Rozhovor s Evou Lustigovou

Katedra francouzského jazyka a literatury Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity uspořádala v Univerzitním kině Scala v září 2019 premiérové promítání francouzského dokumentárního filmu Děti v Terezíně a nestvůra s knírkem. Režisérku Henriette Chardak doprovázela paní Eva Lustigová, která se na filmu podílela. Požádali jsme ji při té příležitosti o rozhovor.

Paní Lustigová do roku 1968 jste žila s rodinou v Praze. Nastal politický zlom a situace pro spisovatele Arnošta Lustiga zcela nepřijatelná. Jak jste prožívala odchod do emigrace?

Když nastala okupace Československa v srpnu 1968, bylo mi skoro 12 let. V červnu toho roku jsem dokončila šestou třídu.  Odchod do emigrace se uskutečnil během letní dovolené v Caorle na pobřeží Jadranu. Jeli jsme tam na čtrnáct dní s kamarády autem. Pak přišel 21. srpen a venku jsme už zůstali. Byla jsem ještě dítě, ale tu dlouhodobou změnu jsem si uvědomovala.  Arnošt měl 10 anglických liber v kapse.  Pobyt byl předplacený, cesta zajištěná, peníze jsme neměli, ale v zásadě ani nepotřebovali. Odjeli jsme nejdřív do Vatikánu, kde se nás ujaly jeptišky a rodiče uvažovali kam dál. Byli jsme tam s rodinou režiséra a scénáristy Krejčíka.  Za několik týdnů jsme odpluli na pozvání premiéra Levi Eškola (rodným jménem Levi Školník) izraelskou lodí Theodor Herz do Haify.  Krejčíkovi se vrátili do Prahy. Tímto začalo mé putování světem. Zajímavé je, že osudy se někdy opakují, alespoň částečně.  Říkám to protože, když bylo mé mamince 12 let, vypukla druhá světová válka a pronásledování Židů za Protektorátu vyústilo v přestěhování její rodiny – rodiny Olgy a Lea Weislitzových – z Ostravy do Prahy.

Následoval pobyt v Izraeli, později v Jugoslávii, kde měl Arnošt Lustig práci na filmu a stěhování do USA. Pro Vás to byla stálá změna, pravděpodobně i složité navazování kontaktů s novými přáteli.

Změn bylo opravdu hodně, ale že jediná konstanta je změna, tvrdil už Sokrates. Mně se to zdálo ideálně zorganizované, protože jsme se stěhovali tak, abych mohla začít nový školní rok v nové zemi.  V září 1968 jsem chodila do školy v Haifě, vyučovalo se v hebrejštině.  V září 1969 do školy v Záhřebu v chorvatštině. V září 1970, do americké školy v Iowa City. Po každé, když mě do té vody hodili, jsem raději plavala, jak jsem mohla. Zjistila jsem, k radosti mých rodičů a své, že neutonu. Během tří měsíců jsem zvládala jazykové základy a za rok jsem se s novým jazykem ztotožnila. Jazyky mám ráda. Nakonec jazyk byl u nás doma vším, včetně nástrojem Arnoštové existence. (O češtině Arnošt říkal, že je jeho milenka.) A kontakt s vrstevníky, abych někam zase patřila a nebylo mi smutno, jsem běžně navazovala, od přírody jsem družný typ.  V Iowa City jsme zůstali tři „školní“ roky, potom se přestěhovali do Silver Springu ve státu Maryland, a potom do Washingtonu, DC. Tam jsem vystudovala na univerzitě, bakaláře a magistra, nastartovala práci v mezinárodním rozvoji a zůstala do roku 1991. 

V mém tehdejším životě bylo nejdůležitější, že rodina zůstala pohromadě a že jsme si rozuměli, důvěřovali, měli se rádi.  Vztah rodičů s námi dětmi se tím putováním prohloubil. Byli jsme na sobě závislí, neměli jsme nikoho jiného, ani peníze, hlavně těch několik prvních let.  Byli jsme si oázou.  Rodiče začínali od nuly. Maminka vystačila s minimem prostředků, uměla vařit, šít, plést. Kromě toho vyučovala hebrejštinu a češtinu, aby rodinu s Arnoštem uživili. Arnošt tehdy vyučoval na univerzitě ve Washingtonu (The American University), ještě nebyl profesorem, a studenti mu moc nerozuměli, i když se rychle stal oblíbeným a studenti se hlásili na jeho kurzy literatury a filmu. Na oddělení literatury byl nejvydávanějším autorem z učitelského sboru a to bylo důležité. 

Skamarádit se a přizpůsobit se novým zvykům se mi zdálo přirozené. Přitom s kamarády a kamarádkami z Československa jsem si pravidelně dopisovala, takže se můj okruh přátel rozšiřoval, bylo to zajímavé. Dopisovala jsem si i s mým třídním učitelem, panem Žahourkem. Vlastně jsem první tři roky emigrace studovala nadále i v mé pražské škole v Kladské ulici, dálkově. Stále jsme si mysleli, že se vrátíme.

Jak řešili Vaši rodiče další vzdělávání Vás a Vašeho bratra Josefa? A Vy sama, kde jste studovala a jaký obor vás zaujal?

Mé vzdělávání řešili jen tím způsobem, že máme být v nové zemi celý školní rok. Pepi, můj starší bratr první rok emigrace studoval na střední škole v St. Louis ve státě Missouri. Byl totiž v létě 1968 ve Spojených Státech a po okupaci se do Evropy nevrátil. Ujala se ho jedna židovská rodina právě v St. Louis. To, že se naučil anglicky, se naší rodině velmi hodilo, když jsme do Států přijeli v září 1970. Se svými jazykovými schopnostmi se stal jakýmsi rodinným průvodcem. Nikdo jiný v rodině anglicky neuměl.

Na univerzitě mě zaujala kulturní antropologie.  Byl to obor, o kterém jsem si myslela, že mi vysvětlí putování naší rodiny z jiného úhlu pohledu. Od 12 let jsem vlastně žila aplikovanou antropologií. A nakonec jsem se i tak vdala, protože můj manžel je z Indie.  A ta aplikovaná antropologie je stále zapotřebí. Mé děti totiž vypadají jako z reklamy na Benetton – mohli by být Romové, nebo z Jižní Ameriky, ze Středního východu, nebo z Řecka či Španělska. Moje maminka říkala, že jsou „míchaná vajíčka“, Arnošt zase, že jsou zebry.

Vaše maminka, Věra Weislitzová, studovala malířství a sochařství, psala povídky, básně. S otcem, známým spisovatelem, jste napsala knihu Povídky. Soubor textů otce a dcery (Mladá fronta, 2012). Motivovalo Vás toto prostředí k vlastní tvorbě?

Trefila jste se.  Arnošt psal každou volnou vteřinu svého života, a když nepsal, o tom co napíše, přemýšlel. Tvorba byla ve vzduchu. Večer byl zvuk psacího stroje ukolébavka a ráno budíček.  Všichni, kteří s Arnoštem žili, byli k tvůrčí práci tak trochu popohánění (ale ne jím).  Své věci s námi doma probíral, dával nám číst ukázky, když chtěl zjistit, jak by texty mohli brát čtenáři.  

Ze začátku jsem chtěla jít jinou cestou, abych se osamostatnila, jako každý mladý člověk. A tak jsem se stala Magistrou Mezinárodního byznysu (také na American University ve Washingtonu) i když jsem o byznysu neměla představu a táhlo mě to k humanitním vědám v rámci mezinárodního rozvoje. Po promoci jsem začala pracovat jako konzultantka managementu na projektech financovaných Světovou bankou a jinými multilaterálními organizacemi v různých zemích – na Jamajce, Egyptě, Filipínách. Nakonec jsem se dostala do Spojených národů v Ženevě a ve Světové zdravotnické organizaci jsem až do loňského roku pracovala skoro 30 let.  Pracovala jsem v oboru mezinárodního zdravotnictví jako manažerka projektu plánovaného rodičovství, prevence AIDS, lidských zdrojů a školení zaměstnanců v genderové politice. Ale osudu se člověk nevyhne.  A tak kolem 49 let, jsem se začala bokem věnovat propagaci vážné hudby, ale i ve Spojených národech jsem koncipovala projekty, kde umění sloužilo jako vzdělávací a inspirativní prostředek k inovaci a kreativitě. Když Arnošt dostal diagnózu lymfomu, uvědomila jsem si, že musím vstoupit do nové řeky a že natočím dokumentární film, abych ho zachytila takovým, jakým pro mne byl. Z toho vznikla „Přítomnost Arnošta Lustiga. Tvoje slza, můj déšť“ a prohloubení našeho už beztak hlubokého vztahu.  Někdy si myslím, že kdyby nebylo okupace a rodina by zůstala v Československu, cestou mezinárodního obchodu a rozvojových projektů bych se asi nevydala.  Kdo ví?  Zase bych nepotkala svého manžela a neměla s ním úžasné děti. Ty považuji za můj nejlepší projekt vůbec.   

Psal se rok 1989 a opět do Vašeho života zasáhly politické události v tehdejším Československu. Po dlouhých letech v zahraničí se pro vaši rodinu i pro Vás změnila životní situace, možnosti. Znamenalo to pro Vás osobně velkou změnu?

Sametová revoluce byla úžasná radost. Sen. Skutečnost. Po 21 letech emigrace jsme přestali doufat, že se do Československa ještě vrátíme. Pro mne osobně listopad 1989 znamenal novou svobodu v mém životě a v životě mé rodiny, která celá ta léta zůstala s Československem propojena. Myslela jsem si, že se mi jednou i podaří dohonit všechno, co jsem zameškala. To ale byla spíše idealistická představa, protože 21 let v cizině, a potom ještě dalších 30 let v Ženevě, se nedají vzít zpátky. Všechny ty změny, na které se ptáte, mě zformovaly. Nepatřím nikam a zároveň jsem doma všude. Nevím, zda se mi do české společnosti podaří nějakým způsobem začlenit, přestože jsem tu hodně a často, jsem na tuto „půdu“ bytostně napojena, mám v Praze půl rodiny (druhá polovina je v Izraeli), doma s dětmi mluvím česky (když se domů na chvíli vrátí), přestože se narodily v cizině a jejich otec je Ind. V Česku se na něj lidi často dívají jako by spadl z Marsu, tak ani nevím, jestli by bylo správné se sem úplně začlenit. Stačí být občanem světa a člověkem s čistým svědomím.  

Spolu s bratrem Josefem Lustigem připomínáte velmi zajímavými a organizačně náročnými akcemi (AL90, přehlídky filmů, čtení textů) dílo a odkaz Arnošta Lustiga. Setkáváte se se vstřícností a podporou při jejich realizaci?

Na programu AL90 se podílelo sto lidí.  Mezi těmito lidmi byly lidé, kteří Arnošta ani neznali osobně. Zúčastnila se například i Základní umělecká škola v Litoměřicích, která inscenovala jeho povídku Ludvíček der Vierteljude (rozšířená v 2008 na novelu Zloděj kufru). I Česká centra kde Arnošta zase znali. Od listopadu 1989 nepřestávám být mile překvapena, kolik lidí ho znalo osobně, nebo četlo či vidělo filmy podle jeho námětů či scénářů. Arnoštovo dílo mluví samo za sebe a bude mluvit, dokud lidé budou v životě hledat smysl, poznání, odvahu a krásu. Vstřícnost a podpora lidí, odborníků, institucí je ohromná, je jako vlna, která se neustále zdvihá, a my s ní plaveme. Arnoštův odkaz je aktuální, jeho umění společnost v Česku i venku, oslovuje. Je radost s tímto královstvím pracovat a posouvat do neznámých krajů.  Proto s bratrem zakládáme Nadační fond Arnošta Lustiga.  Bude šířit jeho literární, filmový a pedagogický odkaz globálně. Arnošt napsal kolem 30 knih povídek a novel, několik biografických knih a esejů, spousty předmluv, doslovů, článků, reportáží. Hrál v 15 dokumentárních filmech, i v jednom hraném, kde hrál sám sebe (Líbáš jako Bůh). Tento laureát Americké akademie umění a krásného písemnictví nám v šuplíku zanechal 7 filmových scénářů.  Další jeho novely i povídky jsou k zfilmování i divadelním inscenacím jako dělané.  Byl často v rozhlase, v televizi, v médiích, ve školách na besedách, na demonstracích proti neonacistům. Arnošt měl rozhodně co vyprávět. Až do posledního dechu byl zvědavý na svět, na lidi, na život. V úsilí o lepší svět zanechal stopu a inspiraci, svojí filosofií, v tomto duchu:

„Kdyby lidstvo bylo román a já psal poslední kapitolu, končila by slovem naděje.“  

Máme co dělat a co nestihneme, zůstane v Nadačním fondu na pokračování. Potřebovala bych pět životů a minimálně jeden dlouhý, aktivní, bez oklik.

Je dílo Arnošta Lustiga připomínáno v zahraničí? Máte zpětnou vazbu – z Vašich akcí přímo nebo od pedagogů a veřejnosti v zahraničí i v České republice, jak je čteno a chápáno?

Ano, i v cizích jazycích přibývají nová vydání jeho próz. Například v září vyšla povídka Sousto (ze sbírky Démanty noci, 1958) ve Švédsku. Knížku koupilo 2 000 škol, které připravují pracovní list pro pedagogy. Je to součástí nové iniciativy s dalšími třemi povídkami na téma ŠOA od autorů jako je Aharon Appelfeld a Rachel Korn. Jsem moc ráda, protože Arnoštova ctižádost byla mluvit k mladým lidem. Kladl si i otázku, proč si jeho knihy kupují.  Myslel si, že je to strach a potřeba číst o možnosti přežít.  Nakonec příběh, který ho k psaní nastartoval, se odehrál, když sám byl mladý. A o mladých lidech většina jeho prózy i byla.

V Číně vydaly Bílé břízy na podzim a chystá se vydání dalšího románu. V Rumunsku vyšel Příběh Marie Navarové, Arnoštova poslední kniha. Jsem ráda, že touto historickou novelou rozbil stereotyp, že píše „pouze“ o ŠOA.  Případ Marie Navarové je příběh na pozadí skutečných událostí, o ženě, která na místě jeho atentátu, poskytne R. Heydrichovi první pomoc. Tímto činem změní zdravotní sestra Navarová svůj život. V průběhu jednoho desetiletí je souzena v rámci tří právních systémů. Právě v Rumunsku je zájem tento příběh filmově zpracovat.

Ráda bych viděla jeho sebrané spisy v němčině a ve španělštině. V němčině je jasné proč a španělština, ta je třetím nejpoužívanějším jazykem na světě. To jsou mé dva oblíbené projekty, kterým se věnuji. Ale mých oblíbených projektů je více. Jezdím na knižní veletrhy a navazuji kontakt s nakladateli. Dokončuji Arnoštův katalog pro nakladatele na celém světě, včetně jeho biografie, bibliografie a anotaci o každém díle. Má 95 stran a je to mnohem náročnější než jsem si myslela. Považuji ho za jeden z vlajkových podkladů v šíření jeho literární tvorby. Možná proto ho nejsem schopna dokončit. I můj nevtíravý manžel se mě čas od času ptá, kdy to dokončím.

Ve španělštině máme několik knih, včetně Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, a jeho prvních povídkových souborů Noc a naděje a Démanty noci. A také Krásných zelených očí, za kterou byl Arnošt kandidátem na Pulitzerovu cenu a říkal o ní, že to byla jeho nejlepší knížka na západě. Hned na začátku ji v Anglii vydali v nákladu padesáti tisíc výtisků, další vydání v Anglii i ve Státech následovala, ale to nestačí. 

Ve francouzštině bych byla ráda za překlad a vydání Dity Saxové. Ve skutečnosti se tato dívka jmenovala Dita Sakslová a byla jeho kamarádkou. Kamarádila se také s mojí tetou, Arnoštovou sestrou Hanou, která ve svých 95 letech jezdí po školách a beseduje se studenty a s veřejností jako svědek ŠOA. Je to inspirativní osoba, která se probudila ke svému poslání po tom, co Arnošt odešel na ten druhý břeh. Ale zpátky k Ditě. Arnošt o ní napsal svůj první román s ženskou protagonistkou, ještě před Modlitbou pro Kateřinu Horovitzovou. Byla to jeho oblíbená kniha. Říkal, že k němu Dita v noci mluví. Že se Dita prostě před ním objeví a říká: „Proč jsi tam nedal tenhle ten můj dialog?“ Dita Saxová, která jako dítě přežila koncentrační tábor, nepřežila poválečný svět. Dita Saxová, která přežila válku, nepřežila mír. Říkal, že k němu mluví i jiné jeho postavy, ale Dita k němu mluvila i na konci. 

Jezdíte často a ráda do České republiky, do Prahy? Považujete Prahu za „své“ město?

Jednoznačně.  Být v Praze a v České republice, se mi už třicet let od Sametové revoluce, pořád zdá jako sen. Mnu si oči!  Na ulici slyším češtinu a je mi to divné. Dárek.  Bonus. Výhra.  Jsem jako dítě na jarmarku. Podvědomě si možná uvědomuji, že to tak zítra být nemusí. Líbí se mi, jak lidi na sebe mluví. Když mě lidé osloví mladá paní, nebo paní Lustigová.  Myslím, že mluví na moji maminku. Možná si nikdy nezvyknu.

Na čem v současnosti pracujete?  Myslím tím nejen Vaši vlastní profesi, ale také aktivity literární, filmové přehlídky, případně přípravu nebo spoluúčast na přípravě dokumentu o holocaustu, o díle a životě Arnošta Lustiga.

Procházím obdobím, na které jsem se celý život připravovala. Od září 2019 už ve Světové zdravotnické organizaci nejsem. To znamená, že se můžu věnovat především přípravám k založení Nadačního fondu Arnošta Lustiga. Ale neznamená to, že čekám, až bude fond existovat. Mám rozpracované projekty v různých fázích – od literárních po divadelní a filmové – s partnery v několika zemích. Pak se také plánuje Muzeum Arnošta Lustiga.

Být, znamená činnost, dělání. Jak vidíte, je z čeho čerpat a studna je nevyčerpatelná. Vnímají to tak i mí synové, dnes muži plní energie a tance mládí. Jinak dlouhodobě propaguji vážnou hudbu v ČR i v cizině a umění, které mě osloví. Eventuálně plánuji druhý díl dokumentárního filmu s Arnoštem, zase s Jiřím Brožkem, mistrem střihu s obdivuhodnou schopností vidět a pochopit souvislosti smrtelníkům skryté. Bude to spíše tragikomedie. Více nemohu sdělit.

Vraťme se k Sokratovi: „...v každém člověku je slunce, jenom je nechat plát...“ Nacházím se právě tam.

A ještě přece jen … v rozhovoru pro knihovníky nemůže chybět otázka: jakou literaturu ráda čtete?

Když si někdy dám „volno“, mám ráda různé žánry. Od prózy Přijde kůň do baru od Davida Grossmana, a poezie, například Lao Tzu a Jiřího Wolkera (to čteme nejraději společně s mým starším synem Negevem a uděláme si svátek), k Orlojovému exilu od Karla Hvížďaly, Poste restante od Jindřicha Manna a Na Moravě nekvetou olivy od George Agathonikiadise. Ty tři poslední knížky jsem dostala od autorů, mají pro mne i osobní nádech. 

Moc Vám děkuji za trpělivost a velmi zajímavé vyprávění.

Eva Lustigová žila s otcem Arnoštem Lustigem, matkou Věrou a bratrem Josefem v Československu do okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Mládí prožila na třech světadílech. Skoro třicet let pracovala ve Švýcarsku v oboru mezinárodního zdravotnictví a managementu ve Světové zdravotnické organizaci. Titul magistry mezinárodního obchodu z George Washington University ve Washingtonu a bakalářky kulturní antropologie z  American University má také z Washingtonu.
S Vijayem Raghavanem Srinivasanem má syny Viase Negeva a Světa Sinaje. Střídavě žije mezi Prahou a Ženevou. Věnuje se šíření literárního, filmového a pedagogického odkazu Arnošta Lustiga. S bratrem Pepim plánuje založit Nadační fond Arnošta Lustiga s tímto účelem. Jinak se ráda vrací ke svým kořenům kulturní a tvůrčí činností, propagací vážné hudby ve vlasti i v cizině. V roce 2011 vydala Povídky. Soubor textů otce a dcery (Mladá fronta); v roce 2012 měl její televizní dokumentární film o otci Tvoje slza, můj déšť premiéru na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Momentálně pracuje na dokumentárním filmu o mladém muži, který už tři a půl let jde pěšky ze Švýcarska přes ČR do Indie, přes půl světa, na cestě za svým já.