Jak na biblioterapii v knihovnách?

Pojem biblioterapie začíná být v České republice v oboru knihovnictví stále častěji skloňován. A je to jen dobře, protože tato podpůrná léčebná metoda si jistě nemalou pozornost zaslouží. Je škoda, že ji ve své praxi dosud v naší zemi využívají spíše jen psychologové a psychoterapeuti. Na rozdíl od sousedních zemí (Polsko, Německo) se o ní v našem knihovnictví začíná hovořit až v několika posledních málo letech.

Přitom biblioterapie má své kořeny už v hluboké historii. Aristoteles je třeba považován za zakladatele poetoterapie a svého pokračovatele našel i ve Friedrichovi Nietzschem, Sokrates věřil na sílu slova a na rozhovor s člověkem a mluví se o něm jako o jednom z prvních psychoterapeutů. Ve 30. letech 20. století se o rozvoj biblioterapie velice zasadil americký psychiatr Benjamin Rush. Byl si vědom, jak kladně mohou ovlivnit knihy psychiku člověka a proto se svými pacienty pracoval s texty z knih rozličnými způsoby a doporučoval jim konkrétní knihy. Díky němu byl také knihovnický fond v léčebnách a věznicích, který tvořila jen náboženská tematika, rozšířen také o beletrii a poezii. Nechal rovněž zavést knihovny i do nemocnic.

Z dalších propagátorů biblioterapie lze namátkou jmenovat Nossrata Peseschkiana, který při praktikování biblioterapie vycházel z orientálních příběhů a definoval jednotlivé fáze procesu s pacientem. Rhea J. Rubinová zase např. definovala, co je a co není biblioterapie. Podle ní za biblioterapii nelze považovat jen „běžné“ předčítání textů, když se s nimi dále terapeuticky nepracuje. Zrovna tak se nejedná o biblioterapii v případě, kdy knihovník doporučuje čtenáři knihu, byť zaměřenou na jeho konkrétní problém.

A jak vlastně tedy biblioterapii definovat? Nejjednodušeji ji lze jinými slovy nazvat jako léčbu knihou. Na světě se najde snad jen málo jedinců, kteří v sobě nemají onu pověstnou „třináctou komnatu“, „kostlivce ve skříni“, zkrátka problém, který dokáže život pěkně znepříjemnit. Každý hledá jeho řešení a pomoc někde jinde. Sám v sobě, u přátel, odborníků. Existuje jistě mnoho prostředků, které nám s problémem dokáží pomoci a nemusí to být právě jen medikamenty. Jednou z možností léčby psychických a somatických potíží je právě i biblioterapie.

Klientem se může stát člověk trpící somatickou nebo psychosomatickou poruchou. Stejně tak to ale může být také někdo, kdo žádnou z těchto nemocí nestrádá, ale dostal se „jen" do složité nebo krizové životní situace. Je důležité si uvědomit, že mít problém není bohužel pouze výsadou dospělých. Své bolístky na duši mají často i malé děti a není radno je zlehčovat či podceňovat. Zvláště v jejich  případě lze knihy využít nejen jako pomocný lék, ale mnohé příběhy velmi dobře dokáží posloužit také jako prevence řešení situací, které na ně v životě čekají. Pomocí knih jim lze citlivě vysvětlit např. smrt blízké osoby, pomoci v případě šikany či se žárlivostí vyvolanou příchodem nového sourozence na svět. Na dětské duši se také dokáže negativně podepsat pobyt v nemocnici, rozchod rodičů, změna bydliště, ztráta kamarádů atd.

V praxi to znamená, že biblioterapeut využívá při práci s klientem buď celou knihu, nebo jen krátké ukázky z ní. Někdy stačí i jen pouhý odstavec, ale je vždy důležité, aby text odpovídal klientovým problémům a tzv. mu „sedl přímo na tělo“. Je nasnadě, že text musí být vždy motivační, stimulující a je podmínkou, aby klientovi ukázal řešení problému, ve kterém se právě nachází, případně jiný (pozitivní) úhel pohledu na tento problém. Je velmi dobré využívat autobiografií zejména v případech, kdy se jedná např. o handicap, nemoc apod. Pro klienta je motivační, že příběh, se kterým s ním biblioterapeut pracuje, není jen fikce, ale že je to osud skutečného člověka, který se potýkal se stejným nebo podobným problémem v životě a přesto to ustál, zvládl a našel smysl života třeba v něčem, co mu dříve bylo naprosto vzdálené.

Cílem biblioterapie tedy je, aby si klient ujasnil a utřídil sám v sobě svůj problém tím, že ho popíše a uvědomí si jeho příčinu. Čím konkrétněji ji dokáže pojmenovat, tím snáze pak biblioterapeut může najít co nejvhodnější text, se kterým pak následně s klientem pracuje. K velmi důležitým cílům této metody patří také dodání sebevědomí, rozvoj osobnosti, porozumění vlastním pocitům a ovlivnění emočního stavu klienta. Rakouský lékař a psycholog Adolf Adler cíle biblioterapie výstižně stanovil do „šesti P“: poučit, povzbudit, posílit, prozřít, pozvednout a propojit se sociálním okolím.

Je zřejmé, že biblioterapeut pracuje s lidskou duší, s psychikou člověka, a je proto důležité, aby měl alespoň základní povědomí o tom, jak s lidmi v takových situacích komunikovat. Pokud by se někdo z knihovníků do této činnosti chtěl pustit, velmi doporučuji absolvovat různé psychoterapeutické kurzy. Např. duševní onemocnění u dětí, komunikace s člověkem s depresí, práce s klientem s hraniční poruchou osobnosti či způsoby zvládání obtížných situací s klienty. Má-li klient svého psychologa, měl by biblioterapeut s tímto odborníkem také spolupracovat. Velmi vhodná jsou konzultační setkání se supervizorem.

Z výše uvedených řádků vyplývá, že biblioterapeutem by měla být osoba, která má jednoduše „hodně načteno" a která zná alespoň základní psychologické minimum. Načteno musí mít proto, aby měla přehled o tom, po jaké knize sáhnout v případě konkrétního problému. Psychologii by měla znát už z toho důvodu, aby uměla komunikovat se svými klienty a hlavně uměla řešit nečekané emoční situace, které mohou při biblioterapii nastat.

Budou-li mít knihovny své proškolené biblioterapeuty v řadách svých zaměstnanců, je možné biblioterapii nabízet jako další službu uživatelům. Příkladem může být Knihovna Kroměřížska, která získala v roce 2016 v kategorii informační počin titul Knihovna roku za průkopnické prosazení biblioterapie v našem knihovnictví právě tím, že se v ní tato podpůrná psychoterapeutická metoda začala praktikovat.