Vzdělání jako investice do budoucnosti

Knihovník a kdo je víc?

Zeptáte-li se žáků osmé třídy, čím chtějí být, rozhodně nečekejte, že knihovníkem. A co je horší, i třeťáci ve vlastivědě mezi vyjmenovaná povolání nezařadí naši profesi. Čím to je, jsme tak nepotřební? Nebo jen o sobě dáváme málo vědět? Představa knihovníka jako vzdělaného člověka se silnými brýlemi (první znak), v pracovním plášti s klotovými rukávy (druhý znak) a tichého introverta (třetí znak) je klišé. Ale není to pravda?! Často mám pocit, že lidé, kteří chtějí pracovat v naší knihovně, se nám v ní vlastně chtějí schovávat před komplikovaným světem kolem nich. Ale to ne, naši pracovníci by neměli být archiváři. Naopak musejí to být lidé, kteří budou pro ostatní průvodcem na cestě životem; takovým přítelem, který je správně nasměruje, a díky jeho kvalitnímu přehledu v dostupných informacích přežijí v džungli života. Naše okolí to však zatím netuší, a proto musíme na své pověsti, resp. přímo věhlasu ještě hodně zapracovat. Jen bychom, než zahájíme marketingovou kampaň, měli mít na skladě kvalitní zboží – neboli kvalitního knihovníka.

Jaké vzdělání?

Vyjdeme-li ze zmíněného klišé, je tam jedno pozitivní spojení – „knihovník jako vzdělaný člověk“. Ale co by dnes mělo být obsahem vzdělávání, netuší ani top představitelé školství. I tam se skloňují pojmy jako základní učivo a nadstavba, či rozsah teorie a nutnost praktických dovedností. Jde-li dítě do první třídy, stává se, že skutečná práce jej potká až za 20 let! Změny jsou tak rychlé, že ani studenti prvního ročníku univerzity nejsou a nemohou být připraveni na vstup do svého prvního zaměstnání. Co tedy učit?

Přípravu na knihovnickou pozici nemůžeme oddělit od všeobecného vzdělávání. Knihovnictví vždy bude službou lidem. Vlastnosti jako vstřícnost, komunikativnost a schopnost spolupráce jsou součástí výchovy a ta musí nastoupit již v útlém věku. Jako knihovníci bychom neměli jen tlačit na odborné předměty na univerzitách, ale i na kvalitní výuku společenských věd, občanské a rodinné výchovy na základních a středních školách. V rámci těchto hodin zařadit etiku a estetiku a především informační výchovu – schopnost získávat informace, vyhodnocovat a předávat je, vychovávat v žácích základy kritického myšlení a následně šířit ideály svobody a demokracie, nikoliv anarchie. Právě při práci s informacemi žáci zjistí, že tu musí být nějaká osoba, která umí informace nejen třídit jako stroj, ale i posuzovat. A právě tady je místo pro zviditelnění práce knihovníka, pro zdůraznění jeho významu ve společenském žebříčku.

Dalším oborem, se kterým nám pomáhá všeobecné školství, je český jazyk, česká a světová literatura. Odvěký spor, zda znát obsahy všech děl vybraných spisovatelů či přečíst společně za rok dvě knihy, asi nerozřešíme. Já se však přikláním k anglickému modelu, kdy studenti čtou a následně v hodinách rozebírají knihu po kapitolách, přičemž pracují i s dobovými reáliemi a poznávají politické poměry, o nichž kniha vypráví. Nemají naše encyklopedické znalosti (co vše Neruda napsal a co nám dle pana učitele chtěl říci), ale jsou schopni rozebrat jakoukoliv knihu, kterou si v životě přečtou, ze všech úhlů. Včetně jazykových jevů. Myslím, že to je cesta pro dobrého knihovníka, aby měl vytvořené jazykové i posuzovací návyky, které pak bude aplikovat na jakoukoliv přečtenou knihu, čímž se stane dobrým rádcem pro své čtenáře.

Knihovnická odbornost

Máme-li tedy člověka se skvělými morálně volními vlastnosti a širokým literárním rozhledem, jak tedy dál našeho knihovníka dotvořit?

Především je dobré si hned na začátku říci, že náš studovaný knihovník by měl mít znalosti minimálně o úroveň vyšší než to, co bude ve svém typu knihovny potřebovat. Velice častou stížností studentů je, že danou informaci nikdy nevyužijí. A právě tady se uplatní mistrovství našich učitelů, zkušených knihovníků či manažerů knihoven, při vysvětlování, že vzdělání na středních a především na vysokých školách neslouží jen jako praktická škola, ale že se zde rozvíjí schopnost abstraktních procesů, trénuje paměť a cizeluje celá osobnost člověka. Pokud tohle student pochopí, máme vyhráno. Touha vědět ho bude provázet při studiu a přirozená motivace je pro vzdělávání se ta nejlepší.

Má smysl středoškolské či vyšší odborné knihovnické vzdělání? Pokud vyjdeme z toho, že dnes má vysokou školu většina mladých lidí a zároveň požadavky na množství znalostí a dovedností knihovníka rostou, pak nám vychází, že ne. Ale i přesto bych tento typ vzdělání nezatracovala. Jednak tito absolventi bývají kvalitní posilou na úseku knihovnických služeb a jednak bývají úspěšní v pokračujícím studiu na vysoké škole. Zdůraznila bych, že tyto školy by měly nabízet celou šíři odborných předmětů včetně nejmodernějších trendů a zároveň praxi, nejlépe již od 2. ročníku SŠ, minimálně 1x týdně a alespoň ve dvou typech knihoven – veřejné a odborné či univerzitní. Je třeba, aby se v průběhu studia stali adepti knihovnictví součástí pracovního kolektivu a také, aby knihovna měla možnost se studentem na praxi dlouhodobě pracovat.

Vysokoškolské vzdělání

Česká republika patří k těm zemím, kde se dá studovat knihovnictví jako samostatný obor. Nabízí jej tři města, tři univerzity. Obecně se říká, že Praha vychovává mluvčí a pracovníky PR, Brno projektové manažery a Opava pracovníky do knihovny. Skutečnost bude asi o něco složitější. V každém případě je dobře, že se jednotlivé katedry od sebe liší. Dává to v naší malé zemi možnost výběru místa studia a určitá konkurence není nikdy na škodu.

Bakalářské studium by mělo „kopírovat“ řadu předmětů ze střední knihovnické školy – čili základ „knihovničiny“ by neměl být brán jako snižování úrovně vysoké školy, ale jako nutnost připravit lidi, studující obor, na realitu knihovnického života. Teprve, když studenti budou vědět, o co tu kráčí, pokračujme v nadstavbě, k níž nepochybně patří bezchybná orientace v databázích, umění akvizice a složitější katalogizace. A hlavně jazyky. Dva bez diskuze a to první tak, aby student mohl klidně nastoupit v zahraniční knihovně na stáž a druhý jazyk na úrovni korespondence s knihovnickým zahraničním kolegou nebo využívání zahraniční databáze. Jinak je to ostuda. Povinnou praxi (alespoň 4 měsíce ve třetím ročníku) vidím jako nezbytnost pro to, aby studenti zjistili, zda jdou správným směrem a možná by i více z nich nastupovalo do knihoven. Samozřejmostí by měly být i výjezdy do inspirujících zahraničních knihoven, buď společné či přes program Erasmus. Právě příklady mohou motivovat mladé lidi k těsnějšímu vztahu k oboru.

Nezapomínejme na znalost IT. Knihovny jsou nejen institucemi, které se bez technologií ve své práci neobejdou, ale knihovníci by měli být schopni radit a vzdělávat v oblasti všech počítačových a síťových trendů. Představa, že každý mladý člověk je počítačový mág, je lichá. Pokud „paří“ hry nebo komunikuje na Messengeru, tak to o něm ještě nic nevypovídá. Ke standardu dnes patří i příprava různých typů prezentací, práce s dataprojektorem, 3D tiskárnou a nově pak ovládání robotických hraček.

Magisterské studium by mělo vychovávat současné knihovníky, motivované k práci na složitějších projektech či na vedoucích pozicích. Kromě dalšího rozvoje jazykových znalostí, které jim umožní se orientovat v zahraniční knihovnické literatuře, bych sem zařadila i rozvoj logického myšlení, marketingových dovedností, nových metod řízení a manažerských přístupů. Tyto dovednosti by si museli vyzkoušet  v rámci praktických úkolů, které by dělali ve spolupráci s jednotlivými knihovnami či profesními organizacemi (např. výzkumy výskytu některých jevů, zpracování projektů, práce na aktualizaci doporučení, zákonů, standardů nebo na knihovnické koncepci, příprava celostátních workshopů, mapování či síťování aktuálních problémů, příprava marketingové kampaně,… Bylo by dobré, kdyby každý student byl po celou dobu studia propojen s nějakou profesionální knihovnou (nezáleží na typu), což by možná vedlo i úbytku lidí, kteří knihovnictví opouštějí.

Dnes nejsme schopni ani odhadnout, kam se knihovnictví v nejbližších letech posune, je proto třeba, aby školy nezůstávaly statické a měnily mnohem pohotověji obsah svého vzdělávání – některé předměty utlumovaly, jiné přidávaly. Skvělé by bylo, pokud by školy vycházely důsledně z platné knihovnické koncepce, ba co více, aktivně se na ní podílely, pracovaly se schválenou strategií světové organizace IFLA a zajímavými projekty knihovnických velmocí.

Rekvalifikace

Není problém vzít do knihovny absolventa příbuzného oboru z filozofické fakulty jako archivnictví, česká filologie, výtvarné umění, filmová a divadelní věda, edukace a interpretace v oblasti kulturního dědictví, z pedagogických směrů spojených s českým jazykem, nebo naopak zcela nepříbuzných oborů jako matematiky, biologie či ekonomie. Ti nám obohatí stejnorodý kolektiv a rozšíří dané obzory, ale poradí také při práci s naučnou literaturou. Co s přijatými nadšenci dále? Stačí, že jim ukážeme, jak půjčujeme, jak rovnáme knihy a kde je sklad? Nestačí! A od toho jsou tu rekvalifikační kurzy. Po prvotních porodních bolestech se tu narodila docela kvalitní nabídka rekvalifikačních kurzů, klasických, e-learningových či kombinovaných, které jsou posvěceny rukou ministerstva školství a mohli jsme si je připravit sami. Teď již je na každém manažerovi, jak se k tomu postaví. Jednoho dne se může probudit a zjistit, že vlastně všichni v jeho knihovně pracují formou nápodoby a proč to vlastně tak dělají, nikdo neví. Povinnost absolvovat rekvalifikační zkoušku například do tří let od nástupu by měla být v kvalitní instituci jasně dána. Náhrada nějakou dlouhodobější praxí je nesmysl, vzhledem k tomu, že si knihovník jen utvrzuje svoje odkoukané návyky a nesrovnává je s tím, co je správné. Ano, někteří nám mohou kvůli tomu odejít, ale chceme takové neperspektivní knihovníky?

Celoživotní knihovnické vzdělávání

Pokud se nám zadařilo a pracují u nás jen absolventi knihovnických škol či rekvalifikací, jsme v pohodě. Ale jak dlouho? Kdy nám začíná knihovník „procházet“? Ano, hned po ukončení studia. Knihovnictví je vlak, který se žene krajinou současného měnícího se světa. My do něj nesmíme zapomenout nastoupit. Jak jinak, než tím, že se budeme dále vzdělávat. Toto vzdělání by mělo být systematické a certifikované. Nebude to jednoduché, knihovníci se těžko shodují v tom, co by mělo být obsahem dalšího vzdělávání tzv. inovačních kurzů, ale jak bylo řečeno výše, ani pedagogové to nevědí. Nikdo to za nás neudělá. Systém by měly připravit a také garantovat především knihovny, které se dnes vzdělávání již věnují a jsou v tom dobré.

Každý knihovník by mohl mít studijní knížku (elektronickou). Dle jeho pracovní pozice by měl zapsány předměty povinné a nepovinné (rozšiřující). V nepovinných by byla školení, která přímo nepotřebuje na své pracovní pozici, počítačové, jazykové, psychologické či jiné lekce. V průběhu 4 let by musel získat určitý počet kreditů v obou sekcích. To nebude příliš složité vymyslet. Náročnější bude certifikace seminářů, workshopů, přednášek, školení, lekcí, jak klasických, tak e-learningových či videokonferenčních. Musí být jasně stanoveno, pro kterou pracovní pozici jsou určeny, a oceněny počtem kreditů, které si za ně účastník může zapsat. Můžeme se inspirovat u jiných povolání, podobně nastavený systém dalšího vzdělávání mají třeba lékárníci.

Pokud se dostaneme až sem, krása. A teď nás čeká to nejdůležitější – motivovat vedoucí pracovníky k tomu, aby celoživotní vzdělávání svých podřízených nejen trpěli, ale podporovali a přáli si mít pod sebou aktivní lidi, kteří společně s nimi budou budovat knihovnu nového tisíciletí. A další motivace musí směřovat k samotným knihovníkům, ne jako tlak, ale jako šance pracovat na sobě pro blaho knihovnického oboru.

Ve spoustě knihovnických činností nás nahradí stroje, tady nemá cenu nějak vzdorovat, avšak nové, moderní poskytování knihovnických a informačních služeb bude člověka a jeho kritické myšlení, schopnost inteligentní zkratky a kreativní nápady, stále potřebovat. Ale musí to být člověk, který na sobě pracuje a získané vědomosti a dovednosti aktivně uplatňuje ve své práci. Takový člověk boj o pracovní místo vyhraje, protože ví, že kvalitní vzdělání je investice do budoucnosti.

Lenka Prucková je od roku 2000 ředitelkou Knihovny města Olomouce. Je členkou regionálního výboru SKIP10 a místopředsedkyní Sekce veřejných knihoven SKIP. V letech 2012 až 2014 byla předsedkyní hodnotitelské komise Knihovna roku v kategorii základní knihovna, od roku 2002 je hodnotitelkou krajské komise a od roku 2015 i celostátní komise soutěže Vesnice roku. Zastupuje Českou republiku (SKIP ČR) v organizaci IFLA.