Proč jsme zapomněli na knihovnici a knihovníka?

V roce 2019 jsem byl tak trochu donucen ohlížet se více než kdy jindy do minulosti našich veřejných knihoven. Byla to příležitost podívat se na náš obor v celkovém historickém kontextu a nadhledu. Vývoj knihoven a zejména těch veřejných v posledním století ovlivňovaly tří knihovní zákony. Už to samotné není zcela běžné, protože když se trochu porozhlédneme po Evropě i širším okolí, zjistíme, že mít knihovní legislativu, pravidla, která vymezují knihovny a jejich systém na celostátní úrovni, není tak úplně samozřejmé. Vícekrát jsem měl před sebou naše zákony o knihovnách, srovnával jejich obsah a zamýšlel jsem se nad tím, jak jednotlivé paragrafy či ustanovení mohly ovlivnit vývoj knihoven, zda byly něčím, co usměrňovalo každodenní život knihovny a jejich pracovníků, nebo zda se jednalo o prázdné a bezvýznamné proklamace, na které jsme dávno zapomněli. Bylo velmi zajímavé srovnávat, na co se jednotlivé zákony soustředí, co je jejich cílem, a naopak co potlačují nebo co zcela opomíjejí. Rozdílů velkých i malých najdeme více a já jsem si pro svůj příspěvek vybral jeden: knihovnici a knihovníka.

Často se upozorňuje na to, že zákon o veřejných knihovnách z roku 1919 nebyl jen bleskem z čistého nebe, ale že jeho rychlé přijetí hned na počátku vzniku samostatného Československa umožnili knihovníci a představitelé tehdejšího knihovnického světa jakými byli Václav Štěch, Jan Auerhan, Ladislav Jan Živný, Karel Velemínský, Zdeněk Václav Tobolka a řada dalších,[1] kteří o něj řadu let usilovali, sledovali vývoj v zahraničí, připravovali ho a postupně ho během diskuzí formulovali. Říkáme jim knihovníci, protože pracovali v knihovnách a usilovali o rozvoj knihoven, ale z dnešního pohledu vlastně neměli odpovídající kvalifikaci, protože neabsolvovali žádnou knihovnickou školu či univerzitu. O to více si uvědomovali, jak je důležité, aby pracovníci knihoven měli odpovídající kvalifikaci a aby se knihovnictví konstituovalo jako studijní a vědní obor. První knihovní zákon a návazné vládní nařízení se v mnoha aspektech věnovalo celé řadě praktických kroků k tomu, jak zřídit, financovat, provozovat a rozvíjet veřejnou knihovnu v obci. Proto nemohla zůstat stranou osoba a kvalifikace knihovníka.  Zákon a návazné vládní nařízení[2] v této věci uvádí:

XI. Knihovník (k § 9). Článek 45.

Agendou veřejné knihovny pověří se zvláštní knihovník (knihovnice). Knihovníkem jest ustanoviti inteligentní osobu, znalou literatury a správy knihovnické. Knihovník ani jeho pomocníci nemají býti stiženi chorobou sdělnou nebo vzbuzující ošklivost.  
V knihovně určené více než 10.000 obyvatelů může býti knihovníkem (knihovnicí) jmenován jen ten, kdo absolvoval aspoň střední školu nebo ústav na roveň postavený a vykonal, zpravidla po jednoročním studiu odborném, státní zkoušku knihovnickou. 
V knihovnách pro 2000 až 10.000 obyvatelů se úřad knihovnický svěří osobám, které dokončivše aspoň měšťanskou školu navštěvovaly přiměřený kurs odborný a vykonaly státní zkoušku knihovnickou. 
O rozsahu odborného vzdělání knihovnického bude vydáno nařízení zvláštní.

Na první pohled je zřejmé, že tehdejší zákonodárce vyžadoval, aby v knihovnách pracovali lidé, kteří jsou zdraví a mají odpovídající kvalifikaci. Toto ustanovení bylo základním impulsem pro vznik knihovnického školství a faktické konstituování knihovnického povolání, protože až do této doby oficiální knihovnická kvalifikace neexistovala a knihovníkem byl fakticky ten, kdo pracoval v knihovně. Co bylo obsahem knihovnické profese, nám velmi dobře ilustruje základní knihovnická příručka Československé knihovnictví z roku 1925, kterou sestavil Zdeněk Václav Tobolka.[3]

• Knihovnictví 
• Kniha: psaná, tištěná, zacházení s knihou, vazby knih, bibliofilie 
• Knihovna 
• Knihovnické zákonodárství 
• Získávání knih: výběr knih, přírůstkový seznam, ztráty knihoven
• Stavba a zařízení knihovny, zařízení knihovnický místností 
• Stavění a značkování knih: místní seznam, revize 
• Výpůjční řády a soustavy 
• Zaměstnanci knihovny. Organizace knihovníků 
• Bibliografie 
• Katalogizace: abecední katalog jmenný, věcné katalogy, katalogy zvláštní 

Podstatně odlišný názor na poslání a kvalifikaci knihovníka byl formulován v období socialistické výstavby, i když Tobolkova příručka se pro odbornou přípravu knihovníků používala až do 60 let minulého století. I v tomto případě nám může posloužit v pořadí druhý knihovní zákon – Zákon o Jednotné soustavě knihoven.[4]

§10. Pracovníci knihoven

1. Knihovník v lidově demokratickém státě plní významné politickovýchovné poslání a musí mít proto potřebnou politickou i odbornou kvalifikaci. Jeho povinností je zejména iniciativně získávat nové čtenáře, individuálně o čtenáře pečovat a všemi způsoby práce s knihou napomáhat ke zvýšení politického uvědomění a k uspokojování stále rostoucích potřeb občanů při prohlubování jejich všeobecného i odborného vzdělání a kulturního rozhledu. To se týká i knihovníků dobrovolných, jimž úřady, organizace a instituce, které zřizují a řídí knihovny, poskytují při plnění těchto úkolů všestrannou pomoc. Při výkonu své funkce se knihovník opírá o aktiv dobrovolných spolupracovníků knihovny.

2. Předpisy o kvalifikačních předpokladech pracovníků knihoven vydají, pokud to nepřísluší podle zvláštních předpisů do působnosti jiných orgánů, příslušné ústřední orgány a úřady v dohodě s ministerstvem školství a kultury a s ústředním výborem příslušného odborového svazu, zároveň stanoví, v kterých knihovnách pracují knihovníci z povolání.

3. Úřady, organizace a instituce, které zřizují a řídí knihovny, zajišťují soustavné doplňování a prohlubování potřebné kvalifikace zaměstnanců knihoven i dobrovolných pracovníků.

Na první pohled je zřejmé, že v období socialismu byl hlavní akcent kladen na ideologické a politické poslání knihoven, které se silně prolínalo všemi knihovnickými disciplínami a své jasné vyjádření našlo v podobě předmětu, který byl dlouho nazýván jako bibliopedagogika. Silným impulzem pro rozvoj oboru byl vznik soustavy VTEI v roce 1959, tj. ve stejném roce, kdy byl přijat zákon o jednotné soustavě knihoven. Co bylo obsahem vysokoškolského knihovnického studia, uvádí například Jiří Cejpek ve své publikaci z roku 1967:[5]

1. Všeobecný základ: (prohloubené všeobecné znalosti, encyklopedický prvek): 1. základy vědeckého světového názoru, 2. jazykové a literární znalosti, 3. široký kulturně politicky přehled atd.
2. Odborní knihovnické, bibliografické a knihovědní znalosti a zvládnutí teorie a metodiky VTI: 1. nauka o knihovnách, 2. bibliografie, 3. nauka o knize, 4. teorie a metodiky VTI
3. Zaměření na některou z dalších vědních oblastí: 1. na techniku nebo 2. na přírodní vědy nebo 3. na společenské vědy apod.

Šedesátá léta minulého století byla také počátkem využívání informačních technologií v knihovnách. Začaly se objevovat první počítače a vznikaly první automatizované agendy. V dalším období a zejména v současnosti to jsou především informační technologie (internet, digitalizace, sociální sítě a další média), které výrazně rozšiřují obor knihovnictví o oblast informační vědy a studium nových médií. Dnes je náš obor velmi složitě strukturovanou aplikovanou disciplínou, v níž se soustředí a provazují poznatky z různých oborů a oblastí a která se vyučuje v nepřeberném množství variant na různých školách po celém světě. Můžeme do něho zahrnout zejména:

• Knihovědu a knihovnické, informační dovednosti
• IT dovednosti
• Pedagogické, lektorské dovednosti
• Komunikační dovednosti
• Manažerské dovednosti
• Výzkumné dovednosti
• Rozvoj osobnosti

V českém prostředí nejpodrobnější popis dnešních požadavků na znalosti, dovednosti a kompetence pracovníků knihoven uvádí systém Národní soustavy kvalifikací. Není účelem tohoto příspěvku snažit se vymezit aktuální obsah současného předmětu či oboru knihovnictví, informační vědy či nových médií, ale podívejme se, co o pracovnících knihoven vypovídá současný, v pořadí třetí knihovní zákon z roku 2001. Odpověď je velice stručná: NIC. Zákon se zabývá výhradně institucemi a jejich službami. Na tisíce knihovnic a knihovníků se zapomnělo. Paradoxem naší doby je, že nepřetržitá proměna a rozšiřování oboru nenalezly adekvátní odraz v současné knihovnické legislativě. V dobách její přípravy totiž panoval na tehdejším Ministerstvu kultury názor, že zákonem nelze cokoliv ve vztahu ke vzdělání pracovníků uvádět či ukládat. A je potřeba konstatovat, že ani tehdejší odborná komunita neměla jednoznačné představy o tom, co by v zákonu ve vztahu k personálnímu zajištění činnosti knihoven, mělo být. Z tohoto hlediska jsme se trochu vrátili do předzákonních dob a sami mnohdy nevíme, kdo tím knihovníkem vlastně je. Mohl by to být ten, kdo v knihovně pracuje na nějaké knihovnické pozici, tj. netýká se to ekonomů, údržbářů, IT pracovníků, pracovníků PR a jiných povolání. Není to ale tak jednoduché. Drobné úskalí při vymezení knihovníka představuje skutečnost, že někdy je za knihovníka označován ten, kdo uzavřel pracovní poměr na práci v knihovně. Souvisí to s tím, že předpis, který určuje zařazení pracovníků do platových tříd, preferuje, aby dotyčný pracovník na určitou pozici splňoval pouze stanovený stupeň vzdělání (střední škola, vysoká škola apod.) a nikoliv absolvování konkrétní oborové školy, kde studují budoucí knihovníci.

Když se podíváme na výsledky celostátních průzkumů věkové, vzdělanostní a mzdové struktury pracovníků knihoven, dozvíme se, že skoro polovina pracovníků na knihovnické pozici nemá odborné knihovnické vzdělání, tj. že neabsolvovali příslušnou odbornou školu nebo nesložili certifikovanou zkoušku podle Národní soustavy kvalifikací. V této souvislosti nás může napadnout otázka, zda je to dobře nebo špatně a již předem si můžeme odpovědět, že někdy ano a někdy ne. Pokud uvažujeme o nějaké specializované knihovně, například pro obor chemie, potom je nespornou výhodou, pokud zde pracuje chemik a vedle toho má knihovnickou kvalifikaci. Jiná je ale situace, pokud v dětském oddělení veřejné knihovny pracuje třeba inženýr ekonomie. Za určitých okolností bychom připustili, že pokud se jedná o inženýrku, která má za sebou výchovu dvou dětí, věříme, že si v knihovně s dětmi nějak poradí. V případě muže se nás ale může zmocnit určitá pochybnost.

Jestliže zmiňujeme nedostatečnou knihovnickou kvalifikaci u pracovníků jako celku, totéž platí i o managementu knihoven. Dnes máme hodně knihoven, kde vlastně žádní „kvalifikovaní“ knihovníci včetně vedení nepracují, a to může být problém. Takovým knihovnám nezbývá nic jiného, než aby svou činnost postavily na „tradici“, tj. pracují tak, jak se to „tradičně“ v knihovně dělalo. Často se tento způsob odhalí, když „tradiční“ knihovna chce vstoupit do nějakého systému spolupráce.

Příčin, proč máme v knihovnách málo pracovníků s knihovnickou kvalifikací, je více a zdaleka se to netýká jen prázdnoty knihovního zákona. Jednou z nich je omezený počet nových absolventů středních i vysokých škol. Druhým faktorem je, že málokterý absolvent knihovnické školy nastoupí po dokončení studia do knihovny. Zde může být příčin také jistě více, ale ta nejvýznamnější je nízká úroveň odměňování v knihovnách. Jistě stojí za to, abychom usilovali o změnu současného trendu, ale pokud situaci hodnotíme střízlivě, nemáme příliš šancí tyto dlouhodobé trendy změnit nebo zastavit. Těžko můžeme ovlivnit počet studentů, kteří se na knihovnické školy hlásí, je zřejmé, že zásadním způsobem neovlivníme celkovou mzdovou politiku.

Ale je jednu oblast, kterou ovlivnit můžeme. Je to především personální politika každé knihovny, která by měla být nastavena tak, aby knihovnická místa byla přednostně obsazována lidmi s knihovnickou kvalifikací. O tom rozhoduje ředitel nebo vedoucí knihovny a nikdo jiný. V této souvislosti často slyšíme názor, že knihovna nepotřebuje knihovníky, že stačí nebo je dokonce lepší či finančně výhodnější, když na uvolněné místo přijmeme kohokoliv a potom ho zapracujeme. Je to zpravidla názor těch, kteří knihovnickou kvalifikaci nemají, a proto ji zlehčují. Když takový vedoucí hledá například právníka, zcela určitě přijme absolventa právnické fakulty, ale ne inženýra chemie, ale když naopak obsazuje knihovnickou pozici, je ochoten udělat jakýkoliv kompromis s tím, že se dotyčný „zacvičí“.

Před několika lety se připravovala Koncepce vzdělávání knihovníků,[6] kde byla snaha do budoucna jednoznačně doporučit managementu knihoven, aby na knihovnické pozice byli přijímáni pracovníci s příslušnou odbornou kvalifikací nebo, aby knihovna zajistila jejich rekvalifikaci. Bylo až dojemné, jak se někteří manažeři tomuto principu bránili. Ve vztahu k veřejným knihovnám se podařilo dostat téma vzdělávání pracovníků knihoven alespoň do Standardu pro dobrou knihovnu, kde se doporučuje, aby pracovník knihovny věnoval ročně 48 hodin svému vzdělávání a v menších knihovnách alespoň 8 hodin za rok. Do poslední novely standardu z roku 2019[7] jsme jako doporučení prosadili formulaci:

Odborné knihovnické činnosti knihovny zajišťuje odborný pracovník knihovny s minimálně středoškolským vzděláním, který má odbornou způsobilost. Odbornou způsobilostí se rozumí souhrn teoretických vědomostí, znalostí odborných standardů, procesů a právních předpisů upravujících činnost knihovny. Provozovatel knihovny usiluje o soustavné zvyšování kvalifikace odborných pracovníků[8].

Abychom byli přesní, vypůjčili jsme si tuto formulaci od svých slovenských kolegů, kteří si ji již řadu let mohou přečíst ve svém knihovním zákonu.[9] A to je pro nás dobré připomenutí, že bychom při přípravě novely knihovního zákona neměli opět zapomenout na ty, kteří v knihovnách pracují.

Vít Richter je ředitelem Knihovnického institutu Národní knihovny ČR, předseda Ústřední knihovnické rady, výkonný tajemník Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR, koordinátor dotačního programu VISK, vedoucí projektu Benchmarking knihoven, spolupracoval a spolupracuje na řadě celostátních průzkumu zaměřených na problematiku knihoven, čtenářství dospělé a dětské populace.

[1] Podrobněji viz: KUBÍČEK, Jaromír. Dějiny veřejných lidových knihoven v českých zemích = History of public libraries in the Czech Lands. Vydání první. Brno: Moravská zemská knihovna, 2019. 327 stran. ISBN 978-80-7051-250-0.

[2] Zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb. a navazující předpisy [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 1919 [cit. 2020-01-18]. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/docs/legislativa/KnihovniZakon_1919.doc

[3] BRADÁČ, Ludvík, TOBOLKA, Zdeněk Václav, ed. Československé knihovnictví. V Praze: Československý Kompas, 1925.

[4] Zákon ze den 9. 7. 1959 o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon): vládní návrh. Praha: [s.n.], 1959. 13 s. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/legislativa/01_LegPod/knihovni-zakon-257-2001-sb.-a-n...

[5] CEJPEK, Jiří. Československé knihovnictví: poslání a organizace. Vyd. 2., přeprac. Praha: SPN, 1967. 186, [2] s. Učebnice pro vysoké školy.

[6] Koncepce celoživotního vzdělávání knihovníků (CŽV). Knihovna plus [online], 2017, 13(1) [cit. 2018-06-21]. ISSN 1801-5948. Dostupné z: https://knihovnaplus.nkp.cz/archiv/2017-01/informace-a-konference/koncepce-celozivotniho-vzdelavani-knihovniku-czv

[7] Metodický pokyn Ministerstva kultury k vymezení standardu veřejných knihovnických a informačních služeb poskytovaných knihovnami zřizovanými a/nebo provozovanými obcemi a kraji na území České republiky [online]. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2019 [cit. 2020-01-02]. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/docs/VKIS/MK_standard_VKIS.pdf

[8] Viz: Koncepce celoživotního vzdělávání knihovníků…

[9] Komentovaný výklad zákona č. 126/2015 Z. z. o knižniciach a o zmene a doplnení zákona č. 206/2009 Z. z. o múzeách a o galériách a o ochrane predmetov kultúrnej hodnoty a o zmene zákona Slovenskej národnej rady č. 372/1990 Zb. o priestupkoch v znení neskorších predpisov v znení zákona č. 38/2014 Z. z. [online]. In: . Bratislava: Ministerstvo kulrúry SR, 2015 [cit. 2020-01-18]. Dostupné z: http://www.culture.gov.sk/extdoc/6219/Zakon_126_vyklad_platny