Sto let od přijetí knihovnického zákona a Morava

Volání po přijetí zákona, který by dal jistotu pro činnost veřejných knihoven, probíhalo v odborném tisku od počátku 20. století. Z celé rakouské říše šlo o iniciativy českých zemí, které měly svůj kořen v národním obrození, kdy přijaté heslo Osvětou k svobodě se stalo i pro pozdější obranné národní jednoty a organizace Sokola mottem k vytváření husté sítě spolupracujících spolkových knihoven. Návrh na státní podporu veřejných knihoven zpracoval olomoucký knihovník Anton Schubert,[1] který v roce 1901 přešel do technické knihovny ve Vídni a ve spolku rakouských knihovníků inicioval memorandum požadující přijetí říšského zákona o veřejných knihovnách. Takový návrh se ovšem do říšské rady nedostal.

Požadavek na přijetí zákona o knihovnách se stal v českých zemích předmětem jednání zemských sněmů. Na 2. zasedání sněmu království Českého v roce 1901 byl poslancům předložen tisk č. 753 nazvaný Návrh poslance Dra. Karla Pippicha a soudruhů ohledně legislativní úpravy veřejných knihoven v obcích království Českého, který požadoval po zemském výboru připravit zákon pro zakládání a udržování knihoven; návrh však neprošel. Další pokus byl učiněn na sněmu markrabství Moravského, kde v roce 1907 byl předložen tisk č. 284 Návrh poslance Dra. Jaroslava Budínského a soudruhů o uzákonění obecních veřejných knihoven, který požadoval po zemském výboru provést šetření o zřizování knihoven v obcích. Ve stejném období podal poslanec Viktor Votruba návrh na zřízení stálé knihovní komise pro Moravu, která by vypracovala návrh na organizaci knihoven zemské, městských, okresních a přenosných. Návrhy na organizaci knihoven však v zemských sněmech pro opozici německých poslanců neskončily úspěšně.

Nejvíce iniciativy pro přijetí knihovnického zákona vyvinul Ladislav Jan Živný (1872–1949), obdivovatel anglických městských knihoven a vydavatel časopisu Česká osvěta, v němž v lednu 1907 formuloval v 16 paragrafech návrh bezplatně přístupných knihoven, které podle velikosti obcí tvořily tři skupiny (do 2000 obyvatel, nad 10 000, a mezi těmi dvěma velikostmi byla skupina středních obcí) a stanovil požadavky na jejich rozvoj, kvalifikaci knihovníků i povinnosti obce. Po různých úpravách se staly v novém státě zásady Živného návrhu základem pro Ministerstvo školství a národní osvěty, které návrh zákona připravilo a předložilo v květnu do parlamentu a po projednání v příslušných komisích jej 22. července 1919 Národní shromáždění československé přijalo a ještě ten den po podpisu prezidenta T. G. Masaryka zákon vyšel pod č. 430 Sb.

Zákon o veřejných knihovnách obecních měl 12 stručných paragrafů. V § 1 uložil všem politickým obcím zřídit knihovnu s naučnou a zábavnou literaturou skutečné vnitřní hodnoty. Další paragraf pamatoval na zřízení knihoven pro národní menšiny a §3 za úplnou knihovnu pokládal takovou, která má půjčovnu, čítárnu časopisů a příruční knihovnu. Další ustanovení byla o termínech pro obce, do kdy mají zřídit knihovnu, stanovil výši dotace, pojednal o přebírání knihoven spolkových, o knihovníkovi a působnosti knihovní rady. Již 22. listopadu 1919 vyšlo podrobné prováděcí nařízení vlády, které také upřesnilo výklad možných sporných otázek.

Již při projednávání zákona v parlamentu se za slabou stránku zákona pokládala výše příspěvku, která byla dána rozpětím 30 hal. až 1 K za každého obyvatele, což pro malé obce se ustálilo na 50 hal. a bylo nedostatečné. Některé obce se obracely na moravský zemský výbor s žádostí o dotaci. Ještě před vydáním knihovnického zákona zaslala městská rada v Přerově v květnu 1919 „Slavnému Zemskému výboru markrabství moravskému v Brně“ žádost. Sdělila v ní, že hned po vzniku republiky byla založena Masarykova městská knihovna, která koncentrováním všech místních knihoven má na 10 000 svazků. Protože se šířil názor, že studijní knihovna olomoucká má být přenesena do Brna, kde 23. ledna 1919 byla zákonem ustavena druhá česká univerzita a v Přerově a okolních městech byl pociťován nedostatek velké knihovny, navrhovala, že by se mohla taková pro dobré železniční spojení v Přerově zřídit spojením s městskou knihovnou. Ta byla subvencována městem a okolními obcemi v roce 1919 částkou 3 000 K, aby ovšem byla moderně vybavena, uvedla městská rada, že k tomu bude potřeba velikého nákladu a proto se obrací na Zemský výbor, aby rovněž země přispěla subvencí na vydržování veřejné knihovny. Moravský zemský výbor však nevyhověl a zdůvodnil to, že by tím byl zjednán nebezpečný prejudic.

Dalších žádostí v aktech Zemského výboru moravského moc nenajdeme, jen dvě. 30. dubna 1920 napsal starosta Vlachovic na Zlínsku, že obec zřizuje knihovnu a více peněz než je předepsáno hradit nemůže, což nestačí, a proto žádá o přiměřenou dotaci. Podobně starosta z Babic u Moravských Budějovic požádal 7. srpna 1921 o poskytnutí nějaké podpory ke zřízení obecní knihovny. Na podporu své žádosti uvedl, že vesnička je chudá a není v ní velkostatku, který by z větší části břemena obecní nesl jako v jiných obcích. Žádostem však nebylo vyhověno.

Prováděcí nařízení knihovního zákona navádělo, jak dosavadní knihovny sloučit a vytvořit tak základ nové veřejné knihovny. Příkladem by mohla být knihovna ve Svébohově na Zábřežsku.[2] Knihovníkem byl jmenován místní učitel Josef Kolář, který dostal do začátku knihovnu místního odboru národní jednoty o 1 400 svazcích, domluvil se se spolky sokolským, hospodářským a hasičským, které mu své knihovny rovněž daly do správy. Utvořil tak knihovnu s více než dvěma tisíci svazky v obci, která měla 660 obyvatel. Takových příkladů bychom našli celou řadu, zpravidla to byl fond knihovny národní jednoty, který se stal základem obecní knihovny.

Ne všechny knihovny přecházely takto plynule od spolkových knihoven k obecním veřejným. Tak v Brně, kde městská správa měla práci se slučováním obcí a vytvářením Velkého Brna a kde dosud byly jen spolkové knihovny, které ovšem veřejnou funkci celkem úspěšně plnily. V obcích nad deset tisíc obyvatel zákon požadoval ustavit profesionálního knihovníka. Městská knihovní rada až v roce 1921 vypsala výběrové řízení a za knihovníka vybrala Jiřího Mahena, který od 1. února 1921 nastoupil. Ten se rozhodl knihovnu otevřít, až bude mít připraveno k půjčování nejméně 10 000 svazků, což problémem nebylo. Převzal totiž Ústřední lidovou knihovnu Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a spolku Zora studentů české techniky, které dohromady měly více než 12 000 svazků a po jejich zpracování a nákupu z nové produkce otevřel městskou knihovnu až v říjnu 1922.

Jiří Mahen byl svou básnickou, dramatickou a kulturní činností významnou osobností brněnského života. Na sjezdu osvětových pracovníků z Moravy a Slezska, který se konal v dubnu 1924 v Brně, vystoupil s projevem o úkolech veřejných knihoven ministerský instruktor pro knihovny Leopold Calábek, který ocenil v tom roce vydanou Mahenovu příručku Knížka o čtení praktickém, který v ní nejen podal návod k sebevzdělání, ale zdůrazňoval význam naučné literatury v knihovnách. Na sjezdu také Mahen vystoupil.[3] Poukázal na drahotu knih a uvedl, že pro nedostačující dotace od obcí se začalo v knihovnách se starým materiálem od spolkových knihoven. Knihy ovšem byly brzy přečteny, přestaly se žádat a nový materiál přibýval jen zvolna. Knihovny se podle něj ocitly v krizi. Poprvé zde zdůvodnil, že knihovny jsou součástí národní výchovy a ta by měla být řádně zabezpečena také finančně.

Mahen vystoupil rovněž na sjezdu osvětových pracovníků a knihovníků brněnské župy v roce 1926 a za příznačný jev knihoven pokládal skutečnost, že knihovny ve městech neměly dost stejných výtisků od jednoho titulu a proto těžko mohly na dobré knihy upozorňovat.[4] Vyslovil zde také názor, aby knihovníci byli liberální ve výběru a doplňování knih podle jejich obsahu, volal po pestrosti četby a doporučoval přidávat vhodné knihy k takovým, které si čtenáři sami vybrali a tím je nenápadně vychovávali.

S doplňováním knihoven literaturou pomáhalo ministerstvo. Neposkytovalo finance přímo, ale nakupovalo pro ně knihy a to prostřednictvím Svazu osvětového, lidovýchovného ústředí v Praze, které vzniklo již v roce 1905 za účelem sdružit všechny vzdělávací organizace a spolky a pro které výchovná činnost knihoven byla prioritou. Již v roce 1919 vydal Svaz osvětový Seznam knih do obecních knihoven, obsahujících na tisíc titulů beletrie i naučné literatury z knižního trhu a opatřil je značkami s určením pro malé nebo větší knihovny. Ministerstvo také při Svazu osvětovém zřídilo sklad, ze kterého si knihovny mohly objednat knihy opatřené pevnou vazbou a ze kterého knihovny určené okresními osvětovými sbory mohly za ministerstvem přidělenou částku si vybrat knihy k doplnění. Tím se zajišťoval z hlediska státu dobrý výběr knih a zjednodušila se administrativa. Šlo o pomoc pro malé knihovny, která probíhala ve dvacátých letech, kdy na většinu knihoven se takto dostalo však nanejvýš jednou.

Od přidělování peněz knihovnám na nákup knih upustilo ministerstvo za hospodářské krize jednak pro krácení rozpočtu, jednak rozhodnutím o zřizování obvodových doplňovacích knihoven, které vznikaly z prostředků státu od poloviny dvacátých let. Ty se utvářely pro české knihovny v národnostně smíšeném území, aby zapůjčovaly soubory knih malým knihovnám vždy na čtenářskou sezónu, která na venkově trvala zpravidla od září do dubna. Šlo o podporu českému obyvatelstvu zejména v pohraničí, která byla pro státní správu významná již proto, že německý tlak vůči českému obyvatelstvu byl stále velmi silný. Když byla soustava obvodových knihoven v roce 1929 dokončena, přistoupilo ministerstvo také ke zřizování okresních doplňovacích knihoven ve vnitrozemí, neboť k navýšení příspěvku obcí na činnost knihoven nedošlo a nejen pro malé knihovny byl nedostatek prostředků na nákup nové literatury trvalým problémem.

Když známý přerovský knihovník Eduard Kvasnička hodnotil po deseti letech význam knihovnického zákona, ocenil jej pro jeho absolutní povahu, tedy že obce byly povinny knihovnu zřídit a udržovat.[5] Československo se tak přiřadilo k demokratickým státům se zákonnou úpravou knihoven. Dosavadní knihovnické zákony v Anglii a Americe ovšem dávaly právo ke zřízení knihovny teprve tehdy, když o to požádal určitý počet voličů. V tom smyslu československý zákon předstihl cizinu a stal se pro mnohé státy vzorem.

Zákon se stal základem velkého rozvoje veřejných obecních knihoven. Podle statistického šetření ke dni 31. 12. 1920 měla Morava 2 814 obcí, v nichž bylo 925 činných knihoven, dalších 269 jich bylo připravováno k zahájení provozu, 1 126 obcí odpovědělo negativně a zbývajících 494 obcí nedalo o knihovně zprávu.[6] Z těchto knihoven patřilo obcím jen 419 knihoven a na dalších 268 knihoven obce přispívaly. Celkově bylo zjištěno v roce 1920 v českých zemích 3 343 veřejné knihovny obecní české a německé s 1 644 558 svazky a 310 880 čtenáři. V roce 1927 vzrostl počet knihoven na 11 633 (českých, německých a polských) s 5 002 840 knihami a 712 752 registrovanými čtenáři. Jen necelé 3 % obcí ještě nemělo knihovny, jak jim zákon ukládal. Z těchto několika čísel je zřejmé, jaký veliký rozvoj nastal knihovnám vlivem zákona.

[1] SCHUBERT, A. Zur Frage der Errichtung von staatlichen Volksbildungsbüchereien in Oesterreich. Brünn 1901.

[2] KOLÁŘ, J. Slučování venkovských knihoven. Stráž Moravy. 1927, roč. 18, č. 7, příl. s. 52–53.

[3] MAHEN, J. Lidová četba. Česká osvěta. 1924, roč. 20, č. 13, s. 538–539.

[4] Osvětový věstník Brněnska, Jihlavska a Uh. Hradiště. 1926, roč. 2, č. 8, s. 99.

[5] KVASNIČKA, E. Desetiletí československého zákona knihovnického. Stráž Moravy. 1929, roč. 21, č. 1, příl. s. 2–3.

[6] Zprávy Státního úřadu statistického. 1922, č. 44, s. 373–396.

Fotografie: 

Obr._1_Bysta_Mahen.JPG

Tisk_1233_0011.jpg