Předvídání aneb čtenářská strategie, která motivuje k dalšímu čtení a zároveň nám pomáhá být pozornějšími a vnímavějšími čtenáři

Tento článek přináší odpovědi na následující otázky, které by mohly čtenáře v souvislosti s předvídáním napadnout: Co to znamená předvídat? Co dělá čtenář, když předvídá? Na základě čeho všeho může čtenář předvídat? K čemu může být předvídání čtenáři užitečné? Dále se můžete těšit na praktickou ukázku předvídání nad povídkou Spodní proud od Shaun Tana.[1]

Co to znamená předvídat? Co dělá čtenář, když předvídá?

Předvídáním nazýváme jednak čtenářskou dovednost, kterou naše mysl provádí podvědomě při každém čtení, jednak čtenářskou strategii, tedy vědomý postup. Pokud už umíme číst tak, že nám plynulý text začíná dávat smysl, celkem automaticky naše mysl odhaduje „jak to bude teď dál“, nebo „co z tohoto nyní vyplyne“, nebo dokonce „jak tohle asi dopadne“. Nejprve se v naší mysli ozývá zvědavost a vynořuje odhad, jak asi skončí tahle věta, ale brzo pomýšlíme na vývoj textu o kus dál či až do závěru. Čím zkušenější čtenář, tím víc jsou jeho odhady podložené tím, čeho se už dočetl – v daném textu, v jiných knihách a příbězích, i co podobného zažil ve svém životě. Ale čtenáři nezkušení (malí, nebo ti, kteří čtou málo i v dospělosti) odhadují nepodloženě, víc podle toho, co by si oni přáli, než co text naznačuje, anebo se jim odhady v mysli nevytvářejí. To jim pak schází pro dojem plynulosti textu i pro nalézání souvislostí v něm.

I čtenář zkušený v náročnějším textu přijde na místo, o němž tuší, že pro vývoj textu něco znamená, ale ještě neví co. Nebo si všímá zapeklitosti děje či vztahů postav nebo souvislostí v poměrech, a chce si udělat jasno, chce udržet ve své mysli dobrý přehled o tom, od čeho k čemu text spěje. Čtenář zvolí předvídání (jako jednu ze čtyř základních čtenářských strategií vedle kladení otázek, shrnování a vyjasňování)[2] a vědomě ho nad místem v textu provádí. Z nápadného titulu odhaduje, co mu autor asi přichystal. Ze vstupního odstavce tipuje, co asi má autor na mysli a kam nás povede. Po nečekaném a nepochopitelném činu či výroku postavy odhaduje, jaké to přinese následky a co učiní ostatní… Před koncem příběhu se pozastaví, a užívá si tvoření domněnek o tom, jak by to celé mohlo skončit. To vše však čtenář začínající nebo nezkušený ještě neumí a potřebuje se tomu učit. Osvojovat si vědomou strategii předvídání mohou děti již v předškolním věku, aby se postupně stala z vědomého úkonu podvědomou čtenářskou dovedností.

Jednoduše řečeno, „Při předvídání čtenáři odhadují a předjímají, co se asi stane v textu dál.“ [3] Mějme na paměti, že se nejedná o pouhé fantazírování (které je v jiných situacích také cenné a děti hodně těší), ale spíše o odhady opřené o vysuzování na základě vodítek, která má čtenář v danou chvíli k dispozici. V duchu či na papíru formulované předpovědi čtenáře pudí číst dál, aby se dozvěděl, zda se naplnily či nikoliv, aby své odhady mohl porovnat s autorovým řešením / pokračováním. Touhu číst dál, dozvědět se, jak to tedy dopadne, může ve čtenáři budit také autorovo cílené naplňování či zklamávání čtenářových odhadů (autorova záměrná hra se čtenářovými očekáváními). U nezkušeného malého čtenáře ovšem může vyvolat zklamání, pokud jeho očekávání nejsou naplněna. Snad i proto začínající/nezkušení čtenáři tíhnou k četbě stereotypně vystavěných sérií typu Deník malého poseroutky, při níž s velkou pravděpodobností nebudou jejich předpovědi ani čtenářská očekávání zklamána.

Při četbě společného textu pomocí předvídání je potřeba s dětmi hovořit o tom, že nejde o to mít odhad „správně“, trefit se do toho, jak to napsal autor, ale spíše o to, jak se jim podařilo vytěžit vodítka, která mají pro předvídání k dispozici. Dále je také důležité, aby malí čtenáři měli příležitost po přečtení autorovy verze příběhu si shrnout, o co v příběhu šlo, a porovnat to se svým předvídáním.

Na základě čeho všeho může čtenář předvídat?

Čtenář předvídá ještě dříve, než se pustí do čtení vlastního textu knihy (často ve fázi, kdy si knihu vybírá). Nejprve prohlíží obálku, pozornost může věnovat titulu knihy, ilustraci, která ho doplňuje, autorovi, žánru, který je signalizován samotnou obálkou nebo je zmíněn v textu na zadní stránce obálky. V tomto textu se čtenář o knize může dozvědět více, často je v něm nastíněn děj, ústřední konflikt či problém, téma, které je v knize pojednáno, nebo je v něm zmíněno, na kterou knihu navazuje, které knize je podobná atd. Někteří čtenáři knihu zběžně prolistují, podívají se na její obsah (na názvy kapitol, jsou-li v knize nějaké) a začtou se do první kapitoly. Na základě všech výše uvedených vodítek a jejich kombinací může čtenář vytvářet své předpovědi a očekávání a následně se rozhodnout, zda si knihu přečte či nikoliv.

Ukažme si to na příkladu konkrétní knihy. Co můžeme vyčíst z obálky knihy Zpověď Jonatána Papírníka? Která vodítka nám nabízí? Co můžeme od knihy očekávat?

V titulu se objevuje slovo zpověď a jméno postavy, můžeme tedy předpokládat, že vypravěčem knihy bude Jonatán Papírník, který k nám bude promlouvat v první osobě. A nejspíše k nám bude upřímný a podělí se s námi o svůj příběh. Tomu napovídá i podtitul Memoár nadiktovaný Michelle Cuevasové. (Spisovatelka se snaží vzbudit dojem, že nejde o vymyšlený příběh, ale že půjde o příběh reálné osoby – zůstává otázkou, zda tato skutečnost bude pro příběh podstatná). Na jeho základě bude čtenář očekávat paměti, historii jednoho života. Čtenáře by také mohlo zaujmout příjmení hlavního hrdiny - Papírník. Bude si nejspíše klást otázku, jestli bílá postava bude hlavním hrdinou Jonatánem Papírníkem, a co vyplyne z toho, že chlapec i titul knížky jsou takoví bílí a holčička je vybarvená. Můžu z toho, že ona ho drží za ruku, odhadovat, že půjde o přátelství, nebo to budou spíše sourozenci? V tuto chvíli nezbývá čtenáři než doufat, že mu kniha přinese odpovědi na jeho otázky.

Dříve, než se čtenář pustí do čtení textu samotného, může předvídat i na základě ilustrací, které se objeví uvnitř příběhu. Může si nad nimi klást otázky, nebo z nabízených vodítek/z odpovědí na své otázky poskládat náčrt příběhu. Ukažme si to na ilustraci z povídky Spodní proud.

U této ilustrace by čtenáře mohly napadat následující otázky:

Dozvím se z příběhu, co je to za zvíře a jak se ocitlo na trávníku?

Kde se bude příběh odehrávat? V jaké zemi? Co se s divným zvířetem stane?

V jaké denní a roční době se scéna odehrává? Bude to pro příběh důležité?

Mohl by nad ní předvídat například tímto způsobem:

Předpokládám, že ryba je pro lidi na ilustraci zjevením, že jsou překvapeni, jak se na zahradě octla, a je-li to vůbec ryba. Možná se sousedi, kteří se přišli na neobvyklého tvora podívat, budou snažit rybu zachránit, možná bude příběh vysvětlovat, jak se ryba na zahradu dostala. Snad se bude příběh odehrávat v zemi, jejíž břehy omývá moře či oceán.

A nyní se pusťme do čtení první strany povídky.

Spodní proud

O domě číslo sedmnáct se mezi sousedy hovořilo vždycky jen polohlasem. Všichni už důvěrně znali častý křik, práskání dveřmi a zvuk tříštících se předmětů. Ale jedné dusné letní noci došlo k něčemu jinému, mnohem zajímavějšímu: na trávníku před domem se objevilo velké mořské zvíře.
Během dopoledne už si tohoto záhadného, mělce dýchajícího tvora všimli všichni sousedé. Pochopitelně se seběhli, aby se na něj lépe podívali.
„To je dugong,“ řekl jeden malý chlapec. „Dugong je vzácný a ohrožený býložravý savec žijící v Indickém oceánu, řád sirény, čeleď dugongovití, rod dugong, latinský název Dugong dugong“.
Nic z toho však nevysvětlovalo, jak se octl v jejich ulici, dobré čtyři kilometry od nejbližší pláže. To ale nevadilo, protože hlavní starostí sousedů teď stejně bylo postarat se o uvězněné zvíře pomocí věder s vodou, hadic a mokrých dek, jak to viděli dělat záchranáře velryb v televizi.
Když se konečně, celí zmatení a s kalnýma očima, objevili mladí manželé, kteří v čísle sedmnáct bydleli, aby se podívali, co se děje, jejich první reakcí byl vztek a vzájemné obviňování. „Tohle je podle tebe vtipné?" křičeli jeden na druhého a také na některé sousedy. Ale brzy užasle zmlkli, zaraženi neskutečnou absurditou celé situace. Nezbývalo jim než přidat se k záchranným pracím: pustit kropení trávníku a zavolat pohotovostní službu, pokud vůbec nějaká pro takové případy existuje (o této záležitosti se dlouze dohadovali a netrpělivě si navzájem vyškubávali telefon z ruky).

Po dočtení první strany by čtenář mohl takto reflektovat své předvídání:

Dozvěděli jsme se (z úst malého chlapce), že tajemný tvor ležící na zahradě je dugong, že se jedná o vzácné, chráněné zvíře. Sousedi, kteří se seběhli na zahradě, se snaží rybu zachránit. K záchranné akci se nakonec připojí i rozhádaní mladí manželé, kterým dům číslo 17 patří a kteří si podivného tvora na své zahradě všimli jako poslední. Zdá se, že pro příběh není důležité, v jaké roční době a v jaké zemi se odehrává.

Upřesněme své předvídání pomocí další ilustrace, která příběh doprovází:

U této ilustrace by čtenáře mohly napadat následující otázky:

Bude chlapec v obrysu ryby ležet celou noc?

Vědí ti uvnitř, že je chlapec venku, a co si počnou?

Po přečtení první strany příběhu a prozkoumání druhé ilustrace by čtenář mohl předvídat následovně:

Na základě společné snahy všech sousedů a prázdného rybího obrysu odhaduji, že rybu odvezli pryč, zachránili ji, nebo při záchraně umřela. Doufám, že se z příběhu dozvím, proč si chlapec šel lehnout do rybího obrysu. Cítil se opuštěně, nebo stejně nepatřičně jako ryba na trávníku? Chtěl by zmizet stejně jako ona? Zdá se mi, že má na sobě pyžamo a v podpaží knihu (atlas mořských živočichů?), je tma, tak možná nepozorovaně odešel večer z domu. Bude ho někdo hledat? Všimnou si, že malý chlapec uprostřed noci zmizí z postele? Možná mají dospělí něco jiného na práci, možná se o něj příliš nezajímají? Napadají mě další otázky. Proč se povídka jmenuje Spodní proud? Mohl by titul napovídat, jak se dugong na zahradu dostal?

A nyní pokračujme četbou druhé strany povídky.

Zatímco se čekalo na odborníky, sousedé se střídali v hlazení a uklidňování dugonga, promlouvali k jeho rozvážně mrkajícímu oku, v němž každý s překvapením spatřoval hluboký smutek, a přikládali ucho k jeho teplé mokré kůži, aby slyšeli jakýsi velmi vzdálený a hluboký, ale jinak nepopsatelný zvuk.
Příjezd záchranného vozu s oranžovým majákem byl téměř nevítaným vyrušením; městští strážníci v jasně žlutých vestách všem nařídili, aby ustoupili. Byli obdivuhodně výkonní, měli dokonce speciální jeřáb a nádrž, dost velkou na to, aby se do ní vešel pořádný mořský savec. Za pár minut dugonga naložili na vůz a odjeli, jako by podobné problémy řešili každou chvíli.
Večer sousedé nedočkavě přepínali zpravodajské kanály, jestli se v nich dugong neobjeví, a když o něm nikde nebyla ani zmínka, usoudili, že zřejmě nešlo o tak výjimečnou událost, jak se domnívali.
Manželé v čísle sedmnáct se vrátili ke svým hlasitým hádkám, tentokrát o tom, kdo dá do pořádku trávník před domem. Tráva, na které ležel dugong, totiž záhadně zežloutla a uschla, jako by tam zvíře neleželo hodiny, ale roky. Pak se téma hádky stočilo někam úplně jinam a o zeď se roztříštil nějaký předmět, snad talíř.
Nikdo si nevšiml malého chlapce, který s atlasem mořských živočichů pod paží vyklouzl předním vchodem ven, přikradl se k žluté skvrně ve tvaru dugonga a lehl si přímo doprostřed a s pažemi volně spuštěnými podél těla se díval na mraky a na hvězdy a doufal, že bude trvat ještě dlouho, než rodiče zjistí, že není ve svém pokoji, a vyběhnou se zlostným křikem ven. Jak zvláštní proto bylo, když se nakonec oba objevili bez křiku a beze spěchu. Jak divné, že ucítil jen ruce, které ho něžně nadzvedly a odnesly zpátky do postele.

Takto by čtenář mohl reflektovat své předvídání:

Po přečtení celé povídky se zdá, že se naplnily mé předpoklady ohledně chlapcových pocitů, že se skutečně cítí osamělý, že ryba může být zhmotněním jeho pocitů, jeho touhy po lásce a pozornosti. Ryba byla zachráněna a příběh vyznívá tak, že i chlapci se nakonec dostalo nečekané pozornosti a přívětivosti ze strany rodičů, které pravděpodobně překvapující příhoda s rybou vyvedla ze stereotypu jejich hádek a dala jim nahlédnout, co svým chováním chlapci způsobují. Spodní proud by mohl poukazovat na lidské podvědomí, jako nekontrolovatelnou sílu, která překvapivě vyplaví na povrch něco neočekávaného, něco, co nás trápí, něco, s čím si nevíme rady, a proto to v sobě ukrýváme co nejhlouběji a doufáme, že se to nikdy nedostane na povrch, do našeho vědomí.

K čemu může být předvídání čtenáři užitečné?

Dostane-li čtenář do ruky novou, neznámou knihu, podvědomě začne vytvářet svá očekávání ohledně její četby (tak jak jsme si ukázali výše). Zvažuje, zda ho bude bavit obsah, zda se mu kniha bude dobře číst, zda mu pomůže naplnit jeho čtenářský záměr (např. přinese mu zážitek, poučení, pobaví ho apod.). Jsme-li zkušení čtenáři, umíme si pro sebe tu „správnou“ knihu pomocí výše zmíněných vodítek vybrat, méně zkušení čtenáři potřebují v této dovednosti trénovat, protože umět si vybrat knihu, kterou mě bude bavit číst, je pro rozvoj čtenářství a vytvoření vztahu ke čtení stěžejní. 

Při výběru knih i při četbě samotné může být pro čtenáře obohacující svá předvídání, očekávání vyslovit (napsat), zvědomit si je a po dočtení určitého úseku či celé knihy je následně srovnat s tím, jak s nabídnutými vodítky zachází autor. Tento proces zvědomění čtenáři pomáhá si všímat toho, která vodítka mu v knize při prvním čtení unikla, kterým by se při čtení další knihy vyplatilo věnovat pozornost. Díky němu se stáváme vnímavějšími čtenáři.

Předvídání je úzce spjaté s dalšími čtenářskými dovednostmi: s dovedností vysuzovat z poskytnutých vodítek a klást si otázky ohledně toho, co přijde. Předvídání by ovšem ztratilo svůj smysl, kdyby po přečtení úseku, kapitoly, části či celku knihy nenásledovalo čtenářovo shrnutí toho, jak autor skutečně příběh rozvinul, a jeho srovnání s vlastními odhady. Při té příležitosti se také může vrátit ke svým „předvídacím“ otázkám a reflektovat, zda na ně dostal odpověď či nikoliv.

[1] TAN, Shaun. Příběhy z konce předměstí. Zlín: Kniha Zlín, 2011. ISBN 978-80-87497-23-4.

[2]  KOŠŤÁLOVÁ, H., ŠAFRÁNKOVÁ, K., HAUSENBLAS, O., ŠLAPAL, M. Čtenářská gramotnost jako vzdělávací cíl pro každého žáka. Praha: ČŠI, 2010., s.47-50 [online] [cit. 2018-18-09]. Dostupné z www: <http://www.csicr.cz/html/CGvzdelavaci_cil/html5/index.html?&locale=CSY>

[3] KOŠŤÁLOVÁ, H., ŠAFRÁNKOVÁ, K., HAUSENBLAS, O., ŠLAPAL, M. Čtenářská gramotnost jako vzdělávací cíl pro každého žáka. Praha: ČŠI, 2010., s.47 [online] [cit. 2018-18-09]. Dostupné z www: <http://www.csicr.cz/html/CGvzdelavaci_cil/html5/index.html?&locale=CSY>.