Rozhovor s Miloslavou Faitovou

V prostředí akademických knihoven se pohybujete řadu let. Jak se postupem času podle Vašeho názoru posunula jejich role?

Do Ústřední knihovny Pedagogické fakulty jsem nastoupila v roce 1992, takže se v prostředí vysokoškolských knihoven pohybuji 28 let. Knihovny za tu dobu prošly ohromným vývojem. Kdybych to měla shrnout jednou větou: Vysokoškolské knihovny se za uplynulých 30 let přeměnily z půjčoven skript v pracoviště, která získávají, zpracovávají a využívají informační zdroje profilované v souladu s obory vysoké školy a podporují všechny aktivity vysoké školy – vzdělávání, vědu a výzkum i tzv. třetí roli, což je působení školy směrem ke společnosti. Teď méně formálně – tou nejzásadnější změnou byla samozřejmě automatizace, která přišla v devadesátých letech. Najednou místo několika v ČR vyvíjených automatizovaných systémů nastoupily zahraniční komplexní sofistikované systémy, které pokrývaly všechny oblasti knihovnické práce.

Do naší knihovny jsme pořídili Aleph, zpracovali alespoň živý fond a spustili výpůjční protokol. Za pochodu jsme se učili spravovat systém, využívat výhod, které nabízí, snažili se respektovat standardy. Bylo to vzrušující. Dodnes vzpomínám na tehdejší semináře CASLIN za účasti zahraničních přednášejících, které byly neskutečným zdrojem nových informací i zkušeností. Další etapou vývoje podle mého názoru byl rozmach elektronických informačních zdrojů – na jedné straně přístup k obrovskému množství vědeckých informací obsažených v databázích, na druhé straně potřeba tyto zdroje nějak spravovat a představovat je čtenářům, učit je s nimi pracovat. Vedle toho jsme také museli proniknout do pozadí práce s nimi – pochopit jednotlivé modely nákupu, domlouvat licenční podmínky, naučit se vyjednávat s distributory. V současné době se jako vysokoškolská knihovna dostáváme do další etapy a tou je podpora vědecké práce. Vědecká komunita má potřebu evidovat výsledky své práce a vzájemně je sdílet, ať už se jedná o publikované výsledky či o vědecká data. Navíc jsou podle těchto výsledků hodnoceni a je tedy v zájmu autorů i poskytovatelů financí mít kvalitní podklady o této práci. Proto se knihovny zapojují do aktivit spojených s problematikou Open Access, budují institucionální repozitáře a poskytují podporu autorům při publikování ve vědeckých časopisech.

Jaké vidíte hlavní rozdíly mezi rolí akademických knihoven a knihoven veřejných a kde je možné naopak hledat témata pro spolupráci?

K Vaší otázce se hodí můj oblíbený bonmot – knihoven není nikdy dost. Role jsou podobné – poskytovat informace. Veřejné knihovny díky moderním technologiím, vzájemnému sdílení informací a meziknihovní službě dokáží zprostředkovat odborné zdroje, pokud o ně čtenář má zájem. Na druhé straně i vysokoškolské knihovny jsou místy, které mohou navštěvovat a využívat čtenáři z veřejnosti (většinou je požadavkem věk nad 15 let). Konkrétně v naší knihovně pro ně mohou být zajímavé kromě základních knihovnických služeb také výstavy, přednášky či besedy, která organizujeme. Snažíme se zapojit, pokud to témata dovolí, do některých kampaní SKIP, v posledních letech například také připravujeme Noc s Andersenem, letos poprvé se zapojíme do Noci literatury. A v rámci vysokoškolské komunity se knihovny stávají místy setkávání, kde se studenti scházejí, pracují na projektech ve skupinových studovnách, řeší problémy, relaxují.

Samozřejmě, že koexistence více knihoven v jednom místě nutí knihovny navzájem tak trochu soutěžit a posouvat si laťku výš, a to je dobře a mělo by to být k prospěchu našich zákazníků. Tady v Plzni myslím spolu se Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje, s Knihovnou města Plzně, případně i s Knihovnou Západočeského muzea spolupracujeme, nebo se o to alespoň snažíme. Zcela jistě v oblasti vzdělávání, při pořádání seminářů či workshopů; spolu s SVK PK provozujeme společně biblioboxy. Osobně mě mrzí, že už neprobíhají společné porady různých typů knihoven na úrovni kraje. I kdyby šlo jen o společenské setkání, kde bychom si navzájem popovídali, co chystáme, a zapřemýšleli, zda by se nějaký prostor pro spolupráci dal najít. Na druhé straně z praxe vím, že moje kolegyně/kolegové se vídají s ostatními na bázi profesní organizace SKIP a vždycky mě těší při exkurzi či zájezdu, když vidím, jak se tyto zdánlivě oddělené skupiny knihoven navzájem inspirují a vyměňují si zkušenosti.

Jaký atribut je podle Vás nejdůležitější pro úspěšné fungování knihovny?

Domnívám se, že lidský potenciál, pracovníci knihoven jsou naší silnou stránkou – vždyť jaké už za ty roky získali nové kompetence – jsou projektovými manažery, lektory dalšího vzdělávání, správci digitálních knihoven, věnují se PR problematice, zvládají řadu věcí v oblasti IT, tvorbu webových stránek správu sociálních sítí atd., atd. To všechno jsou lidé schopni se naučit. Navíc, jak vždycky říkám studentům, neznám žádné jiné povolání, kde by lidé byli tak ochotni sdílet navzájem své zkušenosti, předávat si know-how. To je – vedle toho, že je to práce tvůrčí, rozmanitá, s pozitivním nábojem a neustálými výzvami k něčemu novému – ohromná deviza knihovnického povolání. 

Z vlastní zkušenosti vím, že velmi důležité pro fungování vysokoškolské knihovny je její renomé u vedení svojí univerzity. Jaké postavení má v tomto směru Vaše knihovna?

Řekla bych, že je na tom většina vysokoškolských knihoven obdobně – vedení škol i akademická obec jsou zvyklé, že knihovny a lidé v nich fungují dobře, či přímo výborně, sami si hledají práci, vymýšlejí a nabízejí nové služby a všichni jsou spokojeni. Tím, že poskytujeme každodenní běžné služby studentům i akademikům, vnímá vedení (bohužel/bohudík?) vysoký standard služeb tak trochu jako samozřejmost.

Naše knihovna je centrální knihovnou pro celou ZČU, ovšem její strukturu tvoří vedle centrálních pracovišť pět odborných knihoven v kampusu Bory i ve městě při jednotlivých fakultách. Díky současnému i minulým vedením máme výborné prostorové podmínky – dostatek místa na knihovní fondy, téměř 200 tisíc svazků ve volném výběru, 660 studijních míst. V tomto směru si naši čtenáři nemají nač stěžovat. Ne tak veselé již je to s penězi na nákup knihovních fondů. Stejně jako veřejné knihovny musíme každý rok prosazovat a zdůvodňovat svoje požadavky na rozpočet. Někdy mi to přijde až absurdní, protože peníze přece chceme použít na nákup infomačních zdrojů nebo na rozvoj služeb našim čtenářům – a přesto bývá náročné požadavky obhájit. Je to taková naše každoroční výzva.

Jaké jsou hlavní plány a vize Vaší knihovny směrem k nejbližší budoucnosti?

Před lety u nás v plzeňském SKIPu přednášel Hanuš Hemola své zkušenosti ze stáže v kanadských knihovnách. Bylo to v 90. letech, kdy jsme snili o automatizaci, a já se ho zeptala, když kanadské knihovny toto mají splněno, jak tedy vypadají jejich vzdálené vrcholky hor. Řekl mi tehdy, že přesně neví, ale že to určitě bude v souladu s potřebami jejich zákazníků. Vnímám to přesně tak! Samozřejmě máme plány, co konkrétně bychom chtěli udělat. Teď momentálně pracujeme na nových webových stránkách knihovny. Rádi bychom se více věnovali zahraničním studentům – jezdívá jich k nám na ZČU až 600 ročně a věřím, že se po koronavirové krizi opět vrátí, chtěli bychom pro ně připravit nové propagační materiály, vzdělávací semináře apod. Budeme spolupracovat při budování datového repozitáře, dále působit v prosazování Open Access. S podporou CzechELib se snažíme zajistit co nejširší nabídku elektronických informačních zdrojů. Snad se podaří rozšířit i nabídku informační výchovy pro studenty ideálně formou nějakého kombinovaného předmětu. Obecně shrnuto – snažíme se dělat vše, co naši čtenáři požadují nebo o čem se domníváme, že by uvítali a mohlo jim být k prospěchu. V intencích dnešní módní terminologie bych to nazvala permanentním redesignem služeb, ale důležitější než o nich mluvit je podle mého názoru třeba tyto změny prožít.

Děkuji za rozhovor.

Miloslava Faitová absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor vědecké informace knihovnictví (1984). Po studiu nastoupila jako vedoucí střediskové knihovny v Radnicích a poté pracovala 8 let jako metodička Okresní knihovny v Rokycanech. Od roku 1992 pracuje ve sféře vysokoškolských knihoven nejdříve jako vedoucí Ústřední knihovny Pedagogické fakulty v Plzni, od roku 1998 jako ředitelka Univerzitní knihovny Západočeské univerzity v Plzni. K profesním zájmům patří management knihoven, vzdělávání a architektura knihoven. Vedle knihovnictví pracuje jako místostarostka obce Vejvanov, baví ji cestování, setkávání s lidmi a organizace i návštěvy nejrůznějších kulturních aktivit.