Nejkrásnější knihovnička

Kráčím po ulici. V náruči držím několik výtisků své nové knihy. Ještě voní tiskařskou černí. Najednou do mě někdo vrazí. Knihy padají a co čert nechtěl – rovnou do kaluže. Honem je sbírám. Koukám kolem sebe a hledám viníka. Je to žena středního věku, která kamsi spěchá. Rozčíleně volám přes celou ulici: „Podívejte, jakou škodu jste způsobila.“ Žena se zastaví a odpoví: „Škodu? Ha, ha. Knihy dneska už nikdo nečte!“ Otočí se a je pryč. Rukávem pečlivě otírám mokré hřbety knih.

„Knihy dneska už nikdo nečte.“ Ta slova slýchám až příliš často. V hlavě se mi vybavují dvě situace, které zažívám při prodeji knih.

Maminka listuje v knize Naše třídní je mimozemšťan! Čte z ní úryvky, ukazuje synovi ilustrace. Kluk přikyvuje a už se těší na nové počtení. Když si knihu odnášejí, maminka pronese: „U nás se žádné narozeniny ani Vánoce bez knihy neobejdou.“

Přichází jiná maminka, tentokrát s holčičkou. Její dcerku zaujala knížka Co vyprávěla houpací síť a prohlíží si ji. Ale máma jí knihu vytrhne, ledabyle ji odloží, popadne dívenku za rukáv a táhne ji pryč. Já už jen z dálky slyším: „Víš, kolik to stojí peněz? Stejně nečteš!“ Popojdou a u stánku s uzeninami během chvíle zbaští klobásky v hodnotě celé jedné knihy. A to ani nepočítám hořčici s křenem!

Myšlenky mi zabrousily do dětských let. Rodiče tehdy peněz nazbyt skutečně neměli, a když mi koupili knihu, byl to pro mě opravdový svátek! Naštěstí jsme měli ve škole knihovnu. Vzpomínám, jak mi paní učitelka Kudláčková, která se o knížky pečlivě starala, jednou sdělila: „Jirko, ty už máš všechno pro prvňáčky i druháky přečtené. Co bych ti ještě půjčila?“ Když bylo otevřeno, zaběhl jsem do knihovny v naší vesničce a nosil si odtud domů papírové poklady. Četl, četl a četl. Navštívil jsem spoustu knihoven. Každá měla svoje kouzlo, ale tu nejkrásnější knihovničku nosím stále u sebe – ve svém srdci. Jsou v ní knihy, které jsem přečetl a zaujaly mě natolik, že zůstaly někde hluboko v mém já. Vím, že podobnou knihovničku v sobě mají i ostatní čtenáři, a vždy mě potěší, když se dozvím, že se v jejich poličce zabydlela i některá z mých knih.

Zdá se však, že po světě chodí i jedinci, kteří v sobě žádnou knihovničku nemají. Ti prohlašují, že oni číst nepotřebují, a tvrdí, že ani jejich děti o knihy nestojí. Zajímají se jen o počítačové hry a celé dny koukají do tabletu či mobilu. Já mám jinou zkušenost! Na besedách v knihovnách, školách nebo školkách holky i kluky čtení a povídání baví. Vyzvídají, jak se kniha dělá, kdo ji ilustroval, proč jsem začal psát, třeba i kolik vážím... Někteří se chlubí, že také píšou. Když nechám knihu kolovat a ptám se, kdo chce číst, všichni volají: „Já! Já! Já chci číst!“

A to je ta nejpádnější odpověď všem skeptikům a škarohlídům, kteří knihám nefandí. Na vlastní oči vidím, že není důvod k chmurným myšlenkám. Paní, jež mi vyrazila z rukou mé literární dílko, ani maminka, která odtáhla dceru od knihy, neměly pravdu. Myslím, že díky osvíceným rodičům, nadšeným knihovníkům, učeným pedagogům a taky tak trochu díky nám, kteří knihy pro děti píšeme, to se čtením nebude zas tak zlé. Co si myslíte vy?

Teď už vím, co bych té spěchající dámě odpověděl: „Že nikdo nečte? Tím si nejsem jist!“ A otočil bych hrdě v knize list… Škoda, že jsem nebyl pohotovější.

Jiří Šandera (nar. 1961) je spisovatelem a nakladatelem.