Zápas o současné divadlo

HAVLÍČKOVÁ, Margita. Divadlo, můj osud. Setkávání s Bořivojem Srbou. Rozhlasové rozhovory Olgy Jeřábkové s předním českým teatrologem. Brno: Masarykova univerzita, 2019. 70 s. ISBN 978-80-210-9260-0.

U příležitosti 100. výročí založení Masarykovy univerzity vydala její Filozofická fakulta nevelkou, ale přínosnou publikaci, kterou vhodně představila košatou osobnost významného divadelního vědce, dramaturga brněnských scén i jejího pedagoga univ. prof. PhDr. Bořivoje Srbu, DrSc. (1931 – 2014). Pod názvem Divadlo, můj osud připravila s ním v roce 2000 pro stanici Vltava redaktorka brněnské literárně-dramatické redakce Českého rozhlasu Olga Jeřábková cyklus deseti rozhovorů, jež poté s doplňky z jeho písemné pozůstalosti k vydání (náklad 400 výtisků) upravila editorka Margita Havlíčková s redaktorkami Ivou Mikulovou a Ilonou Horváthovou.

Takto vzniklá skromná knížka nemohla pochopitelně byť jen připomenout zejména Srbovo rozsáhlé a mnohostranné (v době vysílání nota bene zdaleka neuzavřené) teatrologické dílo s desítkami divadelněhistorických i teoretických knih a studií, osobními vzpomínkami však evokovala jeho působení v několika brněnských ansámblech a zároveň alespoň mozaikově a v kostce nabídla mnohé myšlenky, názory a témata, jimiž se celoživotně zabýval.

Těžiště publikace přirozeně tvoří desítka několikastránkových kapitolek, označených jako číslovaná Setkání. Každé z nich O. Jeřábková stručně uvede a Srbův monolog přerušuje minimem otázek; tištěnou verzi pak doplňují vysvětlující poznámky. V úvodním B. Srba deklaruje dramaturgii jakožto činnost plně tvůrčí (podmíněnou generačně a ne tedy „doživotní“) a rekapituluje své rané angažmá v tehdejším Krajském oblastním divadle. Další partie se věnuje Srbově soustavné propagaci epického divadla Ervina Piscatora a Bertolta Brechta, jak je v součinnosti s režiséry Milošem Hynštem, Evženem Sokolovským a Aloisem Hajdou v zaryté opozici k čechovovskému psychologickému dramatu vytrvale a konfliktně v šedesátých letech prosazoval v činohře Státního divadla, kde se s potížemi podařilo oživit i české lidové baroko včetně slavné pašijové „Komedie o umučení“. Páté, svěže podané Setkání rekapituluje Srbův přechod na JAMU, když se ujal absolvujících režisérů Petera Scherhaufera, Zdeňka Pospíšila a Evy Tálské, aby v mahenovském duchu a s „nepravidelnou dramaturgií“ v březnu 1968 založili v Domě umění experimentální, na avantgardní snahy navazující soubor Husa na provázku. Na jeho vývoj včetně přestěhování do Domu pánů z Fanalu se zaměřuje další partie, líčící též Srbův „normalizací“ vynucený odchod z JAMU, zčásti kompenzovaný ustavením pololegální víkendové školy se 150 frekventanty při Centru experimentálního divadla. Teoretické, úvahové a koncepčně programové ladění dvou dalších pasáží nás přenáší do polistopadového období se Srbovým návratem do vedoucích funkcí na FF MU a DiFA JAMU. Setkání deváté podává svědectví o teatrologově zaníceně obhajobném zájmu o tvorbu režiséra E. F. Buriana, poslední kapitola se pak soustředí na Srbovo bádání o českém divadle z nacistické okupace nebo v exilu, a to s konotacemi ke vztahu umění k jakékoli totalitě.

Knihu, opatřenou bibliografií, rejstříkem i chronologicky řazenými fotografiemi, uzavírají tři malé vzpomínky – na vědcovu „sebezničující posedlost“ od muzikologa Miloše Štědroně a pedagogovu náročnost i vstřícnost od odborných pracovnic MZM Andrey Jochmanové a Veroniky Valentové. K jejich obdivným vyznáním by se jakožto Srbův posluchač ze „zlatých šedesátých“ a krátce též jeho asistent rád připojil i autor této glosy.