Současná italská literatura v českých překladech

V Itálii vychází každý rok více než 60 000 knižních titulů, což ji řadí mezi země s vysokou knižní produkcí v poměru k počtu obyvatel, přičemž množství vydávaných knih má vzrůstající tendenci. Avšak co do podílu aktivních čtenářů v dospělé populaci se Itálie ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi řadí spíše na nižší příčky a pravidelných čtenářů tam údajně stále ubývá. Přispívá k tomu zejména konkurence televize, která má v této zemi tradičně velmi vysokou sledovanost, a také sílící vliv nejrůznějších „nových“ médií. Z celkové knižní produkce představují v Itálii zhruba 85 % knihy pro dospělé (umělecká próza, poezie, dramata, zábavná literatura rozmanitých žánrů, literatura faktu, odborné publikace aj.), 8 % knihy pro děti a 7 % učebnice. Čtenáři upřednostňují tištěné knihy, a to i přesto, že zhruba 35 % knižních titulů je vydáváno také v elektronické podobě.

Preference italských čtenářů jsou v dnešní době silně ovlivňované reklamou a obchodními strategiemi jednotlivých nakladatelských domů, a to nejen pokud jde o „zábavnou“ či „komerční“ literaturu, ale často také v případě literárních děl s vyššími uměleckými ambicemi. Zároveň se ukazuje, že hranice mezi těmito kategoriemi již není tak zřetelná jako v minulosti. K oblíbeným žánrům „zábavné“ literatury patří v Itálii zejména romantické příběhy, romány s historickou tematikou, fantasy literatura a detektivky.

Italské literární ceny

Za známku kvality, ale mnohdy také příslib komerční úspěšnosti, jsou v případě beletristických děl tradičně považovány literární ceny, kterých v Itálii existuje nepřeberné množství. K těm nejprestižnějším patří zejména Premio Strega, Premio Campiello a Premio Viareggio. Cenu Premio Strega, která se uděluje od roku 1947, získal v roce 1981 Umberto Eco (1932-2016), a to hned za svůj první a zřejmě i nejznámější román Il nome della rosa (česky Jméno růže, 1985, přeložil Zdeněk Frýbort). Z dalších laureátů této ceny se do povědomí českých čtenářů v posledním dvacetiletí dostali zejména tito autoři: Claudio Magris (nar. 1939) se sbírkou povídek Microcosmi z roku 1997 (česky Mikrokosmy, 2000, přeložila Kateřina Vinšová); Margaret Mazzantini (nar. 1961), jejíž román Non ti muovere cenu získal v roce 2002 (česky Nehýbej se, 2004, přeložila Alena Jíchová); Paolo Giordano s románem La solitudine dei numeri primi z roku 2008 (česky Osamělost prvočísel, 2009, přeložila Alice Flemrová) nebo například také loňský laureát této ceny Paolo Cognetti, autor románu Le otto montagne (česky Osm hor, 2017, přeložila Alice Flemrová). K dalším nositelům této ceny, jejichž některá díla byla přeložena do češtiny, patří například Sebastiano Vassalli (1941-2015), Niccolò Ammaniti (nar. 1966) nebo Alessandro Piperno (nar. 1972).

Z laureátů ceny Premio Campiello je českým čtenářům známý například Antonio Tabucchi (1943-2012), který toto ocenění získal za svůj román Sostiene Pereira z roku 1994 (česky Jak tvrdí Pereira, 2005, přeložila Kateřina Vinšová). V nedávné době se pak českým čtenářům představily rovnou tři laureátky této ceny, a sice Mariolina Venezia (nar. 1961) s románem Mille anni che sto qui z roku 2006 (česky Jsem tady už tisíc let, 2009, přeložila Gabriela Chalupská); Michela Murgia (nar. 1972) s románem Accabadora z roku 2009 (česky Accabadora, 2014, přeložila Marina Feltlová) a Donatella Di Pietrantonio (nar. 1962) s románem L’Arminuta z roku 2017 (česky Navrátilka, 2018, přeložila Marina Feltlová). Z uvedených příkladů vyplývá, že získaná literární ocenění jsou jedním z důležitých vodítek také pro vydavatele současné italské beletrie v českých překladech. Za povšimnutí stojí rovněž fakt, že doba, která uplyne mezi vydáním úspěšné knihy v Itálii a jejím uvedením na český knižní trh, se neustále zkracuje.

Italská literatura po 2. světové válce

Ohlédneme-li se krátce do historie italské literatury od konce druhé světové války do současnosti, najdeme v ní několik vývojových etap. Vyústěním kritického postoje italských intelektuálů a umělců k ideologii a politické praxi fašismu byl neorealismus – umělecký směr, který se naplno projevil ve 40. – 50. letech 20. století, a to zejména v literatuře a ve filmu. V tvorbě autorů spjatých s neorealismem se tematicky odrazily tehdejší aktuální problémy a události. K nejčastějším námětům patřila válka a protifašistický odboj (Italo Calvino: Cestička pavoučích hnízd, 1947, česky 1959; Beppe Fenoglio: Soukromá záležitost, 1963, česky 1967; Válka na pahorcích, 1968, česky 1977); dopad fašistické ideologie a válečných událostí na osudy, jednání a smýšlení lidí (Cesare Pavese: Dům na kopci, 1948, česky 1971 v souboru Dřív než kohout zakokrhá; Alberto Moravia: Římanka, 1947, česky 1966; Konformista 1951, česky 1984; Horalka, 1957, česky 1962; Vitaliano Brancati: Krásný Antonio, 1949, česky 1967); sociální poměry v poválečné Itálii (Pier Paolo Pasolini: Darmošlapové 1955, česky 1975; Zběsilý život 1959; česky 1965); rozdíly mezi italským severem a jihem (Carlo Levi: Kristus se zastavil v Eboli, 1945, česky 1957). Zcela mimořádný případ představuje Primo Levi, jehož literární svědectví o životě ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi s názvem Je-li toto člověk vyšlo italsky v roce 1947, česky však až v roce 1995.

Solitérní úkaz italské literatury konce 50. let představuje Giuseppe Tomasi di Lampedusa, jehož historický román Gepard – 1958, česky 1963 – se stal věhlasným kromě jiného také díky filmové verzi, kterou natočil v roce 1963 režisér Luchino Visconti.

V 60. a 70. letech patřili k zajímavým a oceňovaným italským autorům, jejichž díla se postupně dostávala také k českým čtenářům, především Giorgio Bassani: Zahrada Finzi-Continiů, 1962; česky 1971; Leonardo Sciascia: Den sovy, 1961, česky 1964; Každému, co jeho jest, 1966, česky 1968; Todo Modo, 1976, česky 1980 v souboru Sicilské variace; Elsa Morante: Příběh v historii, 1974, česky 1990, Aracoeli, 1982, česky 1988). Bassani ve zmíněném románu vylíčil život bohaté židovské rodiny Finzi-Continiů a jejich přátel ve Ferraře na přelomu 30. a 40. let, tedy v době upevňování fašistické diktatury a sílící diskriminace a pronásledování židů. Také Elsa Morante ve svém románu Příběh v historii ztvárnila tragický lidský příběh ovlivněný válečnými událostmi. Leonardo Sciascia naopak proslul jako jeden z prvních italských autorů, kteří se ve svých románech zabývali tématem mafie, jejích zločinných praktik a pronikání do politických kruhů.

Zcela originálním způsobem se od 50. do 80. let vyvíjela poetika Itala Calvina, v jehož tvorbě vedle zájmu o filozofická, sociální a ekologická témata hrála důležitou roli fantazie a smysl pro literární experiment – v tomto směru ho ovlivnila spolupráce s francouzskými autory ze sdružení OuLiPo (Dílna potenciální literatury). Před rokem 1989 u nás patřil právě Italo Calvino, vedle Alberta Moravii, k nejvíce překládaným italským autorům. V českém překladu vyšly jeho knihy Naši předkové, 1960, česky 1970; Smolař Matěj aneb Dvacet příběhů s neveselým koncem, 1963, česky 1974; Kosmické grotesky, 1965, česky 1968; Neviditelná města, 1972, česky 1986; Když jedné zimní noci cestující, 1979, česky 1998.

Právě toto posledně zmíněné Calvinovo dílo, vrstevnatý „metaromán“ o knihách, o čtení a o čtenářích, symbolizuje začátek postmoderny v italské literatuře, jejímž nejvýraznějším fenoménem se stal Umberto Eco, který ve svých románech vtipným a vynalézavým způsobem zúročil především své rozsáhlé vědomosti z oblasti sémiotiky, teorie literatury, historie a filozofie. Česky vyšly nejen všechny Ecovy romány (Foucaultovo kyvadlo, 1988, česky 1991; Ostrov včerejšího dne, 1994, česky 1996; Baudolino, 2000, česky 2001; Tajemný plamen královny Loany, 2004, česky 2005; Pražský hřbitov, 2010, česky 2011; Nulté číslo, 2015, česky 2015), ale také mnohé z jeho odborných prací. K takzvané první generaci italských postmoderních autorů patřil také již dříve zmíněný Antonio Tabucchi, který se vedle vlastní literární tvorby zabýval portugalskou literaturou a část svého života prožil v Portugalsku, což se promítlo do témat mnohých z jeho románů a povídek (Rekviem, 1991, česky 1998; Jak tvrdí Pereira, 1994, česky 2005; Ztracená hlava Damascena Monteira, 1997, česky 2004).

Na samém sklonku 20. století se na italské literární scéně objevili autoři představující takzvanou druhou generaci italské literární postmoderny (Aldo Nove, Nicolò Ammaniti, Enrico Brizzi, Tiziano Scarpa aj.). Pro tuto generaci autorů se vžilo označení „kanibalové“ podle jejich společné antologie Gioventù cannibale z roku 1996, která pro mnohé z nich představovala literární debut. Společným rysem jejich poetiky byla inspirace žánry nazývanými „noir“ a „pulp“, popkulturou, filmem a reklamou. Na tuto fázi pak většina z nich navázala individuální tvorbou směřující spíše k tradičnějšímu vyprávění příběhů, jejichž hrdiny jsou nezřídka děti a mladí lidé (např. Nicolò Ammaniti:  Vezmu tě a odvedu tě pryč, 1999, česky 2008; Já se nebojím, 2001, česky 2005; Já a ty, 2010, česky 2014).

Populárním autorem a literárním fenoménem sui generis se v 90. letech stal rovněž Alessandro Baricco (nar. 1958), mediálně úspěšný hudební kritik a zakladatel školy tvůrčího psaní Holden, jehož mnohá díla vyšla i v českém překladu: Hrady hněvu, 1991, česky 2003; Oceán moře, 1993, česky 2001; Hedvábí, 1996, česky 2004; City, 1999, česky 2000; Pan Gwyn, 2011, česky 2015; Mladá nevěsta, 2015, česky 2017.

Italská literatura 21. století

Nyní se zdá, že v italské literatuře počátku nového tisíciletí nastává odklon od vypravěčských postupů typických pro postmodernu, kde slova a znaky tvořily vlastní uzavřený svět, vyprávění se mnohdy stávalo čirou intelektuální hrou a ztrácelo kontakt s konkrétní realitou. Literární vědci jako např. Romano Luperini či Raffaele Donnarumma v posledních letech hovoří o novém příklonu italské literatury k realitě, o jakémsi „neo-neorealismu“ nebo také „hypermodernismu“. Typickým příkladem takto pojaté literaury je dokumentární román Roberta Saviana (nar. 1979) Gomora: osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry, 2006, česky 2008.

Nejnovější italská literatura tedy nepředstavuje intelektuální či estetický protipól běžné reality (reality ovlivňované globalizací, ekonomickou krizí, ekologickými problémy, migrací, nejnovějšími výdobytky moderní techniky, „novými“ médii a sociálními sítěmi), nýbrž je její bezprostřední součástí. Mezi nejnovějšími italskými knihami, které vzbudily pozornost čtenářů i kritiků, tak najdeme romány s prvky autobiografie či osobní výpovědi (ať už reálné, nebo fiktivní), jako je například v současné době velmi populární tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně. Dětství a dospívání, 2011, česky 2016; Příběh nového jména: mládí, 2012, česky 2017; Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou, 2013; česky 2017; Příběh ztracené holčičky: dospělost – stáří, 2014; česky 2018; dále pak historické romány obracející svou pozornost k minulým událostem s přesahem do přítomnosti  – např. Giorgio Vasta (nar. 1970): Hmatatelný čas, 2008, česky 2011; Alessandro Piperno (nar. 1972): S těmi nejhoršími úmysly, 2005; česky 2015); a v neposlední řadě také romány odrážející různorodost italských regionů, jejich historii, typický životní způsob a tradice – k tomuto proudu se řadí např. Milena Agus: Kameny bolesti, 2006, česky, 2010 nebo také již dříve zmíněné autorky Michela Murgia a Donatella Di Pietrantonio.

K mezinárodně úspěšným italským knihám současnosti se ovšem řadí také některé detektivní romány, ať už se jedná o příběhy populárního komisaře Montalbana, jimž vévodí sicilský kolorit a jazyk s prvky sicilského dialektu (Andrea Camilleri, nar. 1925: Tvar vody. Komisař Montalbano, 1994, 2002; Hliněný pes. Komisař Montalbano, 1996, česky 2004), nebo o detektivky s dějem situovaným do Neapole 30. let 20. století (Maurizio de Giovanni, nar. 1958: Bolest: zima komisaře Ricciardiho, 2007, česky 2016; Prokletí: jaro komisaře Ricciardiho, 2008; česky 2017), nebo o tzv. „legal thriller“, romány ze současného advokátního a soudního prostředí (Gianrico Carofiglio, nar. 1961: Nevědomý svědek, 2002, česky 2012; Přechodné dokonalosti, 2010, česky 2012).

Zuzana Šebelová absolvovala obor moderní filologie (italština – ruština) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde v současné době vyučuje italský jazyk a literaturu. Zajímá se mj. o italskou poezii 20. století, historickou a regionální tematiku v tvorbě italských autorů, literární komparatistiku a recepci italské literatury v českém prostředí.

Literatura:
FERRONI, Giulio. Letteratura italiana contemporanea: 1945-2007. Mondadori, Milano 2007.
FERRONI, Giulio a Andrea CORTELLESSA. Storia e testi della letteratura italiana. Verso una civiltà planetaria (1968-2005). Mondadori, Milano 2007.
ASOR ROSA, Alberto. Il ritorno in provincia. Le cento Italie dei giovani scrittori. In: la Repubblica, roč. 34, 15. 12. 2009, ss. 60–61.
LUPERINI, Romano. Insegnare la letteratura oggi. Manni, San Cesario di Lecce 2013.
CORTELLESSA, Andrea (ed.). La terra della prosa: narratori italiani degli anni Zero (1999-2014). L’orma, Roma 2014.
BOHADLOVÁ, Kateřina a Alice FLEMROVÁ. Hořký život: antologie současné italské prózy a dramatu. Praha: Havran, 2007.
ŠPIČKA, Jiří. Italská čítanka: Gutenbergova čítanka současné italské prózy: italsko-české vydání. Praha: Labyrint revue, 2008.
KŘESÁLKOVÁ, Jitka. Italská literatura v Čechách a na Slovensku: bibliografie italských literárních děl přeložených do češtiny a slovenštiny, vydaných od počátku knihtisku do současnosti, a přeložených netištěných divadelních her a operních libret inscenovaných od 18. století. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017.
FLEMROVÁ, Alice a Petr BÍLEK, (red.). Pražská knižní revue – Italská literatura česky. In: Literární noviny, roč. 29, 2018, č. 1, příloha.
iLiteratura.cz.  http://www.iliteratura.cz/