Minulé výzvy pro budoucnost oboru: Dítěti vstříc jako zdroj inspirace teorie literatury pro děti a mládež

SEGI LUKAVSKÁ, Jana. Dítěti vstříc: teorie literatury pro děti a mládež. Brno: Host, 2018. Teoretická knihovna. ISBN 978-80-7577-413-2.

Teorie, historie a kritika literatury pro děti a mládež jsou v českých luzích a hájích etablovanou oblastí zkoumání, a to už po mnoho desítek let. Jistě, stejně jako další vědní disciplíny zažily časy jak lepší (generace strukturalistů), tak horší (krize po roce 1989), ale obecně se považují za relativně pevnou, byť stále ještě do značné míry izolovanou součást literárněvědného bádání. Přesto (nebo možná naopak právě proto) odborných titulů zabývajících se tvorbou pro nedospělé recipienty v teoretické rovině u nás nevychází příliš mnoho. Je myšlení o literatuře pro děti a mládež snad vyčerpané? Neexistují nové úhly pohledu či dosud neprobádané problémy? Nemůžeme hledat inspiraci v textech starších nebo zahraničních? V ediční řadě Teoretická knihovna vychází kniha, která se snaží hlasitou odpovědí „Ne“ na všechny uvedené otázky povzbudit zájem o pojmy jako „literatura pro děti (a mládež)“, „dítě“, „čtenář“, „implicitní čtenář“ a jiné.

Publikace Dítěti vstříc, kterou editovala Jana Segi Lukavská a vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd České republiky, přináší devět překladů anglofonních studií, které se dotýkají právě uvedené tematiky. Editorka připojila rovněž úvod a doslov, v němž poučeně reflektuje nejen vývoj světového myšlení o literatuře pro děti, ale kriticky se dotýká stavu bádání na témže zájmové poli v České republice. A nutno dodat, že ve svých soudech je značně otevřená a nekompromisní. Uvádí, že v porovnání se zahraniční literární vědou „jeví se české myšlení jako poněkud strnulé“ (s. 264) a že zvolené studie by mohly být podnětem k dalším úvahám, přičemž smyslem knihy není, „že by čeští literární vědci píšící o literatuře pro děti a mládež měli bezhlavě přijímat šablony, které narýsoval někdo jiný, aby ukázali, že sledují aktuální trendy“ (s. 266). Možná je záměrně kontroverzní a chce rozvlnit stojaté vody, a proto (snad) záměrně opomíjí bádání posledních let, když jako poslední zmiňuje publikaci České děti jako čtenáři (2014).

Studie, které pocházejí z nejrůznějších desetiletí (první byla v originále vydána v roce 1977, nejnovější vyšla o celých 36 let později v roce 2013), jsou rozděleny do tří spíše uměle oddělených částí – Literatura pro děti jako literatura dospělých, Hledání dětského čtenáře a Literatura pro děti v interpretacích. Všechny jsou propojeny otázkou dětského čtenářství a toho, co vlastně znamená pojem „literatura pro děti a mládež“. Nabízelo by se jejich chronologické řazení, to ale editorka nezvolila. Naštěstí. Její způsob uspořádání jednotlivých textů je v mnoha ohledech stejně dráždivé jako otázky, jež klade v závěru. Studie spolu následně komunikují a v recipientovi mnohdy kontrastní metodologie, ale i závěry vyvolávají touhu pustit se na cestu po hledání odpovědí, na níž by mu myšlenky Petera Hunta, Karin Lesnik-Obersteinové, Davida Rudda, Aidena Chamberse a dalších nebyly průvodci, ani nástrahami, ale drobnými indiciemi při hledání vlastních řešení.

Antologii otevírá pomyslná diskuse mezi Karin Lesnik-Obersteinovou a Davidem Ruddem. Ředitelka CIRCL (Centra pro mezinárodní výzkum dětství), známá svým skeptickým postojem k esencialitě dítěte v bádání na poli literatury pro děti a mládež, ve studii Vymezování pojmů. Co je to dětská literatura? Co je to dětství? porovnává různé přístupy k definování vágních termínů „dítě“, „literatura“, „dětská literatura“. Upozorňuje na jejich neoddělitelnost, již však literární teorie mnohdy nectí. Jejím oponentem se stává David Rudd (ale posléze třeba i McGillis), upozorňující v příspěvku Teoretizování a teorie: Jak existuje literatura pro děti? na rozdíl mezi konstruovaným a konstruktivním dětstvím, přičemž podle něj stojí za prozkoumání právě prostor mezi těmito póly. Dítě podle Rudda není totiž produktem diskurzu, naopak toto tvrzení vnímá jako degradaci důležité etapy lidského života. Úvodní část uzavírá Peter Hunt (Dětistická teorie. Dětská subkultura, literatura a teorie), obhajující svoji dětistickou teorii. Ta upřednostňuje pohled dítěte před čtením „dospělistickým“, které, jak zdůrazňuje, není jediné možné. Jeho přístup, ať už s ním souhlasíte, nebo ne, je rozhodně podnětný. Vkrádá se pak myšlenka, zda má teorie literatury pro děti a mládež vůbec smysl, zda není pouhým zmnožením „dospělistického“ pohledu na daný segment knih. Hunt se citacemi, ale především vlastními závěry snaží dokázat opak, ale má nutně pravdu? Nepohřbívá vlastně celou teorii literatury pro děti a mládež?

Druhý oddíl se soustředí na snahu o definování dítěte coby recipienta. Aidan Chambers ve studii Čtenář v knize prezentuje svoje pojetí implicitního čtenáře, které je už dnes v mnoha ohledech překonané (viz např.: „Je-li tedy literatura způsobem, jak něco sdělovat, pak od čtenáře vyžaduje, aby dílo dokončil.“, s. 83). Kapitola z knihy Virginie Loweové „A přemýšlel ještě někdy?“ Postavy, emoce a teorie mysli nabízí vhled do jejího bádání, které založila na pozorování svých dětí Rebeky a Nicholase a které opírá o teorii mysli, do značné míry popírající Piagetovy závěry o dětském egocentrismu.

Závěrečná část antologie představuje selektivní výběr nejrůznějších přístupů k analýze a interpretaci literárního díla, opírající se většinou o knihy přeložené i do češtiny. Maria Nikolajevová na základě kognitivní teorie rozebírá Tajemnou zahradu a dochází mimo jiné k závěru, bořícímu jeden z mýtů, že literatura pro děti a mládež nemusí nutně akcentovat děj. Zahar Shavitová interpretuje Alenku v kraji divů a charakterizuje ambivalentnost některých literárních textů, tj. fakt, že „patří současně do více systémů najednou“ (s. 160), a tedy že jsou čteny nejméně dvěma odlišnými skupinami recipientů. Roderick McGillis ve své Rozkoši z nemožného s podtitulem Bez dětí, bez knih, jen s teorií na základě analýzy básně We Heard Wally Wail prezentuje různé možné (vědní) pohledy na literaturu pro děti a propaguje nejen interdisciplinární přístup k ní, ale také potřebu kritického čtení. Perry Nodelman interpretuje hned šest knih pro děti, a to Alenku v kraji divů, Henry Hugginse, Příběhy doktora Dolittla, Plain City, The Purple Jar a The Snowy Day. Na jejich základě si všímá, že v knihách pro mladší čtenáře se velmi často objevují hned dvě hlediska – fokalizovaná dětská nebo dítěti blízká postava a vševědoucí vypravěč. Střetnutí a prolnutí obou pohledů pak může mít a má odlišné významy i estetické účinky.

Publikace Dítěti vstříc vnáší do českého prostředí studie, z nichž mnohé nejspíše jsou literárním vědcům již známy a nejen jimi překonány. Její nepochybný půvab a také význam, nechceme-li se spokojit s často opakovaným „alespoň něco k danému tématu vychází“, však spočívá v tom, že vyžaduje znovuotevření některých otázek. Provokuje k hledání odpovědí na ně, ale také k pátrání po nových východiscích při zkoumání.