Knihovny, aneb tři zlaté pravdy děda Vševěda

Ocitli jsme se v době, kdy se falešná tvrzení o existenci alternativních fakt berou za pravdu a kdy vládní činitelé opakovaně ulpívají na pravdě spikleneckých teorií a obviňují ze lži zpravodajství, která jim nevyhovují. Jako by výroba lži převládala nad obhajobou pravdy. Nad tou mnozí pokrčí rameny, ta druhá nás vyčerpává dříve, než jsme s ní začali. Mezi politology se mluví o úpadku demokracie, dokonce o jejím konci. Já ale nejsem cynik a pesimismus považuji za užitečný, pokud mi nastavuje mantinel, od kterého je možné se odrazit. Demokracie je fajn, ale umožňuje ji mechanismus, který je zároveň jejím nejslabším místem: spolehlivý volební systém a dobře informovaní, vzdělaní voliči. Tato samozřejmost není samozřejmá, je to kauza, která vyžaduje naši bdělost, ať jsme doma zde či jinde. A co knihovnický cech, má co říci k této věci? Domnívám se, že ano, že je v unikátním postavení pomoci současné společnosti, kterou cloumá pocit beznaděje.

Knihovny jsou již dlouho vnímány širší veřejností za profesi „na ústraní“ prestiže, které ale poskytuje službu branou více méně za danou. Zdůrazňuje se i jejich apolitický status, ideologicky nezatížený ručitel a důvěryhodný ochránce vědomostních zdrojů. Přitom dobře víme, že od svého historického počátku byly knihovny modelem hierarchického omezování přístupu a faktickým ztělesněním cenzury. Jaký má dnes či by mělo mít knihovnictví vztah k situaci inverzní, kdy se poušť proměnila v záplavu informací, které na nás tlačí i z tlačítek telefonů, aniž jsme si schopni ověřit jejich věrohodnost, a tudíž, zda jsou spolehlivá a mají pravdivostní hodnotu? Kdo se v tom má orientovat? Co je to vlastně vzdělaný volič? Společnost potřebuje epidemiology nejenom na patogeny fyziologické ale i vědomostní, a ekologická krize se týká nejenom životního prostředí ve smyslu planetárním, ale také ve smyslu komunikačním, zda nejenom víme „o čem je řeč,“ ale zda vůbec věříme, že je možné vědět, co je a není lež, a jsme vybaveni tuto pravdu i zastat. Tvrdím totiž, že ta naše doba je opravdu v řadě klíčových aspektů radikálně odlišná než ta, ve které většina z nás vyrostla, i když v mnohém a pro mnohé zůstává familiární a hlavně, a to je podstané, se tak i většinou jeví. Něco jako mírné zemětřesení, na které si časem zvykáme až do té chvíle, než to s námi opět zatřese. Té nové době, tedy té, v které jsme se ocitli, říkám mediokracie. Jedná se o globální fenomén, který je společným jmenovatelem (zdánlivě) odlišných politických režimů.

Co tedy chápu pod pojmem mediokracie? Rébus současnosti má tři do oka bijící charakteristiky.

1. Realita je z převážné části zprostředkovaná (mediated). Od zpráv, přes vědu a kulturu až po ty nejintimnější vztahy. A pokud jsme něčeho „očití svědci“ máme neodolatelnou potřebu naše svědectví opodstatnit „okamžitým“ zprostředkováním přes sociální síť.
2. Realita je víc a víc medializovaná (media driven), prohnaná profitabilními médii. I ty nejjednodušší zprávy, nemluvě o tragických, se k nám dostávají zabalené v atraktivně zabarvené podobě a jako časové jednohubky.
3. Je ubohá (mediocre). Úroveň všeobecné vzdělanosti se v době kompulsivního googlování nijak nezvýšila, ba naopak (mám na mysli, občanskou vzdělanost, nikoliv vysokoškolskou profesionalitu, schopnost orientovat se, být ochoten vyslyšet druhého, aniž hned střílím od boku.)

Nejprve však, co je pravda? Pravda sui generis neexistuje jako samostatný předmět. Existují výroky, respektive tvrzení, že něco je tak, jak to je, a pokud tomu tak opravdu je, pak je to pravda. Pravda je tu chápaná jako dodaná hodnota. Lež je tím pádem jednoduše vědomé tvrzení, že něco je tak a tak, když tomu tak není. To znamená, že veškerá tvrzení předpokládají, že je někdo (i něco), kdo má „přímý“ přístup k tomu, co je, jak to je (prostě to „fakt ví“), a někdo druhý, komu se to, co je tak, jak to je, zprostředkuje. Většinou výrok druhé osoby beru „za slovo“, ne proto, že to nutně taky vím, ale protože té osobě či tomu prameni důvěřuji. Pravda je tudíž přívlastek, jehož přiřčení předpokládá něco či někoho komu věříme, má autoritu, protože má moc a nebo naši důvěru, že člověk či přístroj „nelže“ (i „očitý svědek“ předpokládá důvěru.) Dnes se divíme, že král či dóže nebyl vždy vzdělán, neuměl číst natož psát. Říká se, že na to měl jiné. Podstatné ale je, že měl autoritu svědka, například experimentů s vakuovou komorou při anglické učené společnosti královské. I v případě soudního procesu, podobně jako u vědeckého experimentu, je nepostradatelná přítomnost uvěřitelných svědků (uvědomělého občana), kteří prokazatelně potvrdí, že se něco opravdu událo („byl jsem tam a viděl jsem“), přičemž je možné, ale není nutné rozumět tomu, o co jde. Autorita dosvědčuje identitu, má výsostnou pravomoc (např. demokratickou volbou a následnou přísahou, dříve danou po meči či od Boha) být důvěryhodným, očitým svědkem.

Tři zlaté pravdy děda Vševěda: Je-li něco tak, jak se tvrdí, tedy je-li to či není pravda, není totéž, a je nutné odlišit od toho, zda lidský nebo jiný pramen tohoto tvrzení jsou spolehlivé. Pokud nejsem očitým svědkem, pak pravda o realitě je nejprve závislá na spolehlivosti (souseda, který neustále drbe a pomlouvá, možná vyslyšíme, u novinových či televizních zpráv naopak předpokládáme spolehlivost.) Ovšem pokud je pravda závislá na spolehlivosti, pak spolehlivost je závislá na věrohodnosti. Kdyby rytina zobrazující přítomnost francouzského krále Ludvíka XIV. při experimentu s vakuovou pumpou v roce 1761 zobrazovala divadelní představení, nepídili bychom se po věrohodnosti herce, který přeci roli krále předstírá. Na druhé straně, falešné peníze jsou velmi nebezpečné a zákonem tvrdě stíhané a internetové bankovnictví vyžaduje, při každé transakci, vzájemné potvrzení věrohodnosti uživatele i banky, bez ohledu na to, zda je to dobrá, tedy spolehlivá banka, a kolik v ní máte či nemáte (opravdu) uloženo.

Když si ale náš či váš či nějaký vládní činitel hraje na pravdu, ba dokonce tvrdí, že média zprostředkovávají „fake news“ které naschvál ignorují „alternativní fakta“, pak si hrají s ohněm, dnes tak nebezpečným a za posledních několik set let, bez precedentu. Zneužívá totiž svou mocenskou autoritu, co by svědka o identitě tím, že popírá věrohodnost zdrojů, zesměšňuje jejich spolehlivost a tím pádem i důvěru ve zpravodajství. Dopad je hrozivý a hned dvojí, nejenom na zprostředkovatele reality (média), ale také na pozici, kterou drží. Nejde ani tolik o to, zda se sám zesměšňuje, jako o to, že svým pohrdáním role, kterou hraje v zachování mechanismů pravdy, dlouhodobě ohrožuje zdraví společnosti a chtě nechtě nahrává zlu, které je, jak napsala německá filosofka Hanah Arendt po pádu nacismu, banální. Nakonec lže, doslova, jak když tiskne. Národ se rozpůlí na ty, co mu důvěřují, a ty, co mu nedůvěřují, a podle toho šmahem přijímají či odmítají jeho výpovědi o světě. Ten se stává tajenkou obestlanou teflonem. Pravdivostní mechanismy postupně zahltí mechanismy všemohoucí nedůvěry. Rozděl a panuj.

Ocitli jsme se přeci v mediokracii! Jsem zastáncem i uživatelem internetu a pohybuji se celkem bez problému v digitálním prostředí. Zároveň ale vím, že na rozdíl od novin či pěší zóny, obojí prostředí veřejné sféry, je virtuální svět sociálních sítí, internetu, digitálních médií atd., z převážné části neošetřen. V posledních letech se veřejná sféra přesunula z převážné části do virtuální podoby, trávíme víc času ve zprostředkované a z velké části fragmentované společenské síti, než tváří v tvář. Navíc se tato virtuální veřejná sféra prolíná technicky i líbezně se sférou privátní i pracovní, administrativní a ekonomickou, i kulturní a zábavnou, a jakýmsi kouzelným proutkem se to octlo všechno v dlani drženém telefonu, kterému, zdá se, jsme ochotně připsali plnou důvěru, přestože víme, že internetoví zprostředkovatelé jsou komerčně zaměřené firmy. Mechanismu, který nás drtí svou komerčností bez nutné a potřebné záruky věrohodnosti.

Tomuto jevu předchází druhý, možná podstatnější. Se jménem Tycho Brahe spojujeme počátky moderní astronomie a Prahu císaře Rudolfa II. Brahe byl ale nejen hvězdář a autor hvězdných map. Byl také, ne-li především, tiskařem a nakladatelem. Spojení autora, tiskaře a nakladatele nebylo na přelomu 16./17. století neobvyklé. Dnes historikové vědy a knihtisku ví, že vynález a rozšíření pohyblivého tisku (tzv. Gutenbergův vynález, cca 1439) nijak nezaručovalo identitu tisku, respektive kopií. Autoři neměli autorské právo, tiskaři a nakladatelé pracovali v primitivních podmínkách a představovali cech, který do textů zasahoval dle vlastního uvážení – ať už se jedná o úpravy obsahu či typografie. Ne nadarmo se tiskařskému lisu říkalo ďáblův stroj. Z dnešního hlediska je potřeba zdůraznit jednak, že trvalo necelých dvě stě let, než se ustálil proces od autora přes nakladatelství, včetně cenzury a vydání až k distribuci. Dále pak, že tu hráli klíčovou roli dva procesy: vznik prestižní asociace nakladatelů a královské vydání imprimatury neboli královské pečetě, která zaručovala věrohodnost tisku, dnes bychom je nazvali nakladatelstvím, z nichž první byl Oxford University Press v druhé polovině 17. století. Jinak řečeno, záruka identity tiskařské kopie, ochrana proti pirátství a falzifikaci nevězí historicky v kopírovacím potenciálu tiskařského stroje, ale obráceně, vyžadovala naroubování společenské dohody o věrohodnosti, což bylo nesporně ekonomicko-politicky ale i morálně výhodné.

To vše se změnilo na počátku 90. let minulého století, kdy došlo k zajímavému zlomu v dějinách tisku. Poprvé v dějinách písemnictví (a tisku obzvláště) došlo k rozpolcení obsahu (informace) a jeho nosiče. Způsobila to digitalizace a zaujalo to především právníky, pro které autorské právo typicky předpokládalo možnou i prokazatelnou existenci originálu. Většina spisovatelů dnes píše na počítači, ve kterém neustále přepisují tentýž text. Mechanismus identity originálu se přinejmenším změnil, při nejhorším zmizel. Mnohem podstatnější je, že se radikálním způsobem naboural mechanismus věrohodnosti, který, jak jsem zmínil, v oblasti tisku trvalo skoro dvě stě let ho ustálit a naroubovat na tiskařský stroj. Dnes je mnohem komplikovanější bránit se falzifikaci, a ještě obtížnější chránit uživatele proti phishingu, trollování a hackerům.

Internetem zprostředkovaná veřejná sféra má dramatický potenciál, zprvu oslavován jako radikálně demokratizující, do té chvíle, než její děsivá stinná stránka vystrčila růžky, co by nový ďáblův stroj. Centralizovanou hierarchii společnosti sice nenahradila, ale rozhodně její mechanismy radikálně obměnila a zdá se i ohrozila společenskou sítí, která je ve své podstatě decentralizovaná a ne-hierarchická. To jsme všichni slavili, a nadále je nutné tento její úžasný demokratizující potenciál podporovat a chránit! Tohoto potenciálu se ujaly komerční společnosti, státní orgány a hlavně radikalizované, ultra-pravicové síly, které využívají jeho nejslabší místo, totiž narušenou věrohodnost. Doslova zíráme na dramatický rozmach spikleneckých teorií a dezinformací, které podle potřeby využívají a dál rozšiřují vládní činitelé v kombinaci s klasickou metodou infiltrace společenských hnutí provokatéry.

Pravda a láska může zvítězit nad lží a nenávistí jen za předpokladu, že jsou na místě ustálené mechanismy, které pravdu a lásku podmiňují: věrohodnost a důvěru v ní. Paleografie patří ke knihovnickému fochu, podobně jako patří k dějinám umění vědět, zda vročení odpovídá skutečnosti, zda autorství je autentické. Není na čase, aby knihovny a knihovníci sestoupili z chodníku dějin a zaujmuli své místo nezávisle autorizovaného a důvěryhodného svědka informačních zdrojů, coby nezisková a historicky apolitická instituce s hluboce morálním zázemím? Zastaňme se mechanismů, které pomůžou zabránit té nejhorší zkáze, která může potkat každou společnost, totiž ohrožení samotné možnosti dohodnout se aspoň prakticky na tom co je a co není pravda. Mediokracie bez důvěry totiž povede k apatii a obnovení středověkého strachu z prázdna (horor vacuii).

Text této krátké eseje se opírá o stejnojmennou přednášku, která byla připravena pro závěrečný panel konference Knihovny současnosti, Olomouc, 12. 9. 2019 a byla následně přednesena ve velkém sále Městské knihovny v Praze, 23.9.2019.

Profesor Andrew Lass (* 1947 New York), americký antropolog a česky píšící básník, prožil velkou část svého života v Praze. S rodiči (novináři) přišel do Československa v roce 1948. Studoval na FAMU, na FF UK psychologii a folkloristiku. Z politických důvodů byl v roce 1973 s rodiči vyhoštěn ze země. Doktorát v oboru kulturně-sociální antropologie získal na  Massachusettské univerzitě v roce 1981 a Karlova univerzita v Praze mu v roce 1993 udělila titul magistra. Počátkem 90. let zastupoval v České republice Mellonovu nadaci a inicioval projekt modernizace českého a slovenského knihovnictví CASLIN. V roce 1999 byl Andrew Lass jmenován profesorem antropologie, kterou vyučuje na Mount Holyoke College v Massachusetts. Profesor Lass získal řadu ocenění za svou práci a pomoc českému knihovnictví. Česká akademie věd mu udělila Cenu J. E. Purkyně v roce 1995, za pedagogickou činnost obdržel v roce 2010 významné ocenění od Americké antropologické společnosti. V roce 2014 mu byla udělena cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových. Profesor Lass se věnuje nejen výuce studentů a vědecké práci, je také autorem několika knih poezie a esejů (Hra na slepou bábu, Mandala, Hrdlořezy a zvukomalby, Místo času, Možné světy), vystavuje své fotografie. V roce 2015 to byla výstava fotografií a textů v Moravské zemské knihovně pod názvem Dotyky věcí. Profesor Lass stále udržuje kontakt s českými knihovníky, setkává se se studenty KISK MU v Brně, přednáší na FF UP v Olomouci.