Třikrát o portugalské literatuře s Ladou Weissovou

Čím je pro Vás portugalská literatura výjimečná?

Především tím, co vyplývá z faktu, že se spíš než o portugalskou jedná o portugalsky psanou literaturu. Hned upřesním, v čem spočívá rozdíl. Není to totiž literatura Portugalska, ale mnohohlasá tvorba, která vzniká na třech kontinentech (v Portugalsku za Evropu, v Brazílii za Ameriku a v Angole, Mosambiku a dalších zemích bývalé portugalské Afriky). U nás je portugalština občas vnímána jako exotický jazyk, ale je dobré si připomenout, že ve skutečnosti je to mateřský jazyk více jak dvou set milionů mluvčích, tedy potenciálních čtenářů.

V portugalštině existuje několik velkých literatur současně, které si zachovávají svá specifika, ale také se neustále vzájemně ovlivňují. Pokud bych měla stručně zmínit specifičnost každé z nich, tak portugalská literatura je velmi pocitová a reflexívní, neplyne jen na povrchu dějů, ale noří se do povahy postav a situací, čímž je velice důvěrná a intimní. Brazilská literatura je sama o sobě souborem několika literatur kulturně i geograficky obrovské země, která ale celá patří k naší, řekněme západní civilizaci. Je to literatura naší kultury, vznikající ve vzdáleném, často exotickém prostředí, a i když Brazílie má definici vlastní identity jako velké a stále neuzavřené téma, tak Evropě její literatura občas nabízí možnost podívat se na sebe s odstupem. Výsledek je občas velmi vtipný, občas z něj zamrazí. Africká portugalská literatura nabízí příběhy vzešlé z poměrně nedávných dějinných dramat a svět, kde realitu a fantazii, život a smrt oddělují zcela propustné hranice.

Objevují se v této literatuře aktuálně nějaká silná témata?

V Portugalsku se v poslední době objevilo více autorů, kteří se pokoušejí nějak uchopit portugalskou zkušenost v Africe. Portugalsko vedlo v 60. a začátkem 70. let ve svých afrických územích vyčerpávající a beznadějnou válku za jejich udržení. V zemi žije generace, která toho byla přímou součástí, ať už jako vojáci a jejich nejbližší příbuzní, nebo jako rodiny, které se po rozpadu portugalské říše v roce 1975 musely z Afriky vystěhovat, přesněji řečeno z ní utéct. První literární zpracování tématu se objevila hned v osmdesátých letech, například v díle Antónia Loba Antunese nebo Lydie Jorge, ale teprve v poslední dekádě přibývá autorů (např. Dulce Maria Cardoso nebo Bruno Vieira Amaral), kteří zpracovávají právě zkušenost tzv. retornados, tedy těch, kteří se z Afriky museli vrátit do Portugalska.

Který současný titul by podle Vás neměl chybět ve fondech našich veřejných knihoven?

Protože vím, jak obtížné je přesvědčit naše nakladatele k tomu, aby měli odvahu vydat titul ve zdejších krajích neznámého autora z portugalsky píšící oblasti, mohu s jistotou prohlásit, že každý román či povídková nebo básnická sbírka z této jazykové oblasti, která vyšla v českém překladu, je výsledkem pečlivého výběru z toho zásadního, co portugalsky psaná literatura nabízí. Vybrat jeden či jen pár titulů je tedy z principu nespravedlivé vůči těm ostatním neméně důležitým a kvalitním. Nicméně pokud bych měla za každou geografickou oblast portugalsky psané literatury vybrat jeden či dva tituly z posledních řekněme padesáti let, pak za Portugalsko bych doporučila román Navždycky Vergília Ferreiry a novelu Putování jednoho slona od José Saramaga, za Brazílii pak jedinečný text Dál – dál a dál stěžejního brazilského autora Joãa Guimarãese Rosy a Peklo ráje od Any Mirandy, a za portugalsky píšící Afriku Náměsíčnou zemi Mii Couta.

Lada Weissová se věnuje románské lingvistice a překladům.