Tuzemský komiks si vede dobře a do budoucna hledím s mírným optimismem – rozhovor s ing. arch. Tomášem Prokůpkem

Ing. arch. Tomáš Prokůpek je odborný pracovník pověřený vedením Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně. Zabývá se historií středo- a východoevropského komiksu a jeho vazbou na literaturu a ilustraci. Je také správcem pozůstalosti Ondřeje Sekory.

Od narození Ondřeje Sekory, autora dětských knih a jejich oblíbených hrdinů především Ferdy Mravence, brouka Pytlíka a dalších, uplynulo 120 let. Jste kurátorem výstavy Mravenčí a jiné práce. Můžete nám prosím přiblížit, jak vzniká tak rozsáhlá výstava?

Konkrétně výstava Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce se rodila fakticky od jara 2016, kdy jsem nastoupil do MZM a dostal za úkol zpracovat Sekorovu pozůstalost, kterou muzeum krátce před tím získalo. Takže bylo potřeba nejprve všechny materiály projít a uspořádat, pročíst korespondenci a deníky, prozkoumat výstřižkový archiv, dohledat, kde vyšly jednotlivé, často nepopsané kresby atd. Zároveň jsem se pídil po dalších svědectvích o Sekorově životě a díle, pročítal vzpomínky jeho kolegů a uměleckých souputníků, hledal ohlasy v dobovém tisku, pokoušel se zmapovat, jaké originály a dokumenty jsou dostupné v dalších galerijních a sbírkotvorných institucích. Díky tomu všemu jsem si postupně zpřesňoval svou představu, jak o Ondřeji Sekorovi, tak i o tom, co vše je pro výstavu potenciálně k dispozici. Když bylo v roce 2018 jasné, jak velký prostor bude v MZM možné využít, začal jsem ve spolupráci s dalšími kolegy detailně promýšlet, jak mou vstupní představu v daném místě a s dostupnými artefakty co nejlépe realizovat. Vlastně je to hodně podobné tvorbě třeba filmového dokumentu – na začátku máte velké množství skvělého materiálu, ale jeho značnou část musíte nemilosrdně vytřídit, abyste mohla sdělit to opravdu důležité. A taky je třeba zdůraznit, že takováto výstava je vždy výsledkem týmové práce – v ideálním případě do ní od samého začátku vstupuje architekt, grafik, praktici z výstavního oddělení, odborníci z oblastí, jimiž se v tomto konkrétním případě Sekora zabýval, i další profese.

Souběžně vyšla v únoru kniha pod stejným názvem jako výstava. Publikace přibližuje život i celé dílo Ondřeje Sekory. Umělce představuje nejen jako spisovatele a malíře, seznamuje čtenáře i s jeho prací novináře, aktivního sportovce. Jak náročný to byl úkol?

Od začátku do konce to pro mě byl především úkol zábavný, ta práce mě velmi těšila, ale zároveň musím přiznat, že to byla i dost velká dřina. To, že monografie vznikala souběžně s výstavou, bylo v mnoha ohledech velmi praktické, ale přicházely také momenty, kdy jsem litoval, že den nemá alespoň 48 hodin. I v tomto případě ale bylo samozřejmě podstatné, že se kromě mě do přípravy publikace zapojila řada specialistů na jednotlivé disciplíny, jimiž se Sekora věnoval, kolegové z divadelního a entomologického oddělení MZM i mnozí další, takže věřím, že výsledek nabízí opravdu plastický pohled na Sekorovu osobnost.

Jste historik komiksu. Dá se „srovnat“ klasická kniha s knihou komiksu? Myslím obsah stejného díla, lze vyjádřit formou komiksu nebo se musí vybrat jen určité zajímavé části, epizody z textu tištěné textové knihy?

To je podobné jako srovnávat knihu a film. Kniha a komiks používají ke komunikaci se čtenářem/divákem odlišné prostředky, a určitě to není tak, že by ty komiksové byly horší – jsou prostě jen jiné. Pokud vznikají komiksové adaptace literárních předloh, je třeba, aby jejich autoři dokázali najít vhodný způsob, jak daný příběh odvyprávět komiksovými prostředky, tedy primárně vizuálně. Obrazová stránka jim může pomoct s vytvořením nálady, v práci s časem a s mnohým jiným. Určitě je ale nutno říct, že literární adaptace představují spíše okrajovou a často nepříliš zajímavou část komiksové produkce. Ideální je, když si každý příběh řekne o tu nejvhodnější formu – někdy to může být ta prozaická, jindy třeba komiksová.

Můžete knihovníky upozornit na zajímavá díla komiksové literatury z poslední doby? Která kniha českých nebo zahraničních autorů vás zaujala v roce 2019?

Upozornil bych například na grafický román Článek 2, který podle scénáře Jiřího Šimáčka nakreslil Ján Lastomírsky. V poslední době se u nás roztrhl pytel s komiksy na motivy známých historických událostí, mnohé z nich ale vznikají především s vidinou přiživení se na aktuálním výročí a nenabízejí zajímavý interpretační klíč ani nešablonovité zpodobnění hrdinů a doby. Článek 2 ovšem příběh o likvidaci říšského protektora Heydricha vypráví skrze osudy kněze Petřeka, který československé parašutisty ukryl. Práce díky tomu ukazuje různé podoby hrdinství a chování Čechů za protektorátu nikterak neidealizuje. Lastomírsky je navíc skvělý figuralista, který zároveň dokázal vystihnout temnou dobovou atmosféru. Kvalitu tohoto díla ostatně potvrzuje i cena Muriel, kterou získalo jako nejlepší grafický román roku 2019.

S Martinem Foretem jste napsali knihu Před komiksem: Formování domácího obrázkového seriálu ve 2. polovině XIX. století (Akropolis 2016). Kniha získala ocenění Nejkrásnější české knihy roku 2016. Začíná v současné době nová výrazová forma – „po komiksu“? Má komiks konkurenci?

Pevně doufám, že doba „po komiksu“ ještě nepřišla a dlouho nepřijde. Je ale pravda, že v předtelevizních a předdigitálních časech čelil komiks menší konkurenci a měl větší prostor se rozvíjet (míněno ovšem ve svobodných zemích, kde nebyl zakazován vládnoucím režimem). V dnešní době patří komiks k formám, jejichž konzumace vyžaduje výrazně větší úsilí než třeba sledování videí na Youtube nebo prohlížení Instagramu. Český trh je navíc příliš malý na to, aby dokázal uživit větší množství domácích komiksových autorů, a tak tito svádějí poněkud nerovný boj se záplavou překladového komiksu ze zemí s větší tradicí i kupní sílou. Přesto si myslím, že si tuzemský komiks vede dobře a do budoucna hledím s opatrným optimismem. I proto, že zde existuje vcelku výrazná podpora ze strany státu.

Z vašich základních děl připomenu knihy Příběhy československého komiksu I. a II. (Univerzita Palackého v Olomouci 2015, 2016) a Dějiny československého komiksu 20. století (Akropolis 2014, 3 sv.). Máte ještě při současných povinnostech v Moravském zemském muzeu čas na psaní?

Musím přiznat, že po sekorovské monografii si teď chvíli rád od psaní odpočinu. Ale plánů do budoucna už mám spoustu a toho, že bych si nenašel čas na další psaní, se nebojím.

A na závěr ještě klasická a možná ne příliš oblíbená otázka – jaké knihy čtete, váš oblíbený žánr v soukromí, ne pracovně, lze to oddělit?

Vlastně jsem trochu překvapeně zjistil, že v poslední době čtu – aniž by v tom byl nějaký předem vytyčený plán – hlavně českou prózu. Aktuální produkci občas prokládám trochu staršími pracemi, takže po Ajvazových Městech a Němcových Možnostech milostného románu se právě prokousávám Topolovou Sestrou. Souběžně jsem přečetl například druhý díl Slovanského pohanství od Jiřího Dyndy nebo monografii Mnichov-Praha: Výtvarné umění mezi tradicí a modernou. A co se současné komiksové produkce týče, snažím se udržovat si přehled o alespoň nejdůležitějších aktuálně vydaných dílech, ale „klasických“ knížek přečtu určitě víc.

Děkuji za trpělivost a vaše odpovědi.

Tomáš Prokůpek (*1975) absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně, poté působil jako kreslič archeologických nálezů (civilní služba), redaktor architektonického časopisu Era21 a samostatný odborný pracovník na FF UP v Olomouci, kde se zabýval historií českého a slovenského komiksu. V současnosti je kurátorem ODL MZM. Od roku 2000 se podílí na vydávání komiksového sborníku AARGH! a jako editor sestavil knižní výběry z komiksové tvorby Josefa Lady, Ondřeje Sekory, Karla Franty a dalších domácích tvůrců. Spolu s Pavlem Kořínkem byl kurátorem přehledové výstavy Signály z neznáma: Český komiks 1922–2012 v Domě umění města Brna a dlouhodobě spolupracuje s Českými centry, pro něž připravil řadu menších výstav prezentovaných v Kyjevě, Manile, Paříži, Tokiu a jinde.