Umělecký styl vnáší do literatury a četby život

Naše dojmy z četby krásné literatury závisejí jednak na tom, o čem text je, a též jaké máme zkušenosti my sami jako čtenáři i jako lidé vůbec. Ale hodně ovšem záleží také na tom, jakým stylem autor svůj text napsal. Co se tím myslí?

O stylu v umění a literatuře máme mnoho významných pojednání, od J. Mukařovského přes K. Hausenblase a M. Jelínka třeba k A. Macurové nebo J. Hoffmannové. Ale tentokrát se zaměřme nikoli na definování stylu autorského, ani stylů funkčních, nýbrž na to, co pro nás plyne z toho, že v uměleckém textu jsou jazykové a tvárné prostředky vybrány a uspořádány nějakým jedinečným způsobem.

Vyspělým čtenářům jde vnímání během četby uměleckého stylu víceméně podvědomě, ačkoliv míst stylisticky ozvláštňujících si povšimneme a případně je komentujeme. Čtenáři méně zkušenému mohou však prostředky, jimiž je styl právě čteného textu utvářen, uniknout částečně nebo i docela. Nedocení krásu vyjádření, a možná na něj ani podvědomě nezapůsobí. Jeho estetický prožitek je chudší, pramení-li pouze z věcného obsahu (z událostí, které vypravěč předkládá, nebo nad nimiž se básník rozněžňuje).

Lidé kolem knih a čtení proto mají myslit nejen na svůj vyspělý požitek z četby, ale také na kolektivum čtenářů, na kulturu, v níž jsou přítomni i čtenáři málo zasvěcení do krás literárního stylu – zejména děti. Proto je potřebné, aby nejen učitelé, ale i knihovníci a vzdělanější rodiče obraceli pozornost svou i svých svěřenců na to, jak je text vystavěn, jak jsou v něm informace vybrány, vyjádřeny a uspořádány.

Mnohdy máme však tuto pozornost vůči stylu zaplevelenu tím, jak nás vyučovala škola a věda v předchozích stádiích vývoje. Dnes bychom měli využívat zejména toho, že se pozornost opět vrací od popisování a třídění stylistických prostředků k rozvíjení čtenářského prožitku. Na něj míří rozmanité důvtipné aktivity škol, knihoven a dobročinných spolků. Čtenář Duhy je jistě umí jmenovat a patrně se v nich sám angažuje. V čem je ten podstatný rozdíl v přístupu ke stylu uměleckého textu?

Kdybychom prvky stylu jenom popisovali, že např. Hrabal používá často velice dlouhých vět, které jsou jen zřídkakdy oddělované tečkou od dlouhých vět následujících, pak bychom neuměli odlišit Hrabalův styl třebas od stylu Miloše Macourka v Živočichopise a v pohádkách. Nerozčleněnost výpovědí na úseky s tečkou je jeden jazykový prostředek, ale v našich sdíleních nad knížkami si zakládáme na tom, že hloubáme, co má znamenat to, že takových tasemnicovitých výpovědí autor používá? Proč tak píše a co to s námi dělá jako se čtenáři? Přece cítíme, že z četby Hrabala máme jiný dojem a zážitek než z četby Macourkových bajek nebo pohádek. A není to jenom tím, o čem se v tom nebo onom textu vypráví. Tematika a motivy jsou sice dost odlišné, ale my nečteme knížky jen proto, abychom se dozvěděli o postavách, věcech, činech, časech a prostředích. Vnímáme také a užíváme si i to, že naše mysl dokáže rozpoznávat, jak se v textu snoubí jedno s druhým.

Podívejme se tedy na něco dobře patrného – na výběr pojmenování, tedy na volbu slov autorem: Slova v textu jsou autorem volena nejen podle toho, jakou věc mají výstižně označit, ale také podle nálad postav i vypravěče, i podle hodnot, o které postavám, autorovi a nám čtenářům jde. A jsou volena tak, aby jejich významy k sobě v textu dobře sedly i svým nábojem emočním nebo hodnotivým a aby „filtr“ pro jejich výběr vzbuzoval v čtenáři ucelený dojem. Má v čtenáři vyvolávat pocity, které ho například sbližují s postavou nebo s podávatelem nebo s druhými lidmi-čtenáři (a mezi nimi i s autorem textu). Anebo mají čtenáře naopak provokovat k zaujetí protikladného postoje. Autor může volit „lidový“ až hrubý slovník a obraty, aby v nás vyvolal bezprostřední pocity a myšlenky, jaké mívají obyčejní, prostí lidé, jejichž city a vztahy nejsou zatíženy velkým věděním ani důkladným tréninkem v uvažování. Autor nás obvykle chce někam dostat: buď se máme ztotožnit s lidovým pohledem na složité vztahy a události, anebo naopak máme nazřít, jak riskantní je takové zjednodušování a jak třeba vede k bezohledným nebo i krutým důsledkům. Anebo nás naopak chce ujistit v tom, že právě takové méně či více hrubé vyjadřování je i v každém z nás kdesi pod nánosem kultury a že si to máme uvědomit, když posuzujeme chování jiných lidí.

Díky tomu, jak rozpoznáváme a zažíváme při čtení vztah mezi slovy a věcí samou, se naše mysl dostává k hlubšímu poznávání a k moudřejšímu hodnocení světa i sebe. Které z možných chápání života a světa nám určitý umělecký text nabízí a umožňuje přijmout? To je dáno právě tím, jak je text napsán, jak pojmenovává jevy (například metaforicky) a jak je řadí, komponuje. Ne jenom o čem vypráví. Sladění mezi věcným obsahem vyprávění a způsobem, kterým nám autor sdělení podává, to právě je podstatou uměleckého stylu. Díky tomuto sladění zaujmeme jako čtenáři určité stanovisko, budeme nějak hodnotit to, co se v příběhu stalo, jak kdo jednal, na co věřil, jaké měl vztahy, a budeme z toho pro sebe činit závěry postavené na svém estetickém zážitku z krásy i ze závažnosti autorova sdělení.

Moderní literatura je daleka toho, aby toto stylové sladění znamenalo „líbezné podávej líbezně, kruté dávej krutě“. I rozpor krásy a zla nebo ohavnosti a lásky může být umělcem podáván vyladěně, a to ne tak, aby se silné rysy zastřely, ale naopak aby vynikly a aby pomocí jejich kontrastu čtenář docenil jejich význam a postavení mezi rysy ostatními.

Skrze umělecký styl se naše duše čtenáře i člověka rozvíjí do bohatější fáze. Kdybychom četli jen „co se opravdu stalo“, a kdyby to bylo psané bez umělecké rafinovanosti, získávali bychom četbou nanejvýš několik věcných poznatků: kdo kde byl a co tam komu udělal. Ale nedobrali bychom se toho, co takové události a činy znamenají. A neobohatili bychom své zkušenosti emoční. Zvláštní krása uměleckého stylu není jenom pro ozdobu. Skrze zvláštní styl uměleckého vyjadřování, skrze jeho odlišnost od běžné řeči, a díky naší četbě knih se nám v životě dostává zážitku krásy, na kterou se nejen sami „díváme“, ale kterou také jako čtenáři spolu s autorem vytváříme… Tohoto čtenářského postoje se lidé po staletí dobírají jednak hojnou četbou, jednak vzděláváním. Pro obě cesty však je zásadní, aby byly naplněny estetickým prožitkem. Umělecký text ztratí život, když se s jeho orgány – uměleckými prostředky – zachází jako v pitevně. To je dosud velká výzva pro dnešní pojetí školní výuky, a je potěšitelné, že učitelů a škol, kteří chtějí o živé čtenářství pečovat, stále přibývá. Stejně potěšitelné je, kolik knihoven a knihovnic to činí také a navíc školy a učitele podporuje. Děti potřebují být v knihách doslova naloženy, aby vsákly krásu uměleckého slova.