Měl knihovnu, ale chodili mu tam lidi…

Mám ráda knihy, knihovny, paní knihovnice i pány knihovníky. Do knihovny v Brně Židenicích jsem se přihlásila hned, jak jsem se naučila číst. Paní knihovnice si mě rychle zapamatovaly a usmívaly se na mě, protože jsem pro ně byla ta holčička pokaždé odcházející s vysokým sloupcem knížek tak těžkých, až se mi ucha tašky zařezávala do ruky. Chodila jsem tam po dobu třiceti let, později i se svými dětmi, dokud jsme se neodstěhovali do Žabovřesk. Zapsání do místní knihovny bylo jednou z prvních věcí, které jsem v novém bydlišti udělala, určitě dříve, než je přehlášení takových těch obvyklých věcí, jako je trvalé bydliště, elektřina a podobně…

Asi tedy bylo mým osudem, že jsem v posledních pár letech, ve kterých mi vycházejí knihy, začala spolupracovat s knihovnami opravdu intenzivně. Dostávám pozvánky na besedy s dětmi nebo v menší míře i s dospělými čtenáři a už jsem jich navštívila hodně. Viděla jsem knihovny obrovské i malinké jako obývák v paneláku. Knihovnice těsně po škole i dávno v důchodovém věku. A každá z nich má spoustu příběhů o svých čtenářích, knihách a knihovnách, které pro ně rozhodně nejsou jen místem, kam si chodí odsedět určitý počet hodin.

„Víte, když jsem nastoupila sem na dědinu do knihovny, předchozí pan knihovník tu byl třicet let. A já si říkala – takový dědek starý! A vidíte, už jsem tu sama sedmadvacet let a jak to uteklo. A stará si nepřipadám. Nebo jenom trošku…“ „Dříve tu nebylo žádné topení, jenom kamínka, kam se muselo přikládat. A na záchod se chodilo na dvorek!“ „V šedesátých letech tu byl jeden knihovník, který opravdu neměl rád lidi. Chodili mu sem do knihovny a otravovali ho. Takže vždycky, když někdo přišel, kouknul na něho hned u vchodu a vrazil mu knihu do ruky – Tu máš, tohle si přečti! Takže čtenáři pak byli úplně nadšení, když si mohli půjčovat knihy sami a nejdřív tomu ani nevěřili, že smí.“ Doufám, že takových historek uslyším ještě spoustu, protože knihovny rozhodně nejsou nudná místa. Mnoho příběhů se odehrává nejen v knihách na policích, ale hlavně mezi lidmi, kteří si pro ty knihy chodí, a těmi, kteří jim je půjčují. Mými oblíbenými paními knihovnicemi a pány knihovníky.

Tento příspěvek píšu v druhé půli dubna roku 2020, takže knihovny jsou zavřené a zřejmě ještě dlouho budou. Prý se na knihách drží virus a mohl by se tak šířit. Nevím, jestli jsou knihy opravdu tak infekční, ale vlastně bych se tomu ani moc nedivila. Existují přece knihy, jejichž obsah infikoval lidstvo mnohem více a nebezpečněji než koronavirus a následky trvaly celá desetiletí. A knihy mohou způsobit i velmi těžké příznaky, ne nepodobné nemocem. Vzpomínám si, když jsem ještě před revolucí četla knihu 1984 od George Orwella, dostala jsem opravdovou horečku, svítily mi oči a nevěděla jsem, jestli blouzním nebo jsem právě odhalila pravou skutečnost.

Pouhá písmena, seřazená vedle sebe, vám mohou přivodit nefalšovaný smutek a slzy, jako například kniha Divoké labutě, o kulturní revoluci v Číně. Nebo se můžete smát pořád dokola jako já, když čtu už poněkolikáté Spolčení hlupců nebo Saturnina. Čtením knih můžete vyvolat veškeré emoce, které jen existují, a budou to emoce skutečné, i se všemi průvodními tělesnými jevy.

Když bylo vyhlášeno zavření knihoven, připadala jsem si jako vítěz, protože jsem pouhý den předtím byla v té své v Brně Žabovřeskách a odnesla si odtud dost vysoký sloupec knih. Ale karanténa trvá už pátý týden a já mám půjčené knihy dávno přečtené. Čtu hodně rychle, což je na jednu stranu výhoda, na druhou však smůla, když nastanou takovéto nečekané okolnosti. Nejhorší dovolená v mém životě byla ta, na kterou jsem se vydala bez jediné knihy, protože jsem vůbec nestíhala dojít si do knihovny. Ze zoufalství jsem četla i složení cereálií vzadu na krabici!

Takže teď jsem ve dvojitém nouzovém stavu – jako občanka České republiky a jako čtenářka bez knih. Nějaké jsem sice objednala přes internet, jenomže moje domácí knihovna je už velmi plná a knihy nemám kam ukládat. A chození do knihovny je pro mě příležitost mít pořád nějaké novinky bez jejich hromadění a vlastnění.

Opravdový konec karantény tedy pro mě bude, až se otevřou knihovny a já si budu moci napůjčovat zase pořádný sloupec knížek – bez písmen DNA zákeřného viru, ale plné písmen abecedy, které budu s nadšením hltat. Čtení knihy se sice odehrává v izolaci, bez sociálního kontaktu, ale v tomto případě se jedná o činnost čistě dobrovolnou, což je obrovský rozdíl!