Alter ego čtenář

Alter ego čtenář

Příspěvek je úvahou nad proměněnou rolí čtenáře ve společnosti dnešních dospívajících. Tendence mladých lidí zapojovat se do množství reálných, ale stále více také virtuálních vztahů vede k rozmnožení způsobů zacházení s dosud tradičně vnímanými sociálními rolemi, kterých je člověk v raných fázích života nositelem. Vůdčí myšlenkou první části příspěvku je generační rozpor mezi pojetím bytí čtenářem u dospívajících a u dospělých. V této části textu je poukazováno na zdravou nutnost tohoto stavu, stejně jako na potřebu jeho soustavného poznávání a respektování právě ze strany životně i čtenářsky zkušenějších dospělých. Jádro příspěvku tvoří druhá část, která se věnuje důsledkům odlišného čtenářského sebepojetí u dospívajících. Analyzován je fakt přiznání vlastního čtenářství a jeho cílená preference ve specifickém prostředí druhého života (virtuálních sociálních sítí typu Second Life). Autorka staví převážně na vlastních výzkumných (kvantitativních statistických i kvalitativních psychometrických) šetřeních, realizovaných v roce 2007 a v následujících letech dále s pomocí drobnějších průzkumných sond rozpracovávaných.

Čtenář jako flexibilní sociální role

O významu bytí čtenářem jsme přesvědčeni, známe možnosti, které čtení skýtá, umíme odhalit jeho efekty a objektivně jim přisoudit platnost. Ovšem to činíme z vývojové pozice dospělých, tedy těch, kteří již vědí, z pohledu uvědomělých čtenářů. Víme, že úspěch v určitých oblastech života vychází ze čtení. Souhlasíme s tím, že čtením rozvíjíme svou osobnost. Tak tomu však není u těch, kteří dospívají, kteří do těchto pozic teprve vrůstají.

Chápeme-li sociální roli čtenář sociologicky, zde podle Lintona (Geist 1992, s. 348-352), jako dynamický aspekt osobního statusu, znamená to, že v určité pozici vyžaduje od svého nositele určitý způsob chování. Role čtenář naplňuje, stejně jako ostatní – záměrně i automaticky získávané – role, určité schéma potřeb, cílů, názorů, citů, postojů, hodnot a činností charakteristických pro tuto pozici v daném společenství. Dodržení stanovené normy je oceňováno, její nedostatečná odezva je sankcionována.

Čtenář je v našem pojetí rolí individualizovanou – osobnostně přijímanou a interpretovanou, socializovanou – společenskou, formovanou v procesu sociálního učení, objektivizovanou – podrobenou kritickým reflexím a změnám v prostoru a čase, a interiorizovanou – zvnitřněnou, je součástí sebesystému (představa o vlastním já a jeho hodnocení) jedince.

Rolím se jedinec učí, učí se tedy být i čtenářem.

Úspěšný velký čtenář a neúspěšný malý čtenář?

Podle výše uvedeného a do značné míry (a přitom zcela legitimně) flexibilního ohraničení je nasnadě nejen rozmanitost role čtenář, ale také rozdílné chápání její náplně v různých sociálních skupinách a generačních vrstvách. Ke konfliktům pak dochází zejména mezi dospělými a dospívajícími a jejich referenčními skupinami a skupinovými hodnotami. Pro dospělého čtenáře, orientovaného širší horizont životní reality, jehož je součástí, je jeho bytí čtenářem totéž, co být pozitivně hodnocen obecnými měřítky, tedy být úspěšný. V chápání mladého dospívajícího, jehož život primárně určuje nejbližší vrstevnická skupina a život tady a teď, lze sousloví být čtenářem, které slýchá (namnoze jako imperativ) nejčastěji právě v rodině a ve škole (tedy od dospělých), vyjádřit jako přímý protiklad určující životní snahy být in a být  pozitivně přijímán jako úspěšný v duchu vlastních referenčních skupinových norem. Být čtenářem se u dospívajících tolik nenosí. Abychom však byli přesní – čtenářství mladé generace není explicitní, není deklarováno (srov. Trávníčkovo funkční vymezení čtenáře z dynamických sociokulturních pozic in Trávníček 2008).

Podpůrný argument pro vyslovení myšlenky o možné sociální neúspěšnosti takto tradičně chápané role čtenář u dospívajících nám poskytl i výzkum čtenářství pubescentů, který byl zaměřen nejen na jeho základní kvantitativní charakteristiky, ale rovněž na psychosociální rozměr bytí čtenářem u mladé generace (srov. Homolová 2007, 2008).

Dospělý člověk vnímá čtení a bytí čtenářem jako výraz osobní i společenské vyzrálosti. Ochotně se tedy k těmto svých atributům hlásí. A totéž vyžaduje také od mladší generace. Ovšem dospívající své čtenářství nedeklaruje, není čtenářem v tom smyslu, jako jej vnímají dospělí. Nechce sdílet tytéž hodnoty jako generace jeho rodičů nebo prarodičů a v podstatě je i z jejich sdílení vyloučen, jelikož skladba jeho četby obecným měřítkům nevyhovuje. Dospívající je však čtenářem implicitním – čte skrytě, jako čtenář se realizuje pouze mezi vrstevnickou skupinou, která jeho čtenářství (druh i počet titulů) ocení, selektivním – vybírá si, co bude číst vzhledem k dynamice vývojové etapy, v níž se aktuálně nachází, a emocionálním – orientuje se výlučně podle svých pocitů z četby a z toho, co mu může přinést aktivní přijetí role čtenáře.

Být explicitním čtenářem jako dospělí dospívající být nechtějí. Není to pro ně znamením úspěšnosti (subjektivní a vrstevnickou, kterou vše poměřují), ale právě naopak. Být čtenářem znamená v očích dospívajících vyhovění normám, které říkají, co se má správně dělat. Být úspěšným, velkým čtenářem je pro ně od vlastního pojetí čtenářství stále spíše odděleno.  Přesto mladí lidé čtenářství rozhodně neodmítají. Z výzkumných závěrů (Homolová 2008), které lze vztáhnout k tomuto generačnímu rozporu, vyplývá mimo jiné i to, že dnešní dospívající s výroky dospělých o svém nečtenářství souhlasí spíše v mladším věku, starší dospívající se za čtenáře považují bez ohledu na mínění dospělých. Hodnotový náboj čtení tedy přechází (v obsahu i rozsahu) od individuální mladé hodnoty k přejatému dospělému stereotypu – čtení je pro starší dospívající indikátorem kvality osobnosti a může být později přijato jako úspěšné.

Virtuální alter ego jako nový životní styl

Alter ego je vymezováno jako duševně, charakterově spřízněný člověk, důvěrný přítel nebo druhé já. Chceme se zamýšlet nad tím, co všechno může motivovat obecně lidské a konkrétně dospívající uvažování o vytvoření svého druhého já a co může znamenat a znamená projekce sebe sama do virtuálního jedince.

Proč si vytváříme druhá já? Odpověď na tuto otázku by vydala na obsáhlou psychologickou studii. Přesto pojmenujme dva klíčové faktory, které se na faktu existence četných druhých já (na Internetu) podílejí nepochybně největší měrou. Je to jednak přirozená povaha člověka jako Homo ludens, člověka hravého i hry konstruujícího, která mu dává hrát role. Je to ale také pociťované neuspokojení z reálného života, vztahová deprivace. V reálném životě jsme začleněni do mnoha konvenčních až stereotypních vazeb. Jsme nositeli souboru rolí, o kterých většina z lidí okolo nás ví, i o těch, u nichž bychom si to nepřáli. A ví se také to, jací nejsme. Osobní měřítka nám pak signalizují, zda jsme – takto reálně – spokojení, nebo nikoli. Proto právě jiný svět, virtuální prostor a život v něm, může poskytnout žádoucí a (minimálně na počátku) vždy uspokojující alternativu. A stále častěji je tato alternativa využívána.

Co znamená projekce do druhého já? Své druhé já tvoříme jako atraktivnější sebe. Modelem zde mohou být profily uživatelů seznamovacích stránek. Podle toho, v jaké fázi života se nacházíme, v jaké pozici a v jakém shluku rolí vystupujeme, vylepšujeme svůj aktuální profil. Na základě fungování kompenzačního mechanismu chceme (aspoň zkusit) vylepšit nedostatky, o nichž nás informuje zrcadlo společenských vztahů, jichž jsme účastníky.

Internet je specifickým prostředím, které dává rozvinout se i zaniknout mnoha individuálním znakům jedince. Jelikož se v tomto příspěvku chceme stále pohybovat spíše v reálném světě a jeho sklonům k duplikaci ve virtuálním prostředí, chceme na tomto místě odkázat na základní publikace z oboru kyberpsychologie, která erudovaně popisuje lidské chování (náhradní identity, přátelství, lásky, závislosti, konflikty apod.) na Internetu (srov. např. Wallace 2001; Joinson 2003; Amichai-Hamburger 2005; Norman 2008; Joinson, McKenna, Postmes a Reips 2009).

Geneze nového čtenáře pro druhý život

Cílem našeho příspěvku je pojmenovat fakt existence alter ego čtenář u dnešních dospívajících. Vraťme se tedy k základní tezi první části textu. Uvedli jsme již, že v pojetí role čtenáře existuje mezi dospělými a dospívajícími významný rozdíl. Platí ovšem také ten fakt, že dospívající na své čtenářství nerezignují. Z pociťovaného konfliktu nacházejí východisko právě v možnosti být čtenářem bez dospělých a pro ně neživotných měřítek. Děje se tak v prostoru, v němž se cítí jistě, v němž i přes simulaci reálného života, platí princip dobrovolnosti – na Internetu, ve virtuálních sociálních sítích. Takto se rodí i nový čtenář.

Obecně bychom mohli o genezi sociální role čtenář uvažovat v platných sociologických algoritmech (Hewstone a Stroebe 2006), podle kterých role vzniká buď spontánně interiorizací předloh role, tedy v případě čtenáře dobrovolným přejímáním chování podle vzoru budu čtenářem jako někdo (kdo je pro mě autoritou), nebo kompulzívně, přizpůsobením se předloze, např. záměrným působením učitele ve škole. Konkrétně budeme rozpracovávat myšlenku dobrovolného vystupování v roli čtenáře, a to i v prostředí, kde se může dospívající dělat lepším, kde může konstruovat svou identitu podle vlastní vůle, podle očekávání referenčního společenství, které si volí.

Proč se tedy současný dospívající na internetu prezentuje jako čtenář? Ukazuje se, že i pro dnešního navenek nečtoucího mladého člověka je bytí čtenářem stále atraktivní rolí. Není to pro něj totiž ve vztahu k vlastní osobě ta odosobněná kategorie školního cíle, dospívající já-čtenář je živá, aktivně prožívaná role. Její přitažlivost zvyšuje jistě i to, že je to role – hraná úloha, role pro virtuální svět. Setkáváme se s chtěnou stylizací do něčeho nového. Dospívající vlastně objevuje čtenáře na Internetu, objevuje hledaný (a v reálném životě často nenalézaný) oceňovaný a sdílený rozměr čtenářství.

Zatímco obecné očekávání dosud pracuje s představou významně jiných rolí, které by chtěl člověk ve virtuální komunitě zastávat, jsme svědky paradoxní situace. V profilu uživatele jinak se honosícího hodnotami free-cool-in se nově objevuje aktivní položka čtenář.

Také v druhém životě, nebo spíše právě v něm, chce být dospívající brán jako čtenář. Právě ve virtuálních sociálních sítích je za své dospívající čtenářství pozitivně hodnocen a oceňován. Právě tam se může s ostatními mladými čtenáři sdružovat a sdílet aktuálně prožívané čtenářství. (Na rozdíl od demotivující zkušenosti v reálném životě, kdy jeho čtenářství posuzují dospělí a činí tak svými měřítky.)

A není bez opodstatnění myšlenka, která vyjadřuje možnost přechodu jedincova bytí čtenářem z virtuálního alter ego do explicitně deklarovaného čtenářského jáství.

Komunita avatarů-čtenářů jako spolehlivá referenční skupina

Sdružování se do skupin podle zájmů funguje reálně i v internetovém prostředí. Pro virtuální sociální sítě, zejména pro prostor druhého života, se velmi dobře hodí i označení komunita.

Komunita je v sociologickém pojetí (Geist 1992, s. 180-181) sociální organizace, systém, struktura, často i územně ohraničená (tento postulát opět funguje i ve virtuálních sociálních sítích, kdy například na Second Life jsou přímo zakládána a budována města, která jsou dále parcelována, vybavována institucemi apod.). Komunita je oblast pro uskutečňování největší části každodenních činností účastníků, kteří spolupracují, aby naplnili své životy.

Ve virtuálním světě avatarů, druhých já a také dobrých přátel, spřízněných duší, vykazuje skupinová kooperace často větší míru než v reálném životě. Důvodem je vědomí výjimečnosti a separátní identity jedinců jako členů skupiny. Virtuálně existující čtenáři kolem virtuální knihovny nebo fanoušci knihovny či knihy jsou propojeni základními referenčními hodnotami – deklarují je, sdílejí je a očekávají je od sebe navzájem.

Čtenářská komunita představuje pro jedince typ asociace – uspokojuje ho vědomí sociální lokalizace zájmu o čtení (a dále pak i čtení určitého žánru, autora, díla) reprezentované vazbou na instituci (virtuální knihovnu), nacházení nové koheze a integrace, nachází se v novém rozměru identifikace sebe sama s komunitou. A s tím opět souvisí i nový rozměr uchopování role čtenář, která komunitu i její členy profiluje jako jejich základní distinktivní rys.

Taková referenční skupina je vysoce spolehlivá. Jedinec, resp. jeho alter ego čtenář si je v ní jistý. Jeho čtenářství je v takové komunitě oceňováno samo o sobě, ve své aktuální vývojové podobě. Navíc ve změněném, zde virtuálním, prostředí funguje a je preferováno zesíleně pravidlo různých tváří téže role. To znamená, že jedinec deklaruje své čtenářství různě, podle aktuálních kontaktů a relací.

Tito virtuální čtenáři vzbuzují důvěru a stejně tak vzbuzuje důvěru i instituce, kolem nichž se sdružují. Také zde bychom pak mohli hovořit o pozitivním paradoxu: virtuální knihovna je i na internetu v zásadě stejnou institucí jako v reálném životě, přesto je jiná. Její obrovský potenciál spočívá v tom, že utváří kvalitativně i kvantitativně jiného čtenáře.

Virtuální sociální afiliace naplňuje, mnohdy dělá i více...

Na závěr našeho příspěvku, který je motivován zdánlivě paradoxním objevováním dospívajícího sebe sama jako čtenáře na internetu, si dovolíme učinit několik drobných shrnujících vhledů do teorie sociální blízkosti a přitažlivosti (podle Buunk 2006 in Hewstone a Stroebe 2006, s. 419-449). Chceme ukázat, jak a čím je pro dospívající cenná virtuální anticipace reálného života. (Pozn.: Samozřejmě jsme si vědomi také rizik s virtuálními sociálními vazbami spojených, zde je však vzhledem k cíli příspěvku nerozvíjíme).

Rovněž v oblasti vytváření vztahů ve virtuálním prostředí se můžeme tázat, jaké okolnosti podmiňují přání být v přítomnosti druhých lidí. Za jakých podmínek a kdy se tedy lidé sdružují? Důvodem je touha být v kontaktu s druhými, která představuje podle sociálních psychologů pohnutku podobnou hladu – chceme se kontakty s druhými lidmi v případě potřeby nasytit a odmítáme nepohodlné přesycení. A chceme se nasytit tím spíše ve virtuálním životě, pokud se nám uspokojivé odezvy nedostává v životě reálném.

Stres z požadavku dospělých (rodičů, učitelů) na bytí čtenářem přímo podmiňuje vyhledávání kontaktu s druhými. Paradoxně je pak jejich spojovníkem to, co je navenek kolektivně odmítáno (ale tím silnější je touha vymezit se v rámci takové kategorie) – čtení a osobní čtenářství.

Pro existenci alter ego čtenář je určující i otázka sociálního srovnávání, která zní Jak je tendence vyhledávat přítomnost druhých v situaci stresu motivována přáním propojovat vlastní pocity s pocity ostatních? Teorie sociálního srovnávání (např. Festinger 1954 in Hewstone a Stroebe 2006) staví na faktu, že kontakt s druhými poskytuje jedinci příležitost, aby s nimi konfrontoval své reakce. Takto i naši virtuální čtenáři konfrontují své reakce na knihy, na fakt čtení apod., které nemohou prezentovat ve škole nebo doma coby onálepkovaní nečtenáři. Dostávají se tak do stresové situace z intenzivně prožívaných protichůdných interpretací čtenářství – konkrétního svého a obecného společensky očekávaného. Na základě výsledků tohoto (obecně jakéhokoli) srovnání zúčastnění jedinci posoudí, zda jednají vhodně, nebo nevhodně.

Dosadíme-li za stresovou situaci negativní prožitek z reakcí okolí na vlastní čtenářství u dospívajícího, pak je nasnadě, že budou pro další – uspokojivé – sociální kontakty vyhledáváni srovnatelně ohodnocené sociální partnery. Z původní reálné nejistoty a z virtuálního nacházení se mezi jedinci (avatary-čtenáři) podobného cítění se postupně vytváří společenství podporující se nejen v negativním vymezení se proti okolí (s negativními reakcemi), ale také s pozitivním až hyperbolizovaným vnímáním negativně hodnoceného faktu čtenářství jako kladného distinktivního rysu.

Úspěšná virtuální afiliace dává jedincům takto sdruženým nacházet to, co hledají, pomáhá redukovat stres nebo úzkost (obecně negativní pocity z reakcí reálného okolí). Ve virtuálních sociálních situacích dochází navíc k intenzivnějšímu zrcadlení emočních procesů (známému rovněž pod pojmem emoční nákaza) – jedinec při ní nevědomě napodobuje výrazy a pocity jiného člověka (srov. Hewstone a Stroebe 2006, s. 426-7). Posiluje tak například své čtenářské přesvědčení.

Virtuálním čtenářem se dospívající jedinec stává také z důvodu osamělosti. Je to vlastně jen další úhel pohledu na příspěvkem sledovaný problém. Nedostatek afiliace reálné vyvolává reálnou osamělost a potřebu virtuální kompenzace. Osamělým může být dospívající mladý člověk nejen při absenci vztahů, ale také v každé své roli, kterou nemá s kým sdílet. Může si pak připadat pro druhé nezajímavým, hloupým, zažívat pocity nejistoty (srov. Silver a Rubinstein 1980 in Hewstone a Stroebe 2006, s. 428). Tento případ se týká i rozporu v dospívajícím a dospělém pojetí role čtenář. Přestože na první pohled (navenek) nejsou pro dospívajícího dospělí autoritami s atraktivními hodnotami, jejich odmítání v jakékoli podobě působí na mladou osobnost stresově (zde nutno rozlišovat stimulační eustresu a inhibiční účinky distresu), mohou působit úzkost. Tyto stavy pak motivují úvahy o alternativní existenci ve virtuálním druhém životě. Virtuální svět typu Second Life funguje jako náhrada na reálnou fyzickou blízkost, která je předpokladem vytvoření vazeb na bázi přitažlivosti a posléze i možných přátelství. Blízkost jedinců ve virtuálním prostředí a její účinky se násobí, jelikož jde o typ apriorní afiliace, předpokládá se dopředu společný zájem (i zájem vymezit se proti něčemu) a náklonnost daná schopností užívání virtuální sociální sítě.

Závěrem chceme konstatovat, že existence alter ego čtenář je nutno chápat jako vývojově nutnou reakci na vývojově nutný konflikt představ a očekávání vztahující se k jedné sociální roli. Sledujme se zájmem, jak o sobě dnešní mladí lidé ochotně hovoří jako o čtenářích, byť více mimo reálný život. Berme jako pozitivum, že čtenář se stal jedním z jejich druhých já, rolí, která našla svůj nový rozměr v sociálních sítích na Internetu. Hranice mezi virtuálním druhým životem a tím reálním prvním je dána mírou nápodoby a v rolích a postojích jde o nápodobu obousměrnou. Je tedy dost dobře možné, že právě virtuální image čtenáře zajistí svému nositeli rovněž aktivní čtenářství reálné.

                                                                                              Kateřina Homolová

Literatura

AMICHAI-HAMBURGER, Y. The Social Net: Understanding Human Behavior in Cyberspace. Oxford University Press, 2005. ISBN 978-0198528760.

BUUNK, B. P. Afiliace, přitažlivost a partnerské vztahy. In HEWSTONE, M., STROEBE, W. (eds.). Sociální psychologie. Praha : Portál, 2006. ISBN 80-7367-092-5. s. 419-449.

GEIST, B. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992. ISBN 80-85605-28-7.

HEWSTONE, M., STROEBE, W. (eds.). Sociální psychologie. Praha : Portál, 2006. ISBN 80-7367-092-5.

HOMOLOVÁ, K. Čtenářství v systému hodnot a norem pubescenta. e-Pedagogium [online], 2007, č. II [cit. 24. 5. 2009]. Dostupné z WWW: <http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/ PdF/veda-vyzkum-zahr/E_pedagogium_II_2007.pdf>.

HOMOLOVÁ, K. Pedagogicko-didaktické a psychosociální aspekty pubescentního čtenářství. 1. vyd. Ostrava: OU, 2008. ISBN 978-80-7368-641-3.

JOINSON, A. N. Understanding the Psychology of Internet Behaviour: Virtual Worlds, Real Lives. Palgrave Macmillan, 2003. ISBN 978-0333984680.

JOINSON, A. N., McKENNA, K., POSTMES, T., REIPS, U. D. (eds.). Oxford Handbook of Internet Psychology. Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0199561803.

NORMAN, K. L. Cyberpsychology: An Introduction to Human-Computer Interaction. Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0521867382.

TRÁVNÍČEK, J. Čteme? 1. vyd. Brno: Host, 2008. ISBN 978-807294-270-1.

WALLACE, P. M. The Psychology of the Internet. Cambridge University Press, 2001. ISBN 978-0521797092.

 

Autorka je odbornou asistentkou Ústavu bohemistiky a knihovnictví na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě.