Rozhovor s Miroslavem Bartoškem

RNDr. Miroslav Bartošek, CSc. působil v letech 1996-2017 jako vedoucí Knihovnicko-informačního centra Masarykovy univerzity. Stál při procesu automatizace a zavádění nových technologií do knihoven MU. Dlouhodobě se věnuje problematice digitálních knihoven, digitalizaci, LTP, je nadšeným propagátorem open access a zabývá se také problematikou kyberbezpečnosti a správy dat. Působí jako pedagog na Fakultě informatiky MU a vyučuje předmět Digitální knihovny na Kabinetu informačních studií a knihovnictví FF MU. Vzhledem k jeho dlouholetým zkušenostem jsme jej požádali o rozhovor na téma knihoven, technologií a elektronických informačních zdrojů.

V prostředí knihoven působíte již od 90. let. Mohl byste říci, jak z Vašeho pohledu technologie proměnily fungování knihoven?

Zásadní vliv na knihovny měl internet a online přístup k informačním zdrojům (jak knihoven samotných, tak těch externích). Knihovny ztratily svůj „informační monopol“ a musely hledat cesty, jak udržet uživatele, které nové užitečné služby jim nabídnout. Myslím, že v tom byly dosud docela úspěšné, jak dosvědčují statistiky, pohledy do zaplněných studoven či ohlasy na nejrůznější knihovní aktivity. Je ale zřejmé, že konkurenční tlak na knihovny – i v souvislosti s rozvojem technologií – bude pokračovat; budou-li chtít knihovny přežít, musí se trvale vyvíjet a být pro uživatele i v měnících se podmínkách užitečné. Pouhé půjčování knížek jim to nezajistí.

Jste dlouholetým propagátorem modelu open access. Je to budoucnost v oblasti publikování?

Především jde o to, že starý model vědecké komunikace založený na předplatném časopisů s trvale rostoucími cenami je dlouhodobě neudržitelný. Jde o dvě věci – o okamžitý přístup k vědeckým informacím pro všechny a o finanční dostupnost. Open Access je snaha těchto cílů dosáhnout. Není to ale snadné ani přímočaré. Ve hře je příliš mnoho různorodých zájmů a obrovské množství peněz (jen evropský vědecký vydavatelský trh představuje kolem 10 miliard EUR ročně). Systém vědecké komunikace se i díky technologiím v nejbližších letech nepochybně výrazně promění; jaká bude ale jeho výsledná podoba, to se teprve uvidí.

O open source se v poslední době mluví i v souvislosti s knihovními systémy. Diskutované jsou systémy jako Koha a Evergreen. Je to cesta pro knihovny?

Určitě je to jedna z možných cest. Je třeba si však uvědomit, že ani open-source systémy nejsou „zadarmo“. Platíme u nich ne za software, ale za zkušené IT specialisty, které knihovna potřebuje k tomu, aby mohla open-source systémy přizpůsobit svému specifickému prostředí a zajistila jejich dlouhodobý provoz a rozvoj. Navíc větší knihovna dnes již nevystačí jen s klasickým systémem pro správu tištěných publikací, ale potřebuje propojené prostředí zahrnující knihovní systém, discovery služby, správu elektronických informačních zdrojů, nástroje pro tvorbu a zpřístupnění digitálních knihoven a mnohé jiné. A to nemluvím o dalších provozních systémech potřebných pro vnitřní chod knihovny. Nároky na zajištění IT prostředí trvale rostou a je třeba zvažovat, co si knihovna může zajišťovat sama (třeba s využitím open-source systémů) a kde bude pro ni efektivnější sáhnout po externí placené službě.

V současnosti se budují a financují centrální služby a projekty jako Knihovny.cz, Získej, Czechelib apod. Jak moc je pro Vás centralizace přínosná pro knihovny a proč?

Centralizace není cílem sama o sobě, je to nástroj, jak moci dělat věci efektivněji. Souvisí to i s mou předchozí odpovědí – knihovna musí zajišťovat mnoho činností a služeb, a ne všechny se vyplatí zajišťovat vlastními silami. Na rozdíl třeba od amerického prostředí nebo severských evropských zemí v Česku není příliš rozvinutá tradice širší spolupráce a sdružování prostředků; každý si raději věci dělá sám a po svém. U centrálních služeb musíte často něco obětovat – vzdát se svého vymazleného řešení ušitého přímo na míru, nemáte všechny věci plně pod svou kontrolou, musíte změnit zaběhané procesy. Přestože knihovny u nás dlouhodobě naříkají, jak jsou podfinancované, tak na druhou stranu si pořád často dopřávají luxus vlastních specifických řešení oproti efektivnějším společným postupům. CzechElib je pro mne příkladem, že dobře navržená centrální služba může být velkým přínosem pro všechny účastníky (nebo alespoň jejich většinu).

Působíte i jako pedagog na univerzitě. Jak moc se liší studenti na informatice a na KISKu? Proměňují se v čase?

Netroufám si vyslovovat nějaké kategorické soudy a zobecňovat své přece jen omezené zkušenosti. Studenti se nepochybně mění, protože se mění i prostředí, ve kterém vyrůstají a žijí. My starší máme často tendenci stěžovat si, jak klesá všeobecná míra „vzdělanosti“ (dřívější maturant toho musel zvládnout tolik, jako dnešní bakalář) a že v rámci svých úzkých specializací musíme často snižovat nároky, aby studenti „prošli“. Na druhou stranu šíře záběru a rychlost změn (ať již technologických či společenských), které musí nové generace zvládat, je mnohem větší. Na vysoké školy se dostává také mnohem více studentů, než tomu bylo dříve – a tím se rozšiřuje i Gaussova křivka rozložení jejich schopností a zájmů. Pro některé současné studenty již není studium a dokončení vysoké školy absolutní prioritou, mají více možností. To vše vede k tomu, že studenti se mění a jsou jiní, ale neřekl bych, že horší. Co se týče studentů fakulty informatiky a KISKu, tak se dle mého soudu zásadně neliší; jedině snad v tom, že studenti knihovnictví mají někdy tendenci podceňovat své schopnosti zvládnout i techničtěji zaměřená témata (je to podobné jako u matematiky: je snazší přesvědčit sebe sama, že „na to nemám buňky“, než se do toho zakousnout a zjistit, že to zase tak hrůzostrašné není).

Děkujeme za rozhovor.