Povinný výtisk

Autorka článku nás seznamuje s historií institutu povinného výtisku od jeho ustavení v první polovině devatenáctého století do současné doby. Od původního zaměření na cenzuru k dohledu nad vydavatelskou činností k jeho zcela zásadnímu významu pro tvorbu národní bibliografie a uchovávání národní literatury. Nepomíjí však současné problémy, které vznikají z roztříštěnosti knižního trhu a množství malých nakladatelství, které nerespektují požadavky zákona o povinném výtisku.

Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy definuje povinný výtisk jako „výtisk dokumentu, který musí určené subjekty působící na knižním trhu v daném státě zdarma odevzdávat určeným (národním, státním, veřejným) institucím – příjemcům povinného výtisku, a to obvykle na základě zákonné povinnosti ve stanovené lhůtě od data vydání dokumentu.[1] Povinnost odevzdávat vydané dokumenty ale nebyla vždy v historii chápána takto. Původně, před více než čtyřmi sty lety a následně, byly zákony o povinném výtisku koncipovány také jako forma cenzury k dohledu nad vydavatelskou činností nebo jako podmínka k udělování tiskařské licence.

V českých zemích se setkáváme s institutem povinného výtisku poměrně pozdě. V roce 1782 získala pražská Univerzitní knihovna výsadu povinného výtisku od všech pražských tiskařů, v roce 1807 od tiskáren z celých Čech. Ve stejném roce získala povinný výtisk z Moravy Univerzitní knihovna v Olomouci. V roce 1935 se daří díky knihovnickým kruhům vydat vládní nařízení, které mimo jiné upravuje pravomoc Národní knihovny jako ústavu s trvalou konzervační funkcí pro povinné výtisky, přiznává právo povinného výtisku i jiným knihovnám, mimo jiné získala právo zemského povinného výtisku také Moravská zemská knihovna v Brně. V následujících letech dochází spíš k formálním úpravám povinného výtisku. Vydání nových zákonů si vyžádal rok 1991, kdy bylo potřeba upravit předpisy z doby před listopadové.

Během své historie se text zákonů o povinném výtisku přizpůsoboval dalším typům dokumentů a do povinného výtisku byly zahrnuty mapy a hudebniny a i novým typům dokumentů – audio a video. Měnil se počet odevzdávaných kopií, strany zodpovědné za odevzdávání i instituce zajišťující jejich přijímání.[2] Současná legislativa zabývající se povinnými výtisky v ČR zahrnuje dva zákony a jednu vyhlášku:

• Zákon o neperiodických publikacích
• Vyhláška, kterou se provádí některá ustanovení tohoto zákona
• Tiskový zákon.

Zákony, které se k odevzdávání povinného výtisku vztahují:

• Autorský zákon
• Knihovní zákon.

Povinný výtisk plní v současnosti čtyři navzájem propojené funkce:

• Bibliografickou, pro zpracování a vytváření národní bibliografie
• Evidenční – statistickou, pro zpracování různých statistických údajů
• Akviziční – knihovnickou, pro doplňování knihovního fondu
• Konzervační a archivní, pro uchování všech dokumentů bohemikální produkce. Knihovny mají za úkol uchovávat a zprostředkovávat svým uživatelům národní kulturní dědictví. Je nutné v co největší kompletnosti zachovat knihy, noviny, časopisy a další dokumenty pro následující generace.

Pro budování knihovního fondu má povinný výtisk nezastupitelný význam. Pro příjemce povinných výtisků je jedním ze zdrojů doplňování fondu, a to zdrojem hlavním. Vytvářená Národní bibliografie je zdrojem informací o tiskové národní produkci, na základě které ostatní knihovny mohou doplňovat a budovat svůj fond. Je zdrojem pro získání informace o vydání publikace, na jehož základě mohou knihovny s právem povinného výtisku reklamovat nedodané výtisky a tak doplnit své konzervační a archivní sbírky.

Bohužel ani zákon, ani Česká národní bibliografie není schopna v dnešní situaci zajistit a podchytit veškerou tištěnou českou produkci. Až kolem 20 % vydané produkce není odevzdáno, archivováno a bibliograficky zpracováno do ČNB. Příjemci povinných výtisků spolupracují, vytváří a sdílí si navzájem databáze dodaných dokumentů, spolupracují s agenturou ISBN, databází Ohlášené knihy, prověřují periodika v databázi Evidence periodik, vytvářenou MK ČR, pracovníci knihoven dohledávají literaturu v dostupných pramenech. Nedodané dokumenty se v jednotlivých knihovnách reklamují i soudně vymáhají.

Prozatím je naprosto nepřehledná oblast elektronických publikací. Odevzdávání povinných výtisků není prozatím zakotveno v žádném zákoně. Novela Autorského zákona by měla zahrnovat i elektronické zdroje. Online elektronické zdroje uchovává Webarchiv, ale stále se řeší, co všechno archivovat, zda výběrově nebo plošně. Pracovníci akvizice v jednotlivých knihovnách s povinným výtiskem se snaží, i když to není jednoduché, zachovat pro budoucí generace co nejúplnější obrázek nejen tiskové produkce současnosti, ale i elektronických dokumentů vycházejících offline i online.

[1] KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2003. Dostupný z WWW: <http://sigma.nkp.cz/cze/ktd>.

[2] CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0323-3. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:b542ea10-4faf-11e4-8344-00....