Současná francouzská literatura v českých překladech

„Překlad je služba. Služba originálu.“ Jarmila Emmerová

Kdo nemá tu zkušenost, nedovede si představit, kolik času a práce stojí překlad, dát autorovi, jak říká Václav Jamek, „jeho vlastní hlas“, na každém překladu to nejdůležitější. A já už jen dodávám, že ten hlas získá autor až tím, že je čten, a teprve tehdy je překlad skutečně vytvořený. Pokud jde o překladatele z francouzštiny, mnozí z nich dosáhli velkého mistrovství, dokázali ustoupit do pozadí a podřídili se autorovu vidění i vnímání, za všechny uvedu jen některé z těch, kteří jednou provždy zazářili na překladatelském nebi, nepochybně to byl Josef Jungmann, Jaroslav Vrchlický, Karel Čapek, Jindřich Hořejší, o něco mladší Jaroslav Zaorálek, Vítězslav Nezval, Antonín Liehm, Petr Kopta, Vladimír Holan, Hanuš Jelínek a z jejich pokračovatelů musím připomenout alespoň Annu Kareninovou, Helenu Beguivinovou, Jiřího Pelána a už zmíněného Václava Jamka… A omlouvám se všem, které pro nedostatek místa nejmenuji.

Frankofonní kultura musela ustoupit 

Spojení francouzské a české kultury letos připomíná pražská výstava Naše Francie. Francouzská poezie v českých překladech a ilustracích, která je instalována v prvním patře letohrádku Hvězda; vystaveno je více než 130 děl, která názorně ukazují, jak silně francouzská literatura ovlivnila českou kulturu 20. století. Expozici uspořádaly Antoine Marès a Tereza Riedlbauchová. Francouzská literatura nejenže inspirovala české básníky i prozaiky, ale silně působila i na malíře a grafiky, kteří svými ilustracemi a grafickou úpravou doprovázeli jejich díla, namátkou jmenuji Ludmilu Jiřincovou, Karla Teigeho, Jaroslava Šerých, Adrienu Šimotovou, Františka Tichého, Františka Kubína a Toyen, která knižní obálky děl Jeana Giona, André Malrauxe či Louise Aragona působivě doprovázela svými fotografickými kolážemi.

Pro rozvoj česko-francouzských vztahů je zvláště důležité období kolem roku 1918, Francie jako první uznala čs. prozatímní vládu a tím podpořila vznik Československa; zvláště tehdejší prezident Raymond Poincaré a předseda vlády Georges Clemenceau byli českému prostředí velice nakloněni; generál Maurice Pellé, sám vynikající malíř a kreslíř, se oženil s Jarmilou Braunerovou, neteří známé české malířky Zdenky Braunerové (Jarmila a Zdenka nebyly sestry, jak je v katalogu mylně uvedeno); Pellé se stal posléze náčelníkem Hlavního štábu branné moci a v Praze působil až do roku 1921. V centru hlavního města, ve Štěpánské ulici 35, byl v té době založen Francouzský institut, který tehdy nesl jméno Ernsta Denise. Bohužel běh událostí nabýval rychle neblahý spád, filozof, prozaik a básník Paul Valéry v roce 1938 marně zdůrazňuje význam Prahy pro Francii i celou Evropu…

Hrůzné období druhé světové války, okupace Francie, vznik Protektorátu a vyhlášení Slovenského štátu napáchaly nedozírné kulturní škody; redukci nakladatelské činnosti, odchod mnohých umělců do ilegality, emigrace; mnozí přišli o život v koncentračních táborech, ve věznicích, na mučidlech. V té době, samozřejmě vycházel především Céline, hlavně jeho pamflety, za všechny jmenuji alespoň Školu mrtvol (v tiráži je jako překladatel uveden S. Horský, vydalo nakladatelští Meteor). Zájmu nakladatelů se těšil i Pierre Drieu La Rochelle, za okupace se stal šéfredaktorem slavné Nouvelle Revue Française, známé jako N. R. F., který sice nepatřil k tak zběsilým antisemitům, ale svým příklonem k fašismu, stejně jako Céline, zle poškodil svoji jinak hodnotnou tvorbu; Jos. R. Vilímek vydal v roce 1940 v překladu Anny Pospíšilové jeho román Snivá buržoazie, o rodinných problémech tří generací. Česká kritika tehdy psala o veledíle.

Po osvobození, na počátku roku 1949 už musí frankofonní kultura ustoupit a uvolnit místo kultuře sovětské. A zase mnozí umělci odcházejí, za všechny jmenuji alespoň Toyen a Heislera, kteří odešli do Francie. Po smrti Stalina se poměry začínají pomalu měnit k lepšímu, a zvláště v šedesátých letech; většina významných francouzských děl postupně vyšla i v češtině, nepochybně zásluhou nakladatelství Odeon a její odvážné redakce (Jiří Pelán, Anna Kareninová, Václav Jamek, Vlasta Dufková, Miroslav Žilina). Avšak v době po roce 1989, kdy doslova překlady nejen z francouzštiny zaplavily knihkupecké pulty, renomovaná nakladatelství – paradoxně – v rychlém sledu za sebou zanikala, včetně Odeonu. Škoda. Uvést jen některé francouzské tituly, které v posledních letech vyšly v češtině, rozhodnout, koho vynechat a koho ne, je nesnadný úkol… Nezbývá, než abych se uchýlila ke své knihovně a sáhla po některém barevném hřbetu ještě čerstvého díla.

Neschopnost zohlednit současnost

Jedním z nich je nahnědlá obálka s portrétem zamyšleného staršího muže, tím je básník, prozaik a filozof Paul Valéry, jehož Zápisky (výběr z textů) vyšly v překladu Michala Novotného v Akademii v minulém roce, nepochybně jde o jeden z nejvýznamnějších současných překladatelských i nakladatelských počinů; deníkové záznamy, úvahy filozofické, psychologické i vědecké, které si Valéry rád zapisoval brzy ráno, neboť jak říkával: ranní hodiny zasvěcuji činnosti ducha a zbytek dne pak mám právo cítit se jako hlupák. (…) Michal Novotný přeložil rovněž Maxe Jacoba, jeho okouzlující hravé verše v próze, které vyšly ve sbírce Kalíšek na kostky (Torst, 2010). Max Jacob byl významnou postavou moderního umění, zejména kubismu a surrealismu, za války tragicky zemřel v internačním táboře pro Židy v Drancy u Paříže na jaře roku 1944, tedy krátce před osvobozením.

Když loni v nakladatelství Sumbalon vyšla malá knížka Alaina Finkielkrauta a Pierra Nory Proslovy ve Francouzské akademii, bylo to velké a milé překvapení, zvláště pro frankofily; titul v půvabné grafické úpravě a v pěkném překladu Nory Obrtelové. Alain Finkielkraut nedávno stanul mezi Nesmrtelnými, byl zvolen do Francouzské akademie. A jak káže dlouholetá tradice, přednesl na její půdě 28. ledna 2016 svůj slavnostní proslov, přesněji: poděkování a oslavnou řeč na svého předchůdce Féliciena Marceau, do jehož křesla číslo 21 usedl. Poté, podle protokolu, musí následovat odpověď jiného Nesmrtelného, v tomto případě tak učinil historik Pierre Nora. Alain Finkielkraut se ve své řeči obracel k zesnulému spisovateli, nejeden z českých čtenářů si jistě vybaví jeho Creezy, útlou knížku, která vyšla v roce 1969 a ještě téhož roku přinesla svému autorovi Goncourtovu cenu; jemné vypravěčské kouzlo ve svém překladu výborně zachytila Dagmar Steinová, dílko poprvé vyšlo v Československém spisovateli; histoire d´amour poslance a fotomodelky, banální příběh je vynikající psychologická studie hlavních postav a pařížské prostředí jen zdůrazňuje tragédii, kterou příběh končí.

Ale zůstaňme ještě u filozofa, historika a profesora Alaina Finkielkrauta, narozeného v roce 1949 v Paříži, v židovské rodině polských emigrantů, kterého Milan Kundera právě v Proslovech charakterizuje jako muže, který nedokáže nereagovat. Loni vydalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury jeho zatím poslední knihu Jedině to je přesné, kterou přeložil Jan Seidl. Autor v ní ostře kritizuje současné politické elity za jejich obavu zaujmout jasné stanovisko, postoj i soud; za neschopnost pojmenovat aktuální nebezpečí, zohlednit současnost, zejména v souvislosti s nekontrolovanou migrační vlnou. U stejného nakladatele a v překladu Pavly Doležalové už v roce 2014 vyšla i jeho kniha Co kdyby láska nikdy neskončila, inspirující úvahy o lidských emocích a schopnosti milovat. A nutno dodat, že Atlantis už v roce 1993 vydal jeho esej Destrukce myšlení v překladu Vladimíra Jochmanna; četba je náročná, je to aktuální zamyšlení nad destrukcí hodnot ve světě neomezeného liberalismu.

Ale i další nositelé Goncourtovy ceny zčeřili českou čtenářskou veřejnost, jedním z nich je nepochybně Michel Houellebecq, který ji získal v roce 2010 za dílo Mapa a území, autor v něm rovněž ostře kritizuje mechanismy silně ovládající společenské dění i osobní život člověka, hlavně: lásku a peníze. Za zrůdné pak autor považuje zejména postupné rozvrácení hodnotového systému; dílo vyšlo v překladu Alana Beguivina a v roce 2013 vydal Garamond. Rovněž jeho další román Podvolení vyvolal úplnou senzaci; ve Francii vyhraje volby Muslimská jednota a prezidentem se stane Mohamed Ben Abbes; nová moc nabízí peníze, kariéru, mnohoženství i jiná potěšení… I univerzitní vzdělanci posléze rezignují na hodnoty, k nimž byli vychováni, knihu opět přeložil Alan Beguivin a v roce 2015 vydalo nakladatelství Odeon. A jen na vysvětlenou – původní Odeon, založený v roce 1925, se v podmínkách po roce 1989 neudržel a roku 1994 vstoupil do likvidace; v roce 1999 byla značka koupena koncernem Euromedia Group, který pod hlavičkou Odeonu vydává beletrii.

Problém druhého

A v tomto kontextu nelze vynechat ani Laurenta Bineta, kterému kniha HHhH přinesla rovněž cenu bratří Goncourtů za románovou prvotinu. V překladu Michaely Markové ji ještě téhož roku vydalo Argo; publikace se stala jednou z nejprodávanějších. Její název znamená Himmlers Hirn heisst, (Heydrich, Hitlerův mozek jménem Heydrich). Binet ve své prvotině literárně zpracoval téma, které několik let studoval – atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. A nejen to, pokusil se dokonce i o výklad Hendrichovy osobnosti, Heydrich byl považován za mozek Himmlera. Dílo je nepochybně poctou, kterou Binet složil svým i našim hrdinům, parašutistům Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi.

Malé nakladatelství Rubato, specializované na náročnou literaturu, vydalo v roce 2014 filozofickou prózu Temný Tomáš Maurice Blanchota, francouzského spisovatele a kritika, který patřil k okruhu myslitelů, jakými byli Lévinas, Bataille, Derrida, Foucault i Barthes, kniha vyšla v překladu Petra Januse. Byl tak konečně splněn dluh české kulturní veřejnosti, neboť toto pozoruhodné dílko, které poprvé vyšlo v roce 1941 a od padesátých let postupně vycházelo snad ve všech jazycích, se tak konečně dočkalo i svého českého vydání.

Loni 7. února zemřel v Paříži významný sémiolog, spisovatel a filozof bulharského původu Tzvetan Todorov, v jehož rozsáhlém díle převládal zájem o kolektivní paměť a s ní související „jinakost“, a proto mu byla blízká i historie. V roce 2011 vydalo nakladatelství Paseka Strach z barbarů, ve kterém autor tvrdě odsoudil praktiky mučení a trýznění vězňů v Abú Ghrajbu, Bagramu a dalších místech, v tomto směru považuje Američany za barbary… Todorov byl myslitel, který vždy ostře viděl mezní hranice a krajní odchylky, ve své knize varuje, aby v boji proti terorismu, kdy je „vše dovoleno“, nezačal bojovník proti terorismu splývat s původním teroristou. A já už jen dodávám, že knihu přeložil Jindřich Vacek; jde zatím o poslední knihu Tzvetana Todorova, která vyšla česky. Z jeho předcházejících pozoruhodných děl jmenuji alespoň Dobytí Ameriky, problém druhého (Mladá fronta, 1996) nebo V mezní situaci (Mladá fronta, 2000), obě knihy se věnují problému genocidy v dějinách lidstva, té, kterou spáchala španělská conquista, i té další, kterou přinesla druhá světová válka; obě náročná díla výborně přeložila Kateřina Lukešová.

Literární vnímavost i černý humor

A na závěr - Patrick Modiano, jeden z nejpozoruhodnějších autorů současného francouzského literárního světa, kterému, po André Gidovi, Albertu Camusovi a Le Cléziovi, byla v roce 2014 udělena Nobelova cena za literaturu. Autor není neznámý, už v roce 1978 mu román Ulice temných krámků přinesl Goncourtovu cenu. Místo na knihkupeckých pultech mu svým překladem zajistil Václav Jamek, v pěkné grafické úpravě vydala v roce 2014 Mladá fronta. Modiano se narodil v roce 1945 na pařížském předměstí Boulogne-Billancourt. Jeho otec Albert byl židovského původu, za okupace odmítl nosit žlutou hvězdu a – přežil. Matka se věnovala umělecké kariéře zpěvačky, herečky a tanečnice, jeho mladší bratr předčasně zemřel; duševní útrapy, smysl pro okamžik, úzkost a nepevnost lidské existence i hodnot nepochybně předznamenaly existenciální tematiku jeho díla. Nakladatelství Barrister a Principal vydalo v roce 2014 jeho dílko Dora Bruderová, ve kterém stejně jako v dílech předcházejících projevil autor svoji výjimečnou literární vnímavost a introvertní pronikavost. Modiano také pozoruhodně připravil k vydání i knihu s názvem Hélène Berrová, Deník s podtitulem Deník židovské dívky v okupované Francii 1942-1944, přeložila Věra Dvořáková a vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2009; Hélène, studentka anglistiky, ve svém deníku výstižně zachytila atmosféru strachu a nejistoty, v níž pařížští Židé žili. V den svých třiadvacátých narozenin je deportována spolu s rodiči do Osvětimi, krátce před osvobozením umírá na tyfus v Bergen-Belsenu. Z celé rodiny přežil jen její deník.

Ale abych nekončila tak smutně. Když v roce 1998 portugalský spisovatel a novinář José Saramago obdržel Nobelovu cenu za literaturu, napjatě jsem poslouchala krátkou ukázku z rozhovoru, který rok nato odvysílala rozhlasová stanice Vltava. Ten den jsem měla důvod k radosti, v brněnském časopise Host vyšel můj překlad ukázky z díla Mlčet se nesmí, rozhovor Elie Wiesla a George Sempruna. A vzpomínám si, jak Samarago na otázku, co soudí o překladové literatuře, odpověděl lakonicky a se smyslem pro černý humor: Každý překlad je mrtvola přejetá kamionem… Ta věta mi navždy utkvěla v paměti, už proto, že ji vyslovil sám překladatel, i když Samarago o sobě tvrdil, že překládá jen příležitostně. Bohužel o některých překladech, které v poslední době pronikají do literatury, platí jeho výrok přesně, počet horkých kandidátů na cenu Skřipec stále roste. A zasloužila by si ho i překladatelka jedné televizní detektivky, která do češtiny převedla hôtel de passe jako turistický hotel, leč jde o – bordel. Překladatelka tak zvrátila celou finesu příběhu… U překladu nestačí jen překladatelská dovednost, ale je nutná i dobrá znalost prostředí.

Ladislava Chateau žije v česko-francouzském prostředí. Její zatím poslední kniha Vlak do Výmaru (Host, 2013) jí přinesla literární ocenění Egona Ervína Kische za literaturu faktu. Svými literárními texty přispívá do časopisů, zejména Literárních novin, Tvaru, Xantypy. Spoupracuje s rozhlasovou stanicí Vltava.