Kniha dokáže rušit všechny vzdálenosti

Možná bych dnes měla psát o politické situaci ve Francii, nebo o nové knize, která právě vyšla a leží už týden na mém psacím stole, ale rozhodla jsem se všechno odložit. Napíši něco jiného, něco o tom, jak když mi bylo deset, možná jedenáct let, sedávala jsem o dlouhých večerech ve velkém ušáku v našem starém dejvickém bytě nebo se choulila na malé pohovce pod oknem s výhledem na konečnou tramvajovou zastávku, a na hotel International ve stalinském stylu hned naproti; tam jsem si četla Tři mušketýry Alexandra Dumase. Byla jsem osamělé dítě, maminka vedla večerní kurzy šití a vyšívání pro pracující ženy při osvětové besedě v Braníku, hojně navštěvované, neb to byla jedna z mála možností, jak si na sebe něco hezkého spíchnout, a zejména pod vedením mojí maminky vyučené v Paříži.

Stále vidím ten útulný kout, kde v zimě hřálo ústřední topení, já usrkávala čaj a hltala každou stránku o tom, jak Gaskoněc d´Artagnan příjíždí do Paříže, ozbrojen třemi dary otcovskými, patnácti stříbrňáky, koněm a dopisem pro pana de Tréville, a jak se brzy přidá k Athosovi, Porthosovi a Aramisovi. To kvarteto mě hned, jak jsem otevřela knihu v modrém plátně, ozdobeném třemi mušketýrskými širáky, okouzlilo svojí odvahou i svým esprit. A s postavou půvabné královniny komorné Constance Bonacieuxové jsem se ztotožňovala až tak, že jsem se převlékala do maminčiných večerních šatů a před zrcadlem deklamovala celé pasáže, hlavně dialogy s d´Artagnanem, její amour. Tuhla mi krev při všech léčkách, které kardinál Richelieu splétal mým hrdinům, zvláště když se tak odvážně vydali do Anglie, když slíbili, že zachrání čest francouzské královny a přivezou zpět všech jejích dvanáct diamantových přívěsků, které tak nerozumně darovala vévodovi z Buckinghamu jako důkaz své lásky. A teď hrozilo, že se vše u krále provalí, neboť kardinál se prostřednictvím svůdné podvodnice Milady de Winter dozvěděl, kde přívěsky jsou, a těšil se, že nebohá královna bude na dvorním plese bez nich těžce kompromitována a bude zle pykat. Že láska bývá nerozumná, hned jsem dobře pochopila.

A když v závěru Milady ve své žárlivosti i nenávisti k d´Artagnanovi zavraždí jeho Constance, tekly mi slzy do nedělní svíčkové. Knihu jsem dočetla, učení mne nebavilo, do myšlenek se mi prodíral obraz zsinalé paní Bonacieuxové, která padla, vzlykajíc, v náruč Porthovu a Aramidovu. Běžte, volejte o pomoc! D´Artagnan šílel úzkostí. Marno, marno, pravil Athos, marno! (…) Povzdech z úst paní Bonacieuxové se dotkl úst d´Artagnana. Tento vzdech, to byla její duše, tak čistá, která vstupovala k nebesům (…).

Jak jsem už řekla, byla jsem plachá nenápadná žákyně, ale tehdy si vzpomínám, že jsem ve škole o hlavní přestávce se zářícíma očima vypravovala třídě ten vzrušující příběh, o kterém v učebnicích nebylo ani slovo, a vypravovala jsem tak zaujatě, že i ti nejzlobivější kluci seděli, jak přibití a poslouchali. A nejeden z nich mi pak pod lavicí posílal psaníčko: Ládino, jak to dopadlo? Řekneš? A stalo se zvykem, že když musela soudružka učitelka náhle opustit třídu, přikazovala: Budete tady ticho! Ládina vám bude vypravovat! Dostalo se mi uznání – měla jsem náhle moc slova. Byl to úžasný pocit, dokonce pocit jakési výstřednosti. A než skončila docházka na Základní škole Julia Fučíka na náměstí Interbrigády, stále ještě prodchnuta komunistickým duchem, stačila jsem třídě dovyprávět příběh Monte Christa, Nataši Rostovové i Scarlette O´Harové a světáka Rhetta Butlera. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem měla zcela volný přístup ke všem knihám v naší masivní knihovně. A s nimi jsem nebyla nikdy sama. A nejsem dodnes. Na tři mušketýry myslím vždy, když procházím místy poblíž pařížského kostela Saint- Sulpice, kam Alexandre Dumas umístil velkou část svého příběhu.

Smrt Constance Bonacieuxové mne hluboce zasáhla, smrt jsem už samozřejmě znala, znala jsem ji i z povinné četby o Rudé gardě, ve škole jsme také při hudební výchově zpívali o partyzánech brodících se přes krvavé řeky, ale to byla smrt školská, abstraktní. Zato vražda ze žárlivosti, jejíž obětí se stala půvabná žena, bylo něco docela jiného, byla to nepochybně moje první vážná literární smrt. A první smrt je nezapomenutelná, jako první láska. A zvláště v románu, který přeložil Jaroslav Vrchlický a působivě ilustroval Maurice Leloir; ten vzácný výtisk, který vyšel v roce 1931 u Vilímka, jsem zdědila po tatínkovi. Četba to nebyla jistě snadná, ale právě tehdy jsem pocítila sílu literatury, která ruší všechny vzdálenosti, dokáže otřást vnitřním klidem, její postavy mají schopnost se do sebe vzájemně vciťovat, a dokonce se svým čtenářem vytvářet nerozlučná spojenectví. Možná tehdy jsem si uvědomila jednou provždy, že kniha je rameno, o které se lze vždy opřít.

A protože jsem nechtěla prohrát své představy, nemohla jsem považovat příběh za skončený, přikročila jsem k vlastnímu rukopisnému pokračování, jednotlivé kapitoly jsem ilustrovala sama, nebo jsem obrázky vystřihávala ze starých časopisů, z maminčiny Ženy a módy i z Burdy, ze všeho, co bylo po ruce. U d´Artagnana, který si tak snadno získával srdce žen, jsem vytušila, že by Constance stejně nebyla jediná, kterou by miloval, a tak jsem mu připsala jinou krásku. Svůj rukopis Tří mušketýrů jsem rozepisovala jako divadélko. A jaké bylo moje překvapení, když mi nedávno známý historik Jiří Křesťan, autor velké monografie o Zdeňku Nejedlém a další o Václavu Talichovi, ve Státním archivu splnil přání a já mohla nahlédnout do fondu Metternichů, a na vlastní oči uvidět jednu z prvních verzí Tří mušketýrů, napsanou černým inkoustem a vlastní rukou Alexandra Dumase, rozepsána byla jako – divadelní hra. Měla jsem náhle pocit, jako bych už dávno ten text četla se zavřenýma očima, jako bych dobře znala i to, co Dumas nikdy nevydal…

Moje sešity se ztratily, nejspíše nepřežily četná stěhování, ale zaujetí pro francouzskou literaturu a zemi galského kohouta mne už neopustilo nikdy, je to můj druhý domov.

Ladislava Chateau je prozaistka a esejistka, žije ve francouzsko-českém prostředí.