Knihovnický zákon 1919 a Brno

Přijetím knihovnického zákona revolučním Národním shromážděním 22. července 1919 bylo uloženo každé obci zřídit veřejnou knihovnu. Zákonem stanovený příspěvek pro obce ve výši 30 hal. až 1 Kč na jednoho obyvatele ovšem nedostačoval ani na průběžný nákup nové literatury, natož na vytvoření potřebného základu knihovního fondu. V některých obcích zřídily obce vlastní knihovnu již před vydáním zákona, ve valné většině obcí ovšem veřejné knihovny zřizovaly různé spolky, z nich ponejvíce místní odbory národní jednoty dávaly své knihy od roku 1919 za základ nové obecní knihovně.

Národní jednoty vznikaly v osmdesátých letech 19. století, aby bránily české obyvatelstvo v národnostně smíšených regionech proti národnostnímu tlaku Němců vůči českému obyvatelstvu. Stanovy národních jednot měly v programu činnosti, které měly povznést národní vědomí osvětovou prací a také usilovaly o podporu rolnictví, řemesel i obchodu. Osvětová práce obranných jednot spočívala v pořádání přednášek nebo výstav, ve vydávání spisů a v zakládání knihoven a čítáren; postupně se práce s knihou stala hlavní v působení národních jednot.

V Brně první veřejnou knihovnu založil ženský vzdělávací spolek Vesna, ustavený v roce 1870. Vesna organizovala přednášky a jejich výtěžek vedl v roce 1886 k otevření známé a úspěšné První české pokračovací školy dívčí. V roce 1890 pak ve své nové školní budově na Údolní ulici č. 12 otevřela veřejnou knihovnu pro ženské čtenářky. Když byl 7. června 1891 zvolen nový ústřední výbor Národní jednoty pro jihovýchodní Moravu, otevření veřejné knihovny v Brně si dal za svou prioritu. S Vesnou jej pojily osobní vazby, neboť starostou jednoty byl Josef Koudela a starostkou Vesny Adéla Koudelová, rovněž ředitel dívčí školy František Mareš byl současně jednatelem Národní jednoty a tak byla snadná vzájemná dohoda o spojení knihoven obou spolků. V září 1891 došlo k podepsání dohody, podle které byla knihovna Vesny dána do správy jednoty s podmínkou, že zůstane vždy jejím majetkem a její členky si mohou vypůjčovat knihy jako dosud bezplatně a při půjčování budou v knihovně vypomáhat.

Ke slavnostnímu otevření České veřejné knihovny pro lid v Brně došlo 8. listopadu 1891 v Besedním domě. Podle výpůjčního řádu byla knihovna veřejně přístupná všem s výjimkou mládeže, která byla odkazována na školní knihovny. Čtenář musel složit zálohu 50 kr na jednu knihu, za dvě knihy 1 zl a mohl si po registraci zapůjčit nejvýš dvě knihy najednou. Půjčovní doba byla ve čtvrtek a v sobotu večer a v neděli dopoledne. Knihovníkem byl Vincenc Vávra, kterému při půjčování vypomáhaly jak členky Vesny, tak členové jednoty. Knihovna začínala při otevření s 1 816 svazky (z toho 1 157 bylo od Vesny) a rychle rostla, zejména dary. Ke konci roku 1894 již bylo v knihovně 3 067 svazků a za tři roky zapůjčila 23 491 sv. Za další tři roky již měla 5 088 sv. a ročně zapůjčila více než deset tisíc knih 1 566 čtenářům (v roce 1897 se přihlásilo 321 nových). V prosinci 1896 podala jednota žádost o zřízení veřejné čítárny k doplnění činnosti veřejné knihovny pro lid. Slibný rozvoj knihovny se však zastavil, když knihovník Vincenc Vávra odešel koncem devadesátých let učit mimo Brno a Česká veřejná knihovna pro lid v Brně byla předána v roce 1900 ústředním výborem do správy místního odboru pro I. okres brněnský Národní jednoty.

Knihovně se přestalo dařit a její finanční dluh v roce 1905 dosáhl částky 2000 korun. V té době mělo české Brno na 40 000 příslušníků, ale na pořádnou veřejnou knihovnu a čítárnu se nezmohlo. Jednou z příčin byla slabá národní uvědomělost, když hospodářsky byli obyvatelé města závislí na Němcích. Od ultraněmecké brněnské radnice nemohly očekávat české spolky podporu a jediným pravidelným příjmem jednoty byla zemská subvence v obnosu 600 K, která ovšem nestačila ani na krytí běžných výloh, když jen nájemné knihovny a čítárny bylo 1300 K a knihovna se neobešla bez osvětlení, topení, vazby knih, nákupu novinek a předplatného na časopisy

Na 30. dubna 1905 svolala Národní rada moravská s ústředním výborem Národní jednoty pro jihozápadní Moravu zástupce poslaneckých klubů, korporací a spolků, kteří se zavázali na činnost knihovny a čítárny pravidelně přispívat. Byl ustaven výbor za vedení nového starosty Národní jednoty Jana Máši, který byl funkcionářem českého odboru Zemědělské rady moravské. Starosta svými kontakty dbal na to, aby aktivity v získávání financí nepolevily. Apeloval na donátory a dosáhl toho, že veřejná knihovna a čítárna mohla nakupovat novou literaturu a stala se opět důstojnou reprezentantkou kulturní vyspělosti českého Brna. Reorganizace a sanace knihovny z roku 1905 uspěla a knihovna se opět úspěšně rozvíjela až do roku 1918. Po vzniku republiky byla přejmenována na Ústřední lidovou knihovnu a vzhledem k rozsahu více než 10 000 svazků byla přenesena z Besedního domu do větších prostor v Kounicově paláci s vchodem z Brandlovy ulice.

Paragraf 4 knihovnického zákona nařizoval obcím s více než 400 obyvateli zřídit veřejnou knihovnu pokud možno ihned, nejpozději do konce roku 1920. Tomu však v Brně správa obce nevyhověla. Příčinou bylo předávání radnice z německých do českých rukou prostřednictvím vládního komisaře. Začala úřadovat nová obecní správa, pro kterou bylo nejdůležitější zajistit zásobování města potravinami, omezit sociální nepokoje a najít ubytování pro nové státní úřady a instituce, které ve městě nacházely umístění. Zákonem ze dne 16. dubna 1919 bylo k Brnu připojeno 22 samostatných okolních obcí a správa Velkého Brna v prvních dvou letech nového státu byla velmi náročná.

Až koncem roku 1920 obec ustavila knihovní radu za vedení Žofie Zvěřinové, ředitelky obchodní školy. Knihovní rada vypsala konkurs na knihovníka, který nastoupil od 1. února 1921, aby knihovnu založil a řídil. Stal se jím Jiří Mahen (vl. jm. Antonín Vančura, 1882 – 1939) a to již ve zralém věku téměř čtyřiceti let, kdy měl za sebou bohatou básnickou, dramatickou, spisovatelskou, žurnalistickou a ichtyologickou činnost, a v těchto aktivitách při svém knihovnictví úspěšně pokračoval. Přitom knihovnictví se věnoval s plným elánem. Jiří Mahen se rozhodl v souladu s knihovní radou otevřít Veřejnou knihovnu města Brna až po zpracování nejméně 10 000 knih. Základem mu byla vedle Ústřední lidové knihovny Národní jednoty také knihovna spolku Zora. Tu založili studenti české techniky již v roce 1867. Po otevření Besedního domu získal spolek Zora pro svou činnost trvalé umístění v místnosti ve 2. poschodí budovy a zařadil se mezi řadu kulturních organizací, které z Besedního domu vytvářely centrum českého života města. Již v květnu 1920 však spolek Zora oznámil likvidaci a knihovna o rozsahu 2 768 svazků čekala na Mahena, který ji převzal, a tak kromě knihovny Národní jednoty se stala jedinou ze všech spolkových knihoven, které se staly základem nové knihovny města. Mahenovy názory o spolkových knihovnách byly totiž kritické. Jiří Mahen v Knížce o čtení praktickém (Brno 1924) odmítal nedokonalost spolkových knihoven, kterým podle něj nešlo o výchovu a vzdělávání čtenářů a skladbou knih neodpovídaly potřebám nové doby. U spolku Zora však oceňoval výběr knih, který pro potřebu studentů měl být na slušné úrovni.

Více než rok trvalo, než Jiří Mahen s jedním pomocníkem připravili knihy z obou převzatých knihoven doplněné o nové nákupy a Veřejná knihovna města Brna mohla být 20. listopadu 1922 v přidělených dvou místnostech v přízemí školy na Veveří ulici č. 26 otevřena. Nabízela novým čtenářům výběr k zapůjčení z 13 228 knih. Čítárnu měla knihovna dislokovanou v měšťanské škole na Křenové ulici, bylo v ní vyloženo 131 časopisů. V roce 1922 vedle ústředí měla knihovna ještě 14 poboček ve městě, které již dříve působily jako samostatné knihovny v obcích, které se staly součástí Velkého Brna a byly nadále vedeny dobrovolníky.

Činnost knihovny se úspěšně rozvíjela. Po dvou letech měla ústřední knihovna a 18 poboček 29 011 svazků (z toho naučné literatury jen 4 184 sv. = 14 %), z toho 16 641 svazků bylo v ústředí. V čítárně bylo vykládáno 213 titulů novin a časopisů. Čtenářů v roce 1924 bylo 2 750, uskutečnili 44 703 návštěv a vypůjčili si 103 868 knih (z toho beletrie 90 412, dětské literatury 6 348 sv., časopisů 1 088 sv. a naučné literatury 6 020 sv.). Ústřední knihovna včetně dislokované čítárny byla otevřena 49 týdnů v roce, každý týden po 62 hodin a to vše zajišťoval personál o čtyřech osobách.

Jiří Mahen chápal sociální poslání knihovnického zákona v tom, že neomezil své působení jen na Veřejnou knihovnu města Brna, ale snažil se o rozvoj i dalších knihoven ve městě. O činnosti takových knihoven ve městě si Mahen zjišťoval data průzkumy v roce 1922, které ještě aktualizoval v roce 1924. V té době nebylo ještě součástí Veřejné knihovny šest knihoven v městských částech (jako Masarykova knihovna v Žabovřeskách s 1 200 sv., Veřejná knihovna v Židenicích s 3 090 sv. a další, v nichž bylo celkem 6 520 sv.) a které plnily funkci obecní knihovny; k jejich připojení došlo později. V městských částech nadále působily spolkové knihovny. Šlo o čtyři odbory Národní jednoty, které měly svých 5 870 sv. umístěné v hostincích, 18 sokolských jednot mělo ve svých knihovnách celkem 11 422 svazky, v Orlovnách bylo na 4 000 svazků, Dělnická akademie měla 2 010 sv., Vesna si svou knihovnu s 1 415 svazky nadále provozovala sama a nejsilnějším spolkem byl v Brně Český čtenářský spolek se sídlem v Besedním domě, který měl v té době 8 590 sv. a působil až do zákazu spolků v roce 1950. Jiří Mahen prostřednictvím ústřední knihovní rady města zjišťoval stav knihoven v dalších spolcích a ústavech, jejich dostupnost byla ovšem jen pro příslušníky organizací, které je zřizovaly. Největší brněnskou knihovnu, Zemskou a univerzitní knihovnu s téměř dvěma sty tisíci svazky, řadil Jiří Mahen mezi vědecké a do systému veřejných knihoven ji nezahrnul. Podle Mahena by na rozvoj celého systému veřejných knihoven v Brně nebylo třeba ani tak moc peněz, ale bylo skutečností, že nadále poskytovala obec finanční prostředky jen své knihovně.

Fotografie: 

Obr._2._Besedni_dum.jpg

Obr._3._Bysta_Mahen.JPG

mahen_001.jpg