Listopad s Pavlem Švandou

Listopadové Oči Brna (5.11. – 7.12.) představují Pavla Švandu, který byl v Brně činný jako spisovatel a publicista od 60. let minulého století a od 90. let též jako pedagog JAMU. V instalacích v přízemí Moravské zemské knihovny jsou k vidění ukázky ze Švandovy tvorby a z ohlasů na ni. Pro účely tohoto pravidelného cyklu autor sám shrnul svůj život v následujících řádcích.

Pavel Švanda (nar. 1936 ve Znojmě) rodovými kořeny patří do Borové u Poličky a okolí. Na podzim 1938 po „Mnichově“ se rodina vystěhovala ze Znojma do Brna. Vzpomínky rodičů a prarodičů na nucenou ztrátu domova, zážitky z války a v letech stalinismu tvořily obzor dětství a dospívání. Pavel Švanda maturoval v roce 1954 na tehdejší vyšší střední škole na tř. Kpt. Jaroše v Brně. Studoval dějiny umění na FF MU, ale kunsthistorik se z něj nestal. V 60. letech se profiloval jako filmový kritik a v letech 1969–70 pracoval v redakci Hosta do domu. Od léta 1971 do jara 1990 se živil jako pomocný dělník, závozník, skladník, dispečer, dopravák. O této epizodě Švanda říká, že mu způsob obživy rukama byl zčásti vnucen, protože jinak ho nikdo nechtěl zaměstnat. Ale dodává, že částečně si zvolil svůj úděl sám, aby nebyl vydíratelný StB. Zkušenost dělnické práce by nerad ve svém životě postrádal, i když podotýká, že devatenáct let bylo možná trochu moc, deset let by bylo taky stačilo. Po roce 1990 působil v redakcích Akordu a Lidové demokracie a v letech 1994–2014 přednášel na divadelní fakultě JAMU (1994 habilitace, 2001 profesura).

Literárně činný byl Pavel Švanda od poloviny 50. let 20. století spolu s přáteli ze skupiny „Šestatřicátníků“, později publikoval v časopisu Tvář a v Hostu do domu, Filmu a době, Rovnosti, za „normalizace“ v samizdatu (Texty přátel, Enato, Moravská čítanka, Kde domov můj, Obsah) a působil při bytových čteních. Od roku 1990 publikoval např. v Lidových novinách, Rovnosti, Proglasu, Revue Politice, Kontextech, Lidové demokracii, Katolickém týdeníku, vydával v CDK a zejména v nakladatelství Atlantis. Spolupracuje s ČRo, především s brněnskou redakcí. Jeho zkušenosti jej přivedly ke katolickému křesťanství, prožívanému v živých problémech, jak je kladla životní praxe. Je ženatý déle než šedesát let (PhDr. Blanka Švandová), obdařený syny, vnuky i pravnukem. Otázky, jež mu kladla relativně pestrá doba, jej přiměly používat poměrně široký rejstřík literárních žánrů od poezie, prózy, eseje až ke kritice a politické publicistice. Ke skupinovému literárnímu životu nikdy příliš netíhl, ale byl členem Obce spisovatelů a sdružení Sursum a je členem Sdružení Q. Časem získal i některá veřejná ocenění: Cena literárního fondu – 1995, Cena křepelek za spolupráci s ČRo a stanicí Vltava – 1997, Cena města Brna – za celoživotní literární činnost – 2001, Cena Jana Skácela za poezii – 2002, Cena Evropského fejetonu – 2002.