Rozhovor s Blankou Tauberovou

Městská knihovna v Sedlčanech byla založena roku 1882. Letos je to tedy již 137 let. V roce 1952 byla knihovna profesionalizovaná a od roku 2001 jste její ředitelkou. Od čísel přejdeme k tomu, jak je pod vaším vedením s dobrým pracovním kolektivem úspěšná ve své činnosti a službách občanům města. Nároky a požadavky uživatelů na služby knihovny se vám daří plnit, předvídat a připravit se včas. Odpovídá tomu i ocenění práce knihovny, která se stala Městskou knihovnou roku 2016.

Zastavíme se u nejmladších čtenářů. Paní ředitelko, práce s dětmi vaší knihovny byla oceněna v roce 2009 titulem Kamarádka knihovna. Máte kvalitní fond dětské literatury, pěkné prostředí, kde se děti cítí příjemně a knihovnice, které rozumí jejich potřebám. Stačí to v současné době? Jak se postupně měnila a mění práce s dětským čtenářem?

V roce 2001 jsme otevřeli nové prostory v ulici Kapitána Jaroše. A ihned po otevření jsme si řekli, že právě činnost pro děti a s dětmi je základem každé dobré knihovny a stane se naší prioritou. Chvíli trvalo, než se dala dohromady knihovnická „parta“. Nějakou dobu jsem většinu programů pro děti i dospělé dělala sama, ale nakonec se vše podařilo. Od začátku jsem cítila, že je třeba se v knihovnách věnovat už úplně nejmenším dětem a jejich rodičům. V roce 2004 jsme se začali aktivně účastnit na radnici slavnosti Vítání občánků (tento nápad přivezla Zlata Houšková z Anglie). Tato aktivita přivedla nové čtenáře a statisticky začala potvrzovat mé pocity. Dnes SKIP rozjíždí projekt S knížkou do života (Bookstart) a mnohé knihovny začínají s programy pro nejmenší. Tento projekt, ve kterém jsme od samého počátku zapojeni, nás přivedl však ještě o kousek dál – čteme už miminkám v bříšku. Snažíme se tím rodičům vysvětlit, jak důležitá je právě prenatální komunikace. Ale k Vaší otázce. Ano, děti potřebují hezké prostředí, nové knížky a fajn knihovnice, ale zároveň s tím ruku v ruce musí jít v dnešní době podpora čtenářské gramotnosti všemi směry a pro všechny (věkové i sociální) skupiny obyvatelstva. A o to se právě u nás snažíme.

Rozvoj čtenářství, podpora čtenářské a literární gramotnosti dětí a dospívajících je významnou součástí práce vaší knihovny. Přicházíte s inspirativními a netradičními nápady. Jak se vám v praxi tato snaha daří?

Práce s mládeží je jednoznačně v současné době pro nás největším problémem. Daří se nám na úrovni škol, ale v individuální rovině příliš ne. Tušíme, co by mladé lidi přivedlo, ale na potřebné vybavení chybí finanční prostředky a zejména prostor… Samozřejmě se snažíme a občas se to i podaří, ale není to ono. Nicméně, v poslední době se nám potvrzuje (a znovu hlavně s projektem Bookstart), že se nám čtenáři vrací právě tehdy, když založí rodinu. Děti u nás dostávají dobrý čtenářský základ od narození až do puberty. Mnoho těchto dětí u nás, jak říkáme, vyrostlo. Poté nás někteří na nějaký čas opouští, ale k naší veliké radosti se zase vrací i se svými malými ratolestmi. Velmi v tom pomáhají také aktivity pro celé rodiny. Nicméně virtuální prostor tady je, současné děti v něm jsou jako doma a je stále těžší vysvětlit jim důležitost čtení, ale třeba i setkávání a o důležitosti sociální komunikace ani nemluvím.

Další úkol, který je součástí práce všech knihovníků již od dob před internetem, je informační gramotnost. V současné době se přidává i mediální gramotnost. Stále důležitější je schopnost kreativního myšlení, využívání různých zdrojů informací. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Tak v naší knihovně máme zkušenosti opravdu letité. S informačním vzděláváním jsme začínali v sedmdesátých letech minulého století. Tenkrát to byla součást programu Mládež a kultura. Výhoda tohoto programu byla v tom, že účast školy byla povinná. Po roce 1989 toto přestalo platit, ale všechny sedlčanské školy (kromě učiliště) projevily zájem knihovnu navštěvovat i nadále. Samozřejmě došlo ke změně lekcí, a to v té době hlavně obsahové – mohli jsme si téma v každém ročníku sami zvolit. K zásadní změně, která v nás zrála delší dobu, jsme přistoupili v roce 2009. Po prostudování Rámcových vzdělávacích programů škol a dalších dokumentů, jsme vytvořili zcela novou koncepci Informačního vzdělávání.

V srpnu 2009 jsme tuto koncepci představili nejprve vedení škol (potřebovali jsme podporu, ale hlavně také navýšení hodinové dotace výuky) a poté učitelům v jednotlivých školách. Nutno říci, že všichni ředitelé souhlasili a mohl tak být spuštěn pilotní ročník. V pilotním ročníku jsme také pilně rozdávali dotazníky a na jejich základě program dotvořili dle požadavků. V současné chvíli se k nám děti a studenti podívají minimálně dvakrát během školního roku (předškoláci MŠ však přicházejí 3x a prvňáčci dokonce 6x). Navštěvují nás všechny sedlčanské třídy – od předškoláků až po studenty 2. ročníků gymnázia. Lekce jsou prakticky zaměřené, a to na orientaci v knihovně, orientaci v literatuře, práci s knihou, práci s dalšími informačními zdroji a práci s informacemi. Využíváme nejnovějších metod výuky, kritického myšlení, kritického čtení… Systém se neustále vyvíjí, doplňuje a rozšiřuje. V září 2019 bychom chtěli, po deseti letech, školy oslovit s dalším dotazníkem, který nám třeba otevře novou cestu… Na informační vzdělávání klademe veliký důraz. Nesmíme zapomínat, že se jedná o celoživotní proces, který by měl vést k dosažení čtenářské a informační gramotnosti.

Koordinace práce knihoven a škol je zcela samozřejmá, bez dobré součinnosti s učiteli se nemůže dařit práce knihovníků. Městská knihovna Sedlčany je zapojená do projektu „Co nebylo v učebnici – spolupráce knihoven a škol ve vzdělávání žáků 21. století“. Co to pro vás znamená?

Ano, nám a školám je situace jasná. Ve zkratce řečeno – knihovník se bez učitele a jeho žáků neobejde, ale platí to i naopak. Teď ještě, aby tomuto porozuměla i patřičná ministerstva. Zdá se, že i díky projektu, který zmiňujete, se začíná blýskat na lepší časy. Na ministerské půdě vzniká memorandum, které by mohlo být prvním krokem. Do projektu „Co nebylo v učebnici“ jsem přemluvila kolegyni. Měla jsem pocit, že by to mohl být jeden z mála „měkkých“ projektů, které mají smysl. Navíc jsem přesvědčená, že právě v této oblasti má naše knihovna opravdu za sebou hodně odvedené práce a máme zkušenosti, které můžeme nabídnout. Projekt však samozřejmě závisí na mnoha dalších aspektech. A co pro nás znamená? Hlavně hodně práce navíc pro kolegyni Alenu Budkovou. A zda skutečně projekt splní mé původní očekávání a bude knihovnami a školami využíván, myslím, ukáže čas.

Knihovníci se v posledních letech stále intenzivněji snaží, aby se knihovny staly komunitními centry, místy setkávání nejen uživatelů, ale i občanů měst a obcí…

V roce 2003 v naší knihovně vznikl první komunitní projekt v knihovnách ČR (zdroj NK ČR), projekt Lukášek. Tento projekt jsme ukončili v roce 2018 po patnácti ročnících. Komunitním aktivitám a komunitním knihovnám se tedy věnuji již více než patnáct let, a to nejen v naší knihovně, ale i ve SKIP. Jsem přesvědčená, že tato činnost k veřejným knihovnám našeho typu neodmyslitelně patří. Logicky na tento projekt a další naše aktivity navázalo zmíněné komunitní centrum. V roce 2007 se stalo součástí knihovny a probíhají v něm nejrůznější aktivity – scházejí se kluby, slouží k přednáškám, setkáváním, občanskému vzdělávání… DVeře K… (Diskusní Veřejný Klub) je naším nejmladším dítětem na poli komunitních aktivit. Vznikl v loňském roce a řeší nejen občanská, ale i literární témata.

Knihovna je místem pro všechny, tedy pro různé věkové kategorie, sociální skupiny i zdravotně znevýhodněné skupiny. Jaká je situace ve vaší praxi? Setkávají se vždy příznivci knihovny „pouze“ ve zdech knihovny, nebo máte jiné varianty?

Od přestěhování v roce 2001 si říkáme knihovna „rodinného typu“. Tomuto je podřízeno vše – prostor fyzický i virtuální. Snažíme se ve všech směrech působit jako rodina. V téměř každé rodině bývají zastoupeny různé generace, přicházejí nemoci, smutky a samozřejmě radosti. Tak taková je i naše knihovna, jsme tady pro všechny, a to nejen ve zdech knihovny. Pořádáme i celou řadu akcí mimo knihovnu – na náměstí, na zřícenině hradu Zvěřinec, na fotbalovém hřišti…

Ještě vás požádám o zamyšlení nad blízkou budoucností knihoven. Jaké jsou nejdůležitější úkoly v práci se čtenáři?

Myslím, že to nejdůležitější již vyplývá z mých předchozích odpovědí. Jsem přesvědčená, že právě vzdělávání na poli čtenářské a informační gramotnosti by se mělo stát prioritou knihoven budoucnosti. Cítím to jako velmi důležitý úkol. A musí jít všemi směry – přes školy, celoživotní vzdělávání, volnočasové aktivity… A samozřejmě naší doménou musí být i nadále mravenčí knihovnická práce. Jenom by měla dostat modernější kabát a měli bychom se více naučit těžit z toho, co umíme a co je naší profesi vlastní. A nakonec budoucnost knihoven vidím i jako míst setkávání… Zatím si to příliš neuvědomujeme, ale bezpečného veřejného prostoru bude čím dále tím více potřeba.

Děkuji za rozhovor a váš čas.

Blanka Tauberová působila od roku 1980 jako samostatná knihovnice v Městské knihovně v Praze na pobočce v Braníku, v roce 1985 začala pracovat v sedlčanské knihovně, které je od té doby věrná. Od roku 2001 pracovala v Městské knihovně Sedlčany jako její vedoucí. V tomtéž roce připravila přestěhování knihovny ze stávajících nevyhovujících prostor děkanství do prostor nových. Jedná se o knihovnu „rodinného typu“ – všechna oddělení se nacházejí na jedné ploše. Při knihovně vybudovala komunitní Centrum Lukáš, které bylo otevřeno začátkem října 2007. Je členkou Svazu knihovníků a informačních pracovníků, kde pracuje v několika sekcích a je členkou VV SKIP. Přispívá do regionálního i odborného tisku, iniciovala vznik Spolku rodáků a přátel Sedlčanska. Stála u zrodu Pohádkového lesa na Červeném Hrádku a recitačních soutěžních přehlídek. Usiluje i o podporu a zaznamenání regionální historie. Iniciovala vydání knih Bejvávalo a čtyř svazků regionálních pověstí. V lednu 2015 se sedlčanská knihovna stala příspěvkovou organizací města a paní Tauberová její ředitelkou.