Básník v množném čísle

K 110. výročí narození Vítězslava Nezvala

Před sto deseti lety – 26. května 1900 – se v Biskoupkách u Moravského Krumlova narodil Vítězslav Nezval, významná osobnost naší kultury 20. století. Byl to nejenom básník, nýbrž i prozaik, dramatik, esejista a překladatel, tvůrce činný též v oblasti divadla, filmu, hudby či výtvarného umění. Jeho výročí lze tudíž připomenout mnoha způsoby. Zvolme krátkou rekapitulaci jeho životních osudů a tvorby, z níž se zaměřme na jeho vzpomínky.

Jakkoli Nezvalovým rodištěm byly řečené Biskoupky, vyrostl v Šamikovicích na Třebíčsku, kam se často vracel ze svých dalších působišť. Byly jimi Třebíč, Brno a Praha, města jeho středoškolských a vysokoškolských studií. Později za rodiči zajížděl do Dalešic a Brna. To už žil trvale v Praze, kde se jeho život 6. dubna 1958 také uzavřel. V meziválečných letech tu navázal řadu významných přátelství, která reflektuje mimo jiné publikace s názvem Depeše z konce tisíciletí (1981). Jeho kamarádi byli stejně jako on namnoze příslušníky avantgardy a členy Devětsilu; z mimopražských přátel je nutno vyzvednout Jiřího Mahena. Jak známo, Nezval patřil k hlavním postavám poetismu a surrealismu. Hodně cestoval, a to i po roce 1945, kdy působil na ministerstvu informací či ve Svazu československých spisovatelů a byl čelným reprezentantem socialistické kultury.

Jako básník debutoval sbírkou Most (1922), avšak do dějin české poezie se mnohem výrazněji zapsal následující Pantomimou (1924), základní sbírkou poetismu. V roce 1924 nadto s Karlem Teigem otiskl v Hostu první dva manifesty tohoto směru, jehož program pak aplikoval v několika dalších sbírkách (Menší růžová zahrada, 1926; Básně na pohlednice, 1926; Blíženci, 1927) i ve větších skladbách, souborně vydaných v Básních noci (1930). Po odeznění poetismu, který opět spolu s Teigem obhajoval v dalších dvou manifestech otištěných roku 1928 v časopisu ReD, napsal vícero děl: za zmínku stojí především sbírky Skleněný havelok (1932), Zpáteční lístek (1933) a Sbohem a šáteček (1934).

Jako zakladatel Skupiny surrealistů v ČSR vydal povýtce surrealistické sbírky Žena v množném čísle (1936), Praha s prsty deště (1936) a Absolutní hrobař (1937). Současně v letech 1936-1938 přišel s třemi svazky stylizovanými jako básně „věčného studenta“ Roberta Davida. Na události ze sklonku třicátých let reagoval sbírkami Matka Naděje (1938) a Pět minut za městem (1940). V poválečných letech nejprve své básnické dílo zmnožil Velikým orlojem (1949), jímž se přihlásil k avantgardní poezii. Poté napsal tři poémy poněkud jiné ražby (Stalin, 1949; Zpěv míru, 1950; Z domoviny, 1951) a sbírky Křídla (1952) a Chrpy a města (1955); posmrtně vyšly tituly Nedokončená (1960) či Kůň a tanečnice (1962), soubor veršů inspirovaných obrazy Františka Tichého.

Vítězslav Nezval je autorem i mnoha prozaických děl, která jsou obecně méně známá než jeho básnické sbírky. Jsou mezi nimi romány s četnými autobiografickými prvky (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Pan Marat, 1932; Jak vejce vejci, 1933), drobnější prózy (Karneval, 1926; Monaco, 1934; Řetěz štěstí, 1936) nebo pozoruhodná aplikace takzvaných černých románů Valerie a týden divů (1945), kterou proslavila i Jirešova filmová adaptace. Pominout nelze ani knihu Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936), řazenou do literatury pro děti a mládež.

Ve sféře dramatické tvorby se Nezval zprvu uplatnil jako tvůrce scénických básní pro Osvobozené divadlo, potom slavil úspěchy hlavně s calderónovskou adaptací Schovávaná na schodech (1931), komedií Milenci z kiosku (1932) a prévostovskou dramatizací Manon Lescaut (1940), jakož i s varovným dramatem Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Kromě her se věnoval rovněž rozhlasovým dramatizacím. Z jeho dalších prací připomeňme ještě knížky Neviditelná Moskva (1935) a Pražský chodec (1938), monografické tituly Josef Čapek (1937), Štyrský a Toyen (1938), Antonín Slavíček (1952), Rudolf Kremlička (1955) a Jiří Wolker (1964), antologii Moderní básnické směry (1937) či esejistický výbor Moderní poezie (1958).

V letech 1957-1958 Nezval otiskoval v týdeníku Kultura své vzpomínky, smetanovsky nazvané Z mého života (zůstaly nedokončené a knižně vyšly v roce 1959). Předjal tím memoárové práce dalších básníků, tedy Františka Hrubína (Lásky, 1967, 1969), Viléma Závady (Krajina a lidé mého srdce (1975, 1980) nebo Jaroslava Seiferta (Všecky krásy světa, 1982, 1992), kteří v nich vzpomínají - podobně jako Karel Konrád (Nevzpomínky, 1963), Jiří Svoboda (Přítel Vítězslav Nezval, 1966), Bedřich Fučík (Čtrnáctero zastavení, 1992) a mnozí jiní pamětníci - i na něho. Kniha Z mého života patří k nejcennějším složkám Nezvalova odkazu. Přibližme si ji ukázkou, v níž autor evokuje Vladislava Vančuru.

Největší dojem ze všech mých přátel, které jsem poznal v Devětsilu, na mne udělal Vladislav Vančura. Znal jsem několik jeho povídek z příštího Amazonského proudu a věty těchto povídek, vzklenuté úchvatným rytmem, mě unášely jako hřbety mořských vln. Ač jsem věděl, že autor těchto vět je básník, bylo mé osobní setkání s ním jednoho nedělního odpoledne u Teigů, kam přišel se svou ženou, zdrojem nesmírného lidského vytržení. Netajil jsem se s obdivem, který mám k jeho Amazonskému proudu, a dostalo se mi za mou nadšenost nejkrásnějšího úsměvu, jaký může dát člověk člověku.

Když se Vladislav Vančura usmál, zasvítily jeho krásné zuby, ukázaly se v plné kráse, aby se pak skryly za plnými rty jeho úst, jejichž výmluvnost byla veliká. Na těchto rtech se poznalo, je-li Vladislav Vančura šťasten, kdy má skepsi a kdy se chystá jako lev, kterého se něco dotklo, vyskočit a říci protivníkovi vybranou češtinou věci, na které nemusel být pyšný. Nikdy neměla nízkost nepřítele tak sveřepého jako ve Vladislavu Vančurovi. Jeho pohrdání, které mělo vždy formu, bylo smrtící. (…)

Citlivost Vladislava Vančury k poezii byla takřka neuvěřitelná. Verš, který se mu líbil, uváděl ho do transu. Avšak poněvadž Vladislav Vančura tajil své city, jak nejdéle to dovedl, podobalo se jeho dojetí poezií zápasům pijáka s opojným nápojem. Měl jsem tu čest a to štěstí, že Vladislav Vančura, nechť je mi dovoleno, abych to řekl, miloval mé básně a často mě žádal, abych mu je recitoval. Tak v dobách Pantomimy si dal ode mne znovu a znovu říkati báseň Mireio 1923 a zahrnoval mě horoucností a chválou. (…)

Vladislav Vančura byl starší a vyzrálejší než my ostatní. Nesnesl nic přízemního, puritánem však nebyl. Věděl dobře, co je člověčina. Věděl to jako básník i jako lékař. Cti si však vážil nadevše a zpečetil ji svou smrtí. V jeho knihách jsou příklady velikého heroismu a v Markétě Lazarové jsou místa, která nám docela přesně mohou napovědět, co táhlo jeho hlavou, když stál tváří v tvář salvě pušek. Řekl bych, že se připravil dobře na svou oběť svým dílem.