Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Představuji si to tak, že většina současných knihoven stojí dnes před výzvou nabízet svým čtenářům stále rozsáhlejší knižní fond, přístup k digitalizovaným katalogům, počítačům a nejnovějším technologiím podporujícím čtenářství, zároveň zůstat (nebo stát se) místem komunitního setkávání a rozvíjení imaginace, prostředím, kde se do příběhů vdechuje život. Ráda bych zde představila jeden osvědčený způsob, kterým lze takové místo (navzdory náročnosti snahy vyhovět nejrůznějším kulturním, sociálním a pedagogickým očekáváním) začít jednoduše budovat. Je jím papírové divadlo.
Papírové divadlo (čili kamishibai) je původně japonský způsob a umělecká forma vyprávění používající dřevěný rám divadélka a barevné ilustrace vyobrazené na jednotlivých listech. Během představení je příběh úzce spjat nejen s živým slovem (s živým přednesem vypravěče), ale také působivě zharmonizován se sledem barevných kreseb či maleb. Vypravěč otevře divadélko, objeví se v něm první obraz a postupně ožijí další a další v předem inscenovaném sledu tak, aby slova a ilustrace mohly společně rozvinout děj.
Vyprávění příběhů se s ukazováním nejrůznějších obrazů a výjevů spojovalo již od pradávna. Přesto však se všichni, kdo představení papírového divadla zažili (nezávisle na tom, jestli šlo o představení pro děti nebo pro dospělé), shodují v tom, že ve spojení vyprávění s obrazy je jakési kouzlo. Je téměř nemožné analyticky popsat, proč se v takových kouzelných chvílích zadržuje dech, otevírají se oči dokořán – může za to nejspíš souběh více dílčích charakteristik. V případě kamishibai jde nejspíš o to, že
Podobně jako v divadlech malého formátu i zde se s ostatními přítomnými sdílí jedinečná atmosféra: na konkrétním místě a v konkrétním čase vzniklá přítomnost “v teple” mezilidských vztahů.
V současnosti je používání papírového divadla rozšířené po celém světě. Je oblíbené, protože díky jeho jednoduché formě a praktické přenositelnosti lze uskutečnit kamishibai představení prakticky kdekoliv. Ne náhodou přispěly k jeho novodobé renesanci právě takové pedagogické a sociální instituce, v nichž bylo třeba přijít s flexibilními přístupy: např. v léčebných institucích s pacienty s omezenou pohyblivostí, v sociálně vyloučených lokalitách, apod. Kamishibai se stala oblíbenou formou vyprávění i v knihovnách, kde se do doprovodných programů zahrnuje například kvůli možnosti hravého podpoření verbální a vizuální gramotnosti, jelikož nabízí lákavou zastávku na cestě stávání se čtenářem.
Projektem Pangurových příběhů (www.pangurovypribehy.cz) jsme se rozhodli přidat se ke znovuoživení tohoto starodávného způsobu vyprávění. Myslíme si, že v současné vizuální kultuře spoléhající na dovednosti kreativního a kritického spojování textových a vizuálních vjemů, je kamishibai nedocenitelný dar.
Naše aktivita má několik důležitých pilířů. Věnujeme se:
V tomto roce jsme měli velkou radost z navázání spolupráce s brněnským dětským knihkupectvím Dlouhá Punčocha, v jehož prostorách jsme začali s pravidelnými představeními papírového divadla. Vyprávěli jsme příběhy, pomocí kterých jsme pomyslně zavítali do kamishibai dílen různých umělců a jejich prostřednictvím do různých koutů světa: Francie, Japonska, Maďarska. Představení divadla samozřejmě nikdy neskončilo uzavřením jeho dvířek, zůstali jsme s dětmi v příběhu ručním tvořením a navazujícím storytellingem. Dílničky navrhujeme tak, aby příběhy mohly žít v dětech dál, aby si mohly náladu z příběhu (třeba v podobě postavičky, obrazu, sešitu) vzít s sebou domů pro možnost rozvíjení dalších narativních linií a především pro objevení hlasu vypravěče v sobě.