Nad dílem Franze Werfela

Velmi dobře si vybavuji atmosféru svých studijních let v dobách hlubokého, byť již zahnívajícího socialismu: Věděli jsme, že kdykoli se sejdeme dva nebo tři či ve větším počtu, vždycky bude mezi námi (nebo – v lepším případě – u vedlejšího stolu) někdo, kdo nás udá, kdo půjde někam hlásit, co se vykládalo (a současná situace na mé univerzitě, kdy rektor pokládá za legitimní, aby se akademický senát zabýval ilegálně pořízenou a účelově sestříhanou nahrávkou soukromého hovoru, mně ty doby připomněla a hluboce mnou otřásla). Tehdy jsme před všudypřítomným poslouchajícím uchem StB utíkali do rozhovorů o klasické literatuře ale také o Bibli, neboť mluvit o aktuální politické situaci bylo zkrátka nebezpečné. Od té doby vím, že prastaré biblické příběhy mají vždycky nějakou paralelu, nějaký vztah k současnosti a umějí ji osvítit, vysvětlit, učinit pochopitelnou a někdy i stravitelnější.

To věděli i všichni ti nespočetní literáti od počátků dějin krásné literatury, kteří se biblickými příběhy dali inspirovat ke svým originálním textům, to věděl i Franz Werfel (1890-1945), pražský německý básník generace Franze Kafky, který v roce 1937 napsal svůj velký román o proroku Jeremiášovi, Höret die Stimme/Slyšte hlas.

Inspiraci prý získal náhodou: Když v roce 1936 pobýval v Locarnu, koupil si Bibli a náhodně nalistoval starozákonní knihu Jeremiáš. Román měl hotový za necelý rok, což je při jeho úctyhodné tloušťce (630 stran) dech beroucí rychlost. Srovnání s původním biblickým textem ukazuje, že Werfel především převypravuje životní příběh velkého proroka: „uklízí“, uvádí chronologii na pravou míru, učesává, doplňuje, vybarvuje – hlavní postavu Jeremiáše i vedlejší postavy, kulisy, krajinu, život v biblické době. Přitom se celkem pevně drží biblické osnovy, přidává si jen dvě zcela volně smyšlené epizody, egyptskou a babylonskou.

Egyptskou epizodu líčí Werfel jako výčitku a vzdor Jeremiáše vůči Hospodinu: Hospodin nezabránil smrti posledního spravedlivého izraelského krále Sidkiáše a nechce se dát zviklat ve svém rozhodnutí ztrestat a zničit Izrael za jeho hříchy. Proto Jeremiáš nyní Hospodinu vypovídá svou poslušnost a službu, nebude dále jeho ústy, nebude dále spokojenému lidu v poklidné době líčit příšerné obrazy zkázy, jak to činil doposud a jak mu je diktoval Bůh. Jeremiáš spolu s pozůstalou královskou rodinou utíká do Egypta (skoro všichni starozákonní proroci měli ve svých životech epizodu, kdy se schovávali před Hospodinem, tu do jeskyně, tu na poušť, tu do břicha velrybě, nebo se alespoň vymlouvali, že k prorocké službě nejsou dost dobří). V Egyptě Jeremiáš sestupuje do říše mrtvých, čímž se dopouští absolutní hereze, odpadu od Hospodina, ale i zde ho Hospodin nalézá: Jeremiáš si uvědomuje, v čem spočívá rozdíl mezi egyptskými kulty a službou Hospodinu, uvědomuje si vyvolenost Izraele, který umí rozlišovat mezi cudností a poskvrněností, čistým a nečistým, dobrem a zlem (285) – a vrací se do Jeruzaléma ke své prorocké službě.

V babylonské epizodě sdílí prorok jako jediný vyznamenaný s králem Nabukadnezarem mysticko-astrologickou slavnost slunovratu, spojení člověka s harmonickým, oduševnělým hvězdným světem, který tvoří jakousi notovou linku osudu Nabukadnezara a jeho říše. Obě epizody, oba nápady pak Franz Werfel rozpracoval ve svém posledním skvělém filozofickém science-fiction románu Hvězda nenarozených, který vyšel až po jeho smrti v roce 1945.

Werflovi životopisci tvrdí, že autor, který celoživotně osciloval mezi (vrozeným) židovstvím a katolicismem (kterému se „naučil“ zejména u své chůvy), chtěl v roce 1937, kdy se nad Evropou už hrozivě stahovala mračna nacismu (např. rasistické, antisemitské „norimberské zákony“ v Německu platily už dva roky), napsat „židovský román“, aby jednak vzdal hold velké, vpravdě božské, historii tohoto – v dějinách jen utlačovaného a týraného – lidu a aby vytvořil varující paralelu ke své současnosti (podobně jako ve svém předcházejícím románu o genocidě Arménů, Čtyřicet dní). V této interpretační linii je pak hlavní hrdina Jeremiáš zástupcem, přímo symbolem těch, kteří se nechtějí přizpůsobit, nechtějí podlehnout hlavnímu proudu myšlení/ideologie, je to „opačák“, který vždycky říká a dělá to, co nikdo nečeká, co od něj nikdo nechce slyšet, a přitom nehledí na nebezpečí, které mu z toho může plynout a fakticky plyne.

I v tomto výsostně „židovském“ románu přemýšlí Franz Werfel ekumenicky: v románu čteme věty jako „Bůh Izraele není výlučně Bohem pro Izrael, nýbrž je Bohem celého světa skrze Izrael“ a zamýšlí se nad důvodem a původem antisemitismu, který provázel izraelský lid od starověku a ve Werflově době začal znovu nabývat nebývale brutálních podob. Vidí ho ve vyvolenosti židů: „Jeho původ leží v Hospodinu, který tento lid založil, oddělil a postavil proti všem ostatním národům na zemi.“ (442) Byť tato boží vyvolenost v logice románu současně znamená, že vyvolený boží lid nakonec všechny hrůzy antisemitismu přežije – příběh končí tím, že ve zcela zničeném a vykradeném chrámu nalezne románový Jeremiáš střep z rozbitých desek zákona, na němž stojí psáno: „Damit du lebest/Abys dál žil“ (628) – přesto je to myšlenka nebezpečná. Román byl sice dokončen ještě před holocaustem (ještě nebylo obsazeno Rakousko ani Československo, ještě nevypukla válka, nevznikaly vyhlazovací tábory a nebyl formulován plán „konečného řešení“), ale ne každý čtenář to ví/musí vědět. Román líčící hrůzy babylonského dobývání země, města a chrámu, plný apokalyptických obrazů úplného zničení izraelské země i lidu (který byl buď vyvražděn, nebo odvlečen do babylonského zajetí) se dá číst také jako paralela k holocaustu (či jeho prorocké předjímání). V logice románu ovšem Izrael pyká za svoje hříchy, jeho ponížení a téměř úplné vyhlazení je součástí božího plánu – pak jsou ovšem i vrahové součástí božího plánu (v románu, ovšem už i ve starozákonním textu, je Nabukadnezar několikrát apostrofován Hospodinem jako „můj služebník Nabukadnezar“), jejich bestiální činy jsou tímto omluveny, osvobozeny.

Diskuse nad literárním zpracováním holocaustu (vůbec jeho přípustností) se ovšem otevřela až mnoho let po Werflově smrti.

Ingeborg Fialová (nar.1961) je germanistkou věnující se pražské a moravské německy psané literatuře.