Od transformace k dezintegraci – polské knihovny a knihověda za posledních třicet let

Knižní kultura a čtenářství jsou oblasti, které se utvářejí po několik generací. Stává se však, že jisté procesy naberou svižnější tempo, změny proběhnou rychleji a rozhodnutí, zpravidla ta politická, způsobují radikální obraty; takové, jež se uskutečňují téměř ze dne na den. V Polsku, jak víme, jsou úroveň i povaha čtenářství jiné než v českých zemích, a to z různých důvodů – historických, ekonomických i kulturních.

Nechci se tady zmiňovat o jednotlivých obdobích, i když by to možná bylo poučné. Soustředím se pouze na posledních třicet let. Souběhem okolností proběhla v postsocialistických zemích transformace politicko-společenského systému (mimo jiné i knižního trhu) souběžně s revolucí technologickou v oblasti médií. Byla zrušena cenzura, skončilo se s přídělem papíru a s omezeními tiskařských služeb; zavedená nakladatelství a knihkupectví byla privatizována; vznikala nová. Souběžně s tím polygrafické služby procházely inovací, objevily se nové technologie, které úplně změnily náš svět. Internet vytvořil nikoliv pouze nové způsoby přenosu textu, ale tradičním vydavatelstvím poskytl zcela nové formy na šíření jejich produkce (internetový prodej, e-knihy, digitalizace). V podmínkách volného trhu se zvýšila nabídka populární kultury; kniha a čtení již přestaly být hlavními způsoby účasti v kultuře.

Knihovny a knihovníci byli konfrontováni s novými výzvami, což vůbec neznamená, že jejich tradiční problémy přestaly existovat. Jde především o nepříliš velkou prestiž jejich profese, což mimo jiné vyplývá i z nízkých platů, jakož i nedostatku prostředků na nákup novinek. Tradiční čtenářské návyky Poláků před rokem 1989, velký zájem o klasiku 19. a 20. století – obojí dovolovalo knihovnám (při celkem nevelkém počtu novinek), aby si v minulé době plnily své úkoly. V době po roce 1989 však čtenářské preference prošly velkou změnou. Nabídka knižního trhu nabrala na síle a také se stala daleko různorodější než dříve – a především jí začaly dominovat díla západní populární kultury. Čtenáři stále méně a méně využívali staré fondy a domáhali se novinek, především těch, které se objevovaly v médiích. Knihovník se ocitl před očekáváními, které mohl splnit jen těžko. K tomu nutno přičíst i velký tlak na rozšiřování jeho kompetencí – především v oblasti nových technologií.

Knihovnické vzdělávání má v Polsku dlouho tradici, jež sahá až do 18. století. Ve 20. století se utvořily teoretické a institucionální základy daného vzdělávání jakožto samostatné vědní disciplíny, respektive několika disciplín – knihovní vědy (knihovnictví), knihovnictví a vědeckých informací, knihovědy a informační vědy. Mnohokrát se zdůrazňovaly rozdíly mezi nimi, leč v běžném užívání fungovaly a fungují dané termíny jako zaměnitelné, přičemž se nejedná jen o specifikum polské. Široce pojímaná knihovní věda (knihovnictví) jako vědní disciplína se utvořila na půdě polonistiky a historie, stejně jako – již poněkud v menší míře – sociologie a pedagogiky. Balancovala tak trochu mezi praktickou disciplínou a pomocnými vědami historickými a filologickými. V 70. letech se věda o knize (knihověda, bibliologie) emancipovala definitivně, přičemž její zázemí tvořily kromě Národní knihovny jednotlivé ústavy a katedry knihovědy a vědeckých informací v Lodži, Varšavě, Vratislavi, Krakově, Katovicích, Toruni, Lublinu a Kielcích. Tyto ústavy patří pod fakulty humanitní, filologické a historické. Dlouhou dobu mělo vzdělávání mnoho společného se vzděláním polonistickým, zejména kvůli dlouhému a intenzivnímu kurzu literárních dějin, ale také díky pedagogické specializaci učitel-knihovník. Tyto kurzy byly zcela logicky rozšířeny o literaturu pro děti a mládež, jakož i o literaturu populární. Zde bychom si měli uvědomit, že počátky intenzivního zkoumání této oblasti jsou spojeny s prostředím knihovědným a knihovnickým. Mám na mysli především Janusze Dunina – ikonickou postavu polského knihovnictví a bibliofilie, jakož i polské knihovědy. Praktické předměty sestávaly z dvou okruhů – knihovnictví a vědeckých informací. V poslední době se rychlejším tempem rozvíjel druhý z nich. Prakticky do konce 90. let nechyběli uchazeči o studium, a to v denním i dálkovém (externím) programu. Ne nepodstatné budiž, že v jistém okamžiku vznikl pokus o ustanovení knihkupectví jako vysokoškolského oboru.

Na první pohled se může zdát, že rozvoj disciplíny a vzdělávání probíhal harmonicky, leč už i v 90. letech lze objevit budoucí problémy. A s nimi se potýkáme podnes. Emancipace oboru se postarala o jeho posílení, vytvořila silné základy pro jeho fungování, ale – což je zjevné – ve srovnání s jinými obory se po dost dlouhou dobu prezentovala ne vždy dostatečně výrazně, zpravidla – v celku polské vědy i na jednotlivých vysokých školách – se tak obor ocitl pod nadvládou „starších bratří“. Těžko říct, čeho bylo víc – zda autonomie, nebo marginalizace. K tomu ještě: pokud představitelé starší generace, kteří ve většině vyšli z jiných disciplín, dokázali úspěšně fungovat na jejich hranicích, mladší – dost přirozeně – se začali izolovat nebo – chceme-li – specializovat. Lze tomu rozumět, třebaže v daném případě jde o postoj, který příliš neodpovídá povaze materiálu. Pokud dříve bibliologické práce vznikaly a působily na pomezí, ve spojitosti s literární vědou a historií, nyní si vytvářely pouze vlastní prostory. Když se probírám pracemi, které se dotýkají velmi podobných témat, nejednou mám dojem, že polonisté, historici a bibliologové se v podstatě vzájemně nečtou, což je politováníhodné. Ba co víc: představitelé jiných disciplín čím dál častěji a čím dál odvážněji vstupují na území, na kterém dříve vládli knihovníci. Týká se to literatury pro děti a mládež, populární literatury, současného knižního trhu, dokonce i čtenářství. To vše nemohlo zůstat bez vlivu na podobu oboru a to, jak se učil. Nejvíce – podle mého mínění – viditelná byla malá aktivita bibliologů v médiích, zejména ve srovnání s představiteli jiných disciplín. Je příznačné, že reflexe současného knižního trhu se rozvinula prakticky mimo bibliologii, jejíž představitelé dávali přednost historickým tématům. Objevila se ale místa mimo bibliologii, která sama začala zkoumat čtenářství, přičemž tak činila s ostentativním protestem vůči metodám Institutu knihy a čtenářství při Národní knihovně.

Pokud jde o vyučování oboru, stagnace započala nejrychleji ve spojení s novými technologiemi a současnými problémy, které – jak jsem se již zmínil – zůstaly mimo dosah našeho odborného zájmu. Od jistého okamžiku se mladí lidé, kteří přicházeli na studia, stále lépe orientovali v informačních otázkách, takže programy a obsahy učení se ukazovaly jako neaktuální. Podobně tomu bylo s literární vědou, v níž se přednášejícím nezřídka nedostávalo znalostí nejnovějších děl, jevů, trendů, což bylo do značné míry – jak už jsem zmínil – důsledkem ohromné nabídky, jakož i mohutně se měnících čtenářských preferencí, zejména u mladých lidí. Začala se objevovat kritika, která se – celkem oprávněně – domáhala toho, aby programy byly změněny. Bohužel snaha o změny šla časově ruku v ruce se zaváděním boloňského systému, jenž u většiny oborů vedl ke kumulaci do té doby pětiletého studia na tři roky, což značně snížilo kvalitu vzdělávání, a především limitovala zavádění nových obsahů. Druhý (magisterský) stupeň si s sebou navíc nesl problém takříkajíc genetický – na jedné straně měl být rozvinutím a doplněním (o nové obsahy) programu prvního stupně (bakalářského), na druhé straně se v něm vyskytovali posluchači jiných oborů, pro něž šlo o úplně novou látku. Studenti – často pod vlivem hysterické publicistiky – se domáhali „praktických vědomostí“, „konkrétních dovedností“, které jim měly usnadnit start do života. Ve shodě s doporučeními ministerstva vědy a vysokého školství začínaly postupně z programu ubývat literární předměty, a to jako příliš humanitní, a proto nepraktické. Jako kdyby pro knihovníka nebyla znalost písemnictví prvkem oborového řemesla. Proti tomu přibývalo předmětů „praktických“, ne vždy úplně promyšlených, takových, jejichž obsah se často překrýval s jinými, což se fatálně projevovalo v náladách studentů. Současně u vědomí přibližujícího se demografického poklesu se objevovaly – občas i značně hysterické – pokusy o to, aby spojení studií s knihou a knihovnou bylo co nejvíce potlačeno, neboť obojí mělo již patřit jen minulosti, jak to někteří prezentovali (Smrt knihy. No future book, 2008). Poslední úder dostala knihovnická studia od vlády v roce 2012. V rámci takzvané „deregulace“ oborů byl vstup do profese knihovníka umožněn všem. Během krátké doby výrazná většina ústavů změnila názvy, zrušila některé disciplíny a vydala se směrem k informační architektuře, informačnímu digitálnímu managementu. Knihovnické vzdělávání začalo být provozováno maximálně v rámci postgraduálního studia.

V přípravě půdy pro likvidaci knihovnických studií sehráli významnou roli někteří ředitelé větších knihoven, zejména vojvodských. Šlo vesměs o politické nominanty (novou nomenklaturu), kterým chybělo jak vzdělání v oboru, tak knihovnická praxe. Činili mnoho, aby dané vzdělání znevážili a tím legitimizovali vlastní místo a zajistili si tak svobodu pro výběr dalších pracovníků. Přitom jak paradoxní: ředitelé, kteří se svou kritikou postupně přičiňovali, aby tyto ukvapené změny ve vzdělávání byly zavedeny, si nakonec stěžují na nedostatek tzv. měkkých dovedností a špatnou znalost literatury u absolventů oboru.

Obor bibliologie a informační věda zůstal prakticky zbaven svého akademického studia. Reforma vědy a vysokoškolského studia, která v současnosti v Polsku probíhá, omezila počet disciplín. Náš obor byl zařazen do okruhu nové disciplíny – společenská komunikace a věda o médiích, přičemž tato disciplína se nachází mezi obory společenskovědními. Ve skutečnosti tato oblast tak úplně cizí není, třebaže jsme se mnoho let nacházeli v oblasti věd humanitních. Pro naši oborovou identitu klíčová kniha K. Migoně nesla titul Věda o knize mezi jinými společenskými vědami (1976), přičemž oblastí, do nichž naše věda proniká, byla a jsou média, především tisk. Leč vstupujeme do nového prostředí, čili lze očekávat jistá neporozumění, zejména v oblasti metodologie a terminologie.

Knihovna již není jen půjčovnou knih, stejně jako knihkupectví již není jen obchodem s knihami. První i druhé musí různými způsoby soupeřit s internetem. Nadbytek, velké množství publikací, kterými je knižní trh zavalen, čtenáře dezorientuje. Je pro něj stále těžší si vybrat pro sebe něco vhodného. Teoreticky by proto měly posilovat role i význam knihovníka a knihkupce. Jak knihovna, tak knihkupectví by měly být průvodci ve světě nadbytku. Nicméně zůstává otázka: kdo, kde a jak je na to má připravit?

Grzegorz Nieć je polonista, historik a bibliofil. Od roku 2010 je vysokoškolským pedagogem na Ústavu informačních věd Pedagogické univerzity a Národní vzdělávací komise v Krakově. Jeho výzkumné zájmy se týkají otázky historie polského rolnického hnutí a tisku a knih devatenáctého, dvacátého a jednadvacátého století. Zpracoval a vydal např. vzpomínky z cest a memoáry Stanisława Tarnowskiego – známého politika a polského literárního vědce 19. století. V poslední době se zabývá dějinami a současností knižního trhu v Polsku.