov – město draka, který vznik komiksu inicioval a zaplatil. Každoročně podnikají nejrůznější akce, hlavní jsou květnové Dračí slavnosti, kdy se město na dva dny promění ve středověkou pevnost. Je to krásné a znamená to, že ve městě je energie, lidé tu žijí rádi a mají ochotu a vůli proměňovat vize, které obyvatele přirozeně propojují. Chtěl jsem toho být po svém součástí.

Berete pro své komiksy a ilustrace z reality, kreslíte skutečné tváře, figury, krajinu, anebo to máte všecko v hlavě?

Spoustu věcí jsem schopen nakreslit z paměti, ale základem je ověření této schopnosti, těchto představ pozorováním reality, života. Takže u každého projektu, ať jde o knihu, komiks nebo sérii obrazů, vždycky nejdřív kreslím podle živých modelů, kamarádů, známých. Skicuji prostředí, fotím, točím krátká videa, čerpám fotopodklady z internetu nebo filmů. Jak jsem žánrově široce rozkročený, je to i nutné. Hrabalovo Kersko, středověk, Divoký západ – to vše vyžaduje studium a přípravu. Někdy kreslím z paměti a pak na to ty poznatky roubuji. Je to území mezi jednoduchou kresbou a propracovanou malbou, kde se snoubí důkladná příprava s volnějším přístupem. Je tam ale prostor i pro náhodu a experiment. Od určité fáze začne dílo autorovi jako by odpovídat, jde vám naproti jako informace, kterou nelze předvídat. Snažím se udržet záměr. Koncentrace se přitom potkává s uvolněností.

Co chystáte?

Věnuji se olejomalbě a v blízké době mě čeká intenzivní práce na ilustracích pro Záhadu hlavolamu Jaroslava Foglara, kterou vydá nakladatelství Albatros.