Veřejné knihovny v moravských krajích v roce 1919

V důvodové zprávě k návrhu zákona z roku 1919 o povinných knihovnách obecních se slibuje, že po jeho schválení parlamentem vstoupí Československá republika mezi státy, které vedle pravidelného školství organizují zákonem také jiné vzdělávací instituce.[1] Návrh zákona předložil národnímu shromáždění 16. května 1919 ministr školství a národní osvěty Gustav Habrman. Uvádí se v něm, že Československý stát po svém ustavení směřoval své úsilí k povznesení tvořivé síly národa a předpokladem moderní státní politiky bylo zvýšení vzdělanosti širokých lidových vrstev. Knihovna se může rychle přizpůsobovat daným potřebám, nevyžaduje poměrně velikého nákladu a stává se praktickým učilištěm všemu obyvatelstvu.

V důvodové zprávě se rovněž konstatuje, že stav lidového knihovnictví v jednotlivých zemích je velice různý. Kdežto Čechy skýtají v tomto směru obraz dosti potěšující, nutno na Slovensku pracovat od samých začátků. K vysvětlení situace byla využita statistická data o knihovnách v Čechách zpracovaná ze statistického šetření za rok 1910.[2] Zjištěno bylo 3885 českých všeobecně přístupných knihoven (data o německých knihovnách se nepodařilo zjistit v dostatečné úplnosti), což znamenalo, že 42 % obcí mělo veřejnou knihovnu. V českých knihovnách bylo 1 279 433 svazků, tedy na 100 obyvatel připadalo průměrně 30 knih ve veřejných knihovnách. Zjištěno také bylo, že 189 883 čtenářů si zapůjčilo na 2,7 mil. svazků. Z uvedeného počtu českých knihoven bylo 563 podporováno obcemi, z toho ovšem asi u poloviny nepřesáhl roční příspěvek 20 K.

Zatím co v důvodové zprávě ke knihovnickému zákonu z roku 1919 se uvádějí příklady stavu a podpory knihovnictví v Anglii, USA, v severských a dalších evropských státech, o situaci na Moravě a ve Slezsku nenajdeme zmínku, i když se o zjištění situace ministerstvo pokusilo. Uložilo totiž všem školním správám, aby ke dni 15. března 1919 provedly soupis lidových knihoven na Moravě a ve Slezsku, do předložení návrhu zákona se ovšem nepodařilo výsledky statistického šetření zpracovat. Až po schválení zákona 22. července 1919 o veřejných knihovnách obecních publikoval výsledky šetření pracovník ministerstva Robert Balaš.[3]

V první variantě knihovnického zákona se předpokládala povinnost zřídit obecní knihovnu jen v těch obcích, ve kterých byla škola. Proto se statistické šetření týkalo jen školních obcí a takových bylo v březnu 1919 na Moravě českých 1894 a z těch mělo již 76 %, tj. 1429 obcí veřejně přístupnou knihovnu, navíc ještě bylo 69 obcí bez škol, zato s knihovnou. Pokud jde o německé obce, takových s německými školami bylo na Moravě 603 a v těch bylo 392 (tj. v 65 %) s německými knihovnami. Aby se šetření urychlilo, měl příslušný dotazník jen pět otázek: 1. Přesný název knihovny, 2. Její vlastník, 3. Zda dostává knihovna podporu od obce, 4. Kdo si může půjčovat, zda kdokoliv nebo jen člen spolku, 5. Počet svazků.

Na Moravě bylo napočteno českých 1719 všem občanům přístupných lidových knihoven, ve kterých bylo 527 513 svazků. Spolkových knihoven bylo na Moravě 688 s 202 343 svazky. Protože převážně i tyto sloužily zábavným a vzdělávacím potřebám širší obce čtenářské, byly do celkového počtu také zahrnuty. Všech českých lidových knihoven bylo na Moravě 2407 s 729 856 svazky a to v 1355 obcích. Přitom jedna česká knihovna připadla na 776 obyvatelů.

Pokud jde o vlastníky knihoven, jen 174 knihoven patřilo obcím a v těch bylo 54 363 svazky, v jedné průměrně 312 svazků. Jejich výskyt byl převážně na Prostějovsku, Litovelsku a Boskovicku. Jen menší část z nich dostávala podporu od obce, takže mnohé byly obecními spíše podle jména.

Ze 2407 českých knihoven jich 583 vlastnily na Moravě národní jednoty. Ty vznikaly v českých zemích v osmdesátých letech 19. století, kdy se vyhrotily národnostní rozpory mezi českým a německým obyvatelstvem. Německé nacionalistické politické strany přišly totiž s požadavkem na vytvoření „uzavřeného německého území“ v severním a západním pohraničí, ve kterém německé obyvatelstvo počtem sice převažovalo, avšak usilovalo o absolutní většinu. Na obranu českého obyvatelstva v národnostně smíšeném území byly ustaveny národní jednoty, které svou činností napomáhaly rozvoji hospodářských, sociálních a kulturních zájmů českých obyvatel. České národní jednoty měly v programu činnosti, které měly povznést národní vědomí a k tomu vedle pořádání přednášek se stalo zakládání a činnost knihoven jejich prvořadým úkolem. Na Moravě byla založena Národní jednota pro východní Moravu v roce 1885 a měla sídlo v Olomouci, Národní jednota pro jihozápadní Moravu se sídlem v Brně působila od dubna 1886 a obě měly ve většině obcí místní odbory.

Podle statistického šetření v březnu 1919 spravovala Národní jednota po východní Moravu 291 knihovnu s 87 693 svazky (průměr 301) a Národní jednota pro jihozápadní Moravu 292 knihovny o 58 621 svazkem (průměr 200). Z celkového počtu bylo 583 knihoven národních jednot (12,5 %) a v nich bylo 20 % všech knih z veřejných knihoven na Moravě. Po vydání knihovnického zákona se staly tyto knihovny povětšině základem nově ustavených obecních knihoven.

Sokolstvo, jako nejrozšířenější spolková organizace v českých zemích tzv. svatováclavskou rezolucí, přijatou 28. září 1895, rozšířilo svou činnost kromě tělovýchovného cvičení také na mravní vzdělávání a povinností každé jednoty bylo zřídit knihovnu. Sokolské knihovny byly druhou nejpočetnější skupinou. Těch měly sokolské jednoty na Moravě 254 (tj. 10 % z celkového počtu) s 65 959 svazky, tedy průměrně 260 svazky. Sokolské knihovny se považovaly za všeobecně přístupné. Cílem sokolských jednot ovšem bylo vytvářet knihovny s technickou cvičitelskou literaturou a zábavnou mnohdy předávaly ještě před vznikem republiky do obecních knihoven.

Tradiční postavení měly čtenářské spolky, které vznikaly po obnovení ústavnosti v rakouských zemích od šedesátých let 19. století. V roce 1919 měly 361 knihovnu (15 %) s 170 851 svazkem, s průměrnou velikostí 473 svazky. Nejvíce byly rozšířeny na Brněnsku, Kroměřížsku a Přerovsku. Samostatnou skupinu tvořily zábavně osvětové spolky, kterým náleželo 102 knihovny o 47 130 svazcích, takže na jednu knihovnu připadaly 463 svazky.

Ze 399 knihoven, které zřizovaly politické strany, patřilo 271 knihoven s 68 026 svazky (průměr 251 svazek) katolickým stranám a byly pokládány za všeobecně dostupné. Z dalších politických stran vykázala knihovny sociálně demokratická (62 knihovny s 16 161 svazkem), Československá strana socialistická (18 knihoven s 3435 svazky), republikánská strana (36 knihoven s 3441 svazkem) a národně demokratická strana (2 knihovny se 142 svazky), ty však byly pokládány za úzce stranické, přístupné jen svým členům.

Německých knihoven bylo na Moravě k 15. březnu 1919 celkem 549 s 311 766 svazky. Z nich všeobecně přístupných bylo 235, což bylo jen 43 %. Ve srovnání s českými 58 % bylo z toho vyvozeno, že ráz českých knihoven byl mnohem lidovější, modernější. Město Svitavy jako první v tehdejším Rakousku se ovšem mohlo pochlubit účelovou budovou lidové knihovny postavenou v roce 1892 podle amerického vzoru, když tamější rodák a newyorský mediální magnát Oswald Ottendorfer uhradil náklady na její stavbu a činnost. V roce 1919 byla tato knihovna největší svými 20 600 svazky umístěnými ve volném výběru.

Ministerstvo si ze statistiky udělalo obrázek, jak v jednotlivých školních okresech je zajištěna knihovní činnost. Nejlépe vycházela situace v okresech Hranice, Prostějov a Kroměříž, kde okolo 90 % školních obcí mělo knihovnu s průměrem 60 svazky na 100 obyvatel. Naproti tomu nejslabší výsledky byly v okresech Uherský Brod, Vsetín a Moravský Krumlov, kde jen v 53 % obcí byla knihovna a v nich připadalo průměrně na 100 obyvatel jen 20 svazků v knihovním fondu.

Statistika umožnila sestavit také tabulku podle velikosti knihoven. Největší počet byl takových, kdy jejich knihovní fond nepřesáhl 200 svazků. Bylo jich 1365 (tedy 57 %), z nich 948 bylo všeobecně přístupných. Mezi 201–500 svazky bylo ve fondech 715 knihoven (30 % z celkového počtu), z nich všeobecně dostupných bylo 538. K největším knihovnám patřila Masarykova knihovna v Přerově (7000 sv.), Veřejná knihovna v Moravské Ostravě (4600 sv.), Veřejná knihovna v Židenicích (4470 sv.), Knihovna Matice Cyrilometodějské v Olomouci (4000 sv.), Knihovna města Litovle s čítárnou (3531 sv.), Lidová knihovna v Třebíči (2470 sv.), Obecní knihovna v Boskovicích (3353 sv.), Veřejná knihovna v Břeclavě (3018 sv.) a Masarykova veřejná knihovna ve Vsetíně (3000 sv.). Největší spolkovou knihovnu měl Český čtenářský spolek v Brně (11 086 sv.).

Statistické šetření zjišťovalo také výši podpory knihoven ze strany obcí. Roční příspěvek dostalo jen 137 knihoven, když částku 1000 Kč a vyšší obdrželo jen pět knihoven (Moravská Ostrava, Slezská Ostrava, Vsetín, Plaveč na Znojemsku a Židenice). Většina knihoven vybírala půjčovní poplatek, který byl považován za příznivý na rozvoj každé knihovny. Ovšem sociální poměry za války a po válce byly velmi neutěšené a tak podpora podle knihovnického zákona znamenala pro činnost knihoven daleko větší jistotu. Od zákona o veřejných knihovnách obecních se knihovnictví dostalo demokratického základu, na němž se z nich vytvářely pro osvětu národa stejně významné kulturní instituce, jako bylo obecné školství.

[1] Důvodová zpráva k návrhu zákona o povinných knihovnách obecních. In Zasedání Národního shromáždění československého roku 1919. Tisk 1233. Vládní návrh. Zákon ze dne ... 1919 o veřejných knihovnách obecních. Praha: Národní shromáždění 1919, s. [5–7].

[2] Všeobecně přístupné knihovny a čítárny v království Českém r. 1910. Praha: Zemský statistický úřad království Českého, 1914. 72, 185 s. Zprávy Zemského statistického úřadu království Českého. Sv. XXII.1.

[3] BALAŠ, Robert. Jak jest postaráno o lidové knihovny na Moravě a ve Slezsku. Kniha. Roč. 1, 25. 11. 1919, č. 2, s. 17–19; 18. 2. 1920, č. 4/5, s. 47–49; BALAŠ, Robert. Lidové knihovnictví na Moravě a ve Slezsku dle stavu dne 15. března 1919. Knihy a knihovny. Roč. 1, 1919 , č. 1, s. 9–15.