Zdeněk Rotrekl – básník svobody a víry

1.

Nejdříve základní údaj: básník, prozaik a esejista Zdeněk Rotrekl se narodil 1. října 1920 v Brně,  kde i dnes žije. 1. října 2010 se tedy dožívá úctyhodných 90 let – z nichž o něco více než 13 strávil v tvrdých komunistických kriminálech. Nesetkal jsem se osobně s nikým, kdo prožil ve vězení tak dlouhou dobu jako on; a z vězněných lidí, které znám, přitom není nikdo tak svobodný vůči svým vězeňským zážitkům jako Zdeněk Rotrekl.

Zdeněk Rotrekl je jeden z nejsvobodnějších lidí, s jakými jsem se setkal. A stejně tak svobodný jako je ve vztahu ke společnosti, k životu a k minulosti, je i vůči všem literárním žánrům, škatulím a formám.

Než se však pokusím alespoň letmo projít rozlehlým a členitým literárním dílem tohoto tvůrce, chtěl bych k upřímné gratulaci k devadesátinám připojit osobní vzpomínku.

Zdeňka Rotrekla jsem dříve než osobně i dříve než z jeho díla poznal – nepřímo – jako pacienta. Můj otec, který byl psychiatr a o pacientech jmenovitě doma jinak nikdy nemluvil, se totiž o něm zmínil, protože pacient to, v podstatě vzato, nebyl. Psychiatrie představovala za zrůdného komunistického režimu (a prosím redakci, aby toto adjektivum neškrtla) leckdy alternativu k uplatnění humanity: snad už dnes mohu říci, že Zdeněk Rotrekl byl jedním z těch, kterým se můj otec za minulého režimu postaral o existenční zajištění formou invalidního důchodu. „Uděláme takovou hospitalizaci,“ říkal, „a potom invalidní důchod...“ 

Potkával jsem pak Zdeňka Rotrekla v brněnských kostelích, ale styděl jsem se k němu přihlásit: seznámili jsme se až o hodně později. 

2.

Máme-li mluvit o Rotreklově tvorbě, narážíme hned zkraje na jeho katolicismus. V různých „pomůckách“ pro studenty, jak je tak nalezneme po internetu, se to opakuje dokola jako mantra: „Zdeněk Rotrekl je český básník – jeho poezie se řadí do katolické spirituální poezie – Zdeněk Rotrekl je katolický básník – Zdeněk Rotrekl je autor meditativní a spirituální lyriky – patřící do katolické literatury“ – a tak pořád podobně. Obávám se, že pro leckoho je přitom slovo katolický jakoby zužující adjektivum k širšímu substantivu básník.

Někdy mi ale připadá, že i někteří literární publicisté mají nakonec štěstí, že Rotrekl je katolík: název „katolický básník“ znamená v jeho generaci ještě pořád jednoznačné zařazení – jinak by se tento tvůrce zařazoval těžko. Jinak by se muselo složitě hovořit o tak rozdílných fenoménech, jako je vliv surrealismu na Rotreklovu tvorbu a přitom o blízkosti k poezii Rainera Marii Rilka či dokonce – v raném období tvorby – k dekadenci, vztah k baroku (k němuž se Rotrekl hlásí přímo programově) a o vlivech Františka Halase a souvislosti s dílem Josefa Palivce a s dílem Ivana Jelínka.

Co je však podle mého názoru podstatné, je že zásadní studie o díle Zdeňka Rotrekla na své napsání teprve čeká. (A tento malý medailon ji ovšem ani náznakem nenahradí.)

3.

Kromě data narození je v tvorbě i životě Zdeňka Rotrekla nepochybně nejdůležitější datum 14. duben 1949, den, kdy byl zatčen komunistickou policií.

Jeho život před tímto datem byl životem mimořádně aktivního nadaného mladíka, který šel od bitvy k bitvě a od úspěchu k úspěchu.

A jeho život po tomto datu je – abych parafrázoval metaforu zcela jiného brněnského básníka, totiž Jana Skácela – pokusem sesbírat střepy svého života a znovu je slepit; pokusem zcela impozantním, úspěšným a imponujícím, jakkoli až do roku 1989 stále rušeným novými a novými komunistickými zásahy, i když už ne na štěstí dalším vězněním.

4.

Básníkovy vzpomínky z dětství (opakovaně literárně zpracovávané) se pojí s domem a velikou svažitou zahradou v samém nejcentrovanějším centru Brna: na úpatí hradu Špilberku; otec, který provozoval obchod se zahradnickými potřebami, brzy zemřel (to bylo Zdeňku Rotreklovi 13 let), o rodinu se pak starala sama matka. Dům na Obilním trhu padl za oběť válečnému bombardování, ale jako majitel pozemku zůstal v pozemkových knihách Zdeněk Rotrekl zapsán (komunisté se o pozemkové knihy příliš nestarali – stavěli, co kde chtěli), což později umožnilo skrytě opoziční úřednici pozvat jej podle platného zákona jakožto souseda k prohlídce nové budovy Okresního výboru KSČ na vedlejším pozemku: a tak si disident a zakázaný autor ve skupině ostatních sousedů prohlédl i protiatomový kryt a telekomunikační zařízení, umožňující i přímé spojení s Moskvou. Prý to bylo zajímavé. Ale dost historek a pojďme opět po proudu času.

5.

Rok 1940: maturita na klasickém gymnáziu (což bylo, připomeňme si, gymnázium s šesti hodinami latiny týdně po dobu osmi let plus výukou řečtiny), časopisecký debut v křesťanském studentském listu Jitro, snad trochu uspěchaná knižní prvotina Kyvadlo duše. Rok 1941: pozvání od Františka Halase do Kunštátu, seznámení s dalšími básníky své generace, rozsáhlá časopisecká publikační činnost; totální nasazení. 1944: druhá básnická sbírka Kamenný erb, útěk z totálního nasazení a skrývání v ilegalitě až do konce války.

Léta 1945 až 1948 jsou pak naplněna překypující aktivitou: studium filozofie a historie na Masarykově univerzitě, členství a funkce ve Svazu vysokoškolského studentstva, Syndikátu českých spisovatelů, Moravském kole spisovatelů, Sdružení katolických spisovatelů a publicistů. Rotrekl pilně publikuje básně, právě tak jako polemiky. Roku 1947 vychází třetí básnická sbírka Pergameny. Na zámku v Dobříši, který po válce patří spisovatelům, zaútočí Zdeněk Rotrekl veřejně proti komunistickým snahám o cenzuru knižní kultury. Už v té době se určitě ocitá na čelném místě komunistických seznamů těch, s nimiž bude třeba zatočit po převzetí moci.

6.

Ihned po únorovém puči roku 1948 je Rotrekl vyloučen ze studia, zbaven veškerého členství ve všech organizacích a poslán tam, kde jej chtěli mít už nacisté: k manuální práci. Básnická sbírka Žalmy, která je před vytištěním, již nesmí vyjít, další sbírku Pěvec florentský mu nakladatelství vrací (z obou literárních děl se po různých domovních prohlídkách zachovala jen torza – můžeme se s nimi seznámit v Rotreklových Spisech v nakladatelství Atlantis). 

Po zatčení 14. dubna 1949 následuje déle než půlroční věznění bez rozsudku. A symbolicky 17. listopadu 1949, na Mezinárodní den studentstva, je pak rozsudek vynesen. Návrh na trest smrti nakonec neprošel, padl trest doživotí. Plzeň-Bory, Leopoldov, uranové doly v Bytízu.

Dnes Zdeněk Rotrekl občas zmíní nějaké jméno biskupa, vědce, nebo spisovatele – s tím, že nebýt let věznění, asi by jej nikdy nepotkal.

7.

Dne 10. května 1962, o dva roky později než většina ostatních politických vězňů odsouzených v 50. letech, opouští Zdeněk Rotrekl brány vězení. Po 13 letech a 26 dnech. Je propuštěn na amnestii s desetiletým podmínečným odkladem a se zcela podlomeným zdravím. Myslím si, že nikdo z těch, kdo tehdy rozhodli o propuštění básníka odsouzeného na doživotí, netušil, že lidská troska, kterou posílají „do civilu“, má před sebou ještě desítky let života a tvorby a o více než dvacet let přežije i samotný jejich režim. Se zdravotní sestrou, která jej v Brně ošetřuje, se žení a má s ní syna.

V letech 1962–1968 pracoval Zdeněk Rotrekl u Technické a zahradní správy města Brna jako dělník-osvětlovač. Tato špatně placená práce, při níž, jak dnes s nevolí vzpomíná, „smrděl petrolejem“, spočívala v tom, že početné výkopy v brněnských ulicích nebyly v noci z nějakého tajného důvodu osvětleny elektrickými žárovkami, nýbrž podivnými petrolejovými lampami, jež bylo ovšem třeba přinášet, odnášet, dolévat a opatrovat; nemálo se jich také ztrácelo. (Nemohu si pomoci, ale ta práce mi přece jen připadá – alespoň trochu – i básnická a symbolická.)

8.

Rok 1968 znamenal (krátkou) explozi nadějí a svobody. „Myslel jsem, že se to protlačí do svobodných voleb,“ shrnul Zdeněk Rotrekl později své tehdejší naděje v rozhovoru s Petrem Placákem; sovětské tanky však byly rychlejší...

Přesto se toho za pár měsíců Pražského jara stihlo až neskutečně mnoho. Ustavuje se sdružení politických vězňů K 231, k jehož zakladatelům Zdeněk Rotrekl patří. Básník v roce 1968 dokončuje před dvaceti lety přerušená studia a získává titul PhDr.; je soudně rehabilitován, stává se brněnským redaktorem pražského čtrnáctideníku Obroda: časopisu křesťanského, ekumenického, kulturního a politického. (Pokud mi zde bude dovolena osobní vzpomínka: bylo mi tehdy 16 let, ani jedno číslo Obrody jsem nevynechal a četl jsem je všechna od prvního písmene po poslední: začínala svoboda a pluralita, vracel se křesťanský duchovní a kulturní kontext.)

9.

Poinvazní normalizace „prezidenta zapomnění“ (jak jej nazval Milan Kundera) Gustáva Husáka a jeho suity nenastoupila naráz, nýbrž se vtírala do života společnosti (a utuhovala) postupně. Až v prosinci 1969 je na zásah komunistické moci zastaveno vydávání Obrody. Z edičního plánu je vyřazena básnická sbírka Malachit – a tak se Zdeněk Rotrekl na další dvacetiletí stává básníkem, jemuž v jeho vlasti nesmějí vyházet knihy.

Pracovně nachází krátkodobý „azyl“ jako technický redaktor v brněnském vydavatelském a tiskařském družstvu Logos, jež vede katolický aktivista a později rovněž politický vězeň Josef Adámek. Ale ani tiskárna, která produkuje především liturgické a duchovní knihy, nemá v té době žádnou perspektivu.

V roce 1970 odchází Zdeněk Rotrekl do invalidního důchodu. Ale o tom už jsem psal. 

10.

„Zakázaná“ léta 1970 – 1989 se mi v kontextu Rotreklova díla jeví jako tvůrčí období mimořádně plodné a zralé a požehnané.

Nejvýznamnější básníkova díla vyšla v 70. a 80. letech v českých exilových nakladatelstvích, jmenovitě v Torontu a v Římě. Kromě Knihy apokryfů, kouzel a zaříkávání (v samizdatu 1975, v zahraničí 1985) bych vyzvedl především dvě sbírky básní, Hovory s mateřídouškou a v roce 1969 zakázaný Malachit.

V Hovorech s mateřídouškou (v exilu 1978) je „motiv matky, která se nedočkala synova návratu z vězení, zobrazen složitým předivem náznaků a stylizací,“ píše Jaroslav Med v akademických Dějinách české literatury (III, s. 269). S verši sbírky Malachit vytvořenými převážně v Leopoldově, v severočeském uranovém lágru Bytíz a po propuštění z vězení pak v Brně se hrstka čtenářů mohla seznámit v domácí samizdatové edici roku 1978, další v zahraničním vydání 1980, ostatní až po pádu komunistického režimu. Mnozí z pokládáme Malachit za Rotreklovu knihu nejlepší a nejsilnější; rozhodně je to – pokud ji správně čtete – jeho kniha nejnáboženštější.

V roce 1978 torontské nakladatelství manželů Škvoreckých vydalo Rotreklovy medailonky ve vlasti potlačovaných, zamlčovaných anebo dezinterpretovaných autorů Skrytá tvář české literatury nejen krásné.

Velmi rozsáhlá byla také Rotreklova publikační aktivita v domácím samizdatu (i když slovo samizdat nemá Zdeněk Rotrekl rád a hovoří raději o ineditní literatuře), mimo jiné i v edicích Petlice a Expedice. Jako samizdat vyšly texty básnické, prozaické a esejistické, někdy zcela drobná dílka, jindy rozsáhlé soubory; kromě již zmiňovaných a rovněž v zahraničí vydaných knih to byly dále především: Nepřízvučný zpěv (1974), Litanie k andělům (1974), Nezděné město (1978, 1989), Chór v plavbě ryby ICHTHYS (1980); Neobvyklé zvyky (1980), Basic Czech (1983), Basic Czech (Grammar) a Basic Czech pro pokročilé po straně 1980 (1984, 1989), Sad a menší prózy (1984, 1985), Barokní fenomén v současnosti a jiné úvahy (1986, 1987), Menší prózy a básně v próze III (1987), Existence Moravy ve střední Evropě (1987), Kamenný erb (výbor tvorby z let 1940–68, 1988), Poezie II. (soubor sbírek z let 1971–1983, 1989), Němé holubice dálek (1989); Rotrekl přispěl i do mnoha samizdatových sborníků a antologií.

Ve spolupráci s brněnským rozhlasem napsal Zdeněk Rotrekl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let čtyři rozhlasové hry (Jak z olivových květů věčné moře, Stará žena, Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky a Anděl okouzlený pádem); v době vzniku však již nemohly být odvysílány.

11.

Jako jedna z předzvěstí pádu rudé diktatury (i když většina z nás v té době na nějakou zásadní změnu nevěřila) se dnes jeví samizdatové obnovení druhdy Zahradníčkovy literární revue Akord na jaře roku 1989. „Furt začínáme,“ řekl mi Zdeněk Rotrekl ve svém židenickém bytě na otázku, co vidí pro český osud jako nejpodstatnější, když jsem jej po listopadu 1989, už jako redaktor obnovených Lidových novin požádalo interview.

A Zdeněk Rotrekl tehdy znovu začínal opět s velmi velikou intenzitou. Devětašedesátiletý básník krátce pracoval v kulturní rubrice brněnské redakce později zaniklého deníku Lidová demokracie, začal spolupracovat s televizí a rozhlasem, stal se členem redakční rady časopisu Proglas a členem Syndikátu českých novinářů a členem Obce moravskoslezských spisovatelů a členem Obce spisovatelů a její rady a členem Českého centra Mezinárodního PEN-klubu a členem... A členem...

Spoluzakládal Konfederaci politických vězňů, setkával se se zahraničními novináři a pokoušel se učinit ze svého Akordu velkou a renomovanou literární revui.

Neuvěřitelných 43 let leží mezi Pergameny, poslední legálně, oficiálně a doma vydanou knížkou Zdeňka Rotrekla a výborem Básníkův skrytý čas, kterým se jako autor vrátil po sametové revoluci na knihkupecké pulty. A záhy vycházejí další knihy.

V roce 2001 začalo brněnské nakladatelství Atlantis připravovat Rotreklovy Spisy, zázračně pečlivě a empaticky redigované Jitkou Uhdeovou: sv. 1 Nezděné město (2001, obsahuje První verše; Kyvadlo duše; Žalmy; Pěvec florentský; Pergameny; Svatojánská noc; Kamenný erb; Děje; Malachit; Hovory s mateřídouškou; Nezděné město; Stromy ptáci zvířata a podobní lidé; Neobvyklé zvyky; Chór v plavbě ryby Ichthys; Basic Czech; Němé holubice dálek /Al jónat élem rechokím/; Cestovní klínopis; Sedmiprstý týden – denní úkoly; Záznamy); sv. 2 Světlo přichází potmě (2001); sv. 3 Podezřelá krajina s anděly (2003, obsahuje Sad a menší prózy; Kniha apokryfů, kouzel a zaříkání; Rozhlasové hry); sv. 5 Skryté tváře (2005, obsahuje Skrytá tvář české literatury nejenom krásné; Barokní fenomén v současnosti a jiné úvahy).

Výrazem lásky Zdeňka Rotrekla k české historické šlechtě a jeho styků s ní bylo jmenování magistrátním rytířem Českého velkopřevorství Suverénního rytířského a hospitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského na Rhodu a na Maltě.

12.

Zdeněk Rotrekl obdržel také dlouhou řadu rozličných vyznamenání; stojí za to je uvést, ocenění literární, občanská, akademická a církevní. Zlatá medaile Masarykovy univerzity (1990), čestné občanství města Brna (1990), Cena Jana Zahradníčka (1992), Řád svatých Cyrila a Metoděje (1993), Cena Karla Havlíčka Borovského (1999), Řád T. G. Masaryka III. třídy (1995), Cena Jaroslava Seiferta (2001), Cena města Brna (2002), Státní cena za literaturu (2009).

Mám však za to, že někdy Rotreklovo laureátství spíš zvětšilo prestiž dotyčné „medaile“, než že by „medaile“ zvýšila prestiž Zdeňka Rotrekla. Mezi Rotreklovými oceněními má však jedno podle mého názoru zvláštní význam, protože je získal ještě jako pronásledovaný a z literatury vyháněný disident: v roce 1964 mu udělil své čestné členství Exilový PEN klub německé jazykové oblasti.

13.

Označil jsem Zdeňka Rotrekla za básníka svobody a víry; a někomu se to třeba může zdát jako protimluv. „Cítím se ve své církvi plně svobodný,“ řekl mi Zdeněk Rotrekl, když jsem mu už před lety naznačil něco podobného.

Zdeněk Rotrekl je jeden z nejsvobodnějších lidí, s jakými jsem se kdy setkal. A svobodu dopřává i druhým (nepovažuji vůbec za náhodu, že nejlepší výbor z básnické tvorby tohoto katolíka, knihu Sněhem zaváté vinobraní, 1991, připravil a uspořádal přesvědčený ateista Jan Trefulka.)

Svoboda i víra jsou totiž krásné a životodárné věci, když jsou spolu.

Přečtěte si také rozhovor se Zdeňkem Rotreklem, který v lednu 2007 vedl Petr Placák pro časopis Babylon.