Rozhovor s Jarmilou Burešovou

S dychtivostí po poznávání a rozvíjení oboru jsem ještě neskončila …

Moravskoslezský kraj v soutěži Knihovnická K2 již šestým rokem vyhodnocuje nejlepší knihovníky (v sudém roce) a nejlepší knihovny (v lichém roce) v kraji. V roce 2020 se stala nejlepší knihovnicí Mgr. Jarmila Burešová z Knihovny města Ostravy. První místo v soutěži získala za inovativní přínos v práci se seniory a sociálně znevýhodněnými návštěvníky knihoven. Její práci a změnám, jakými knihovnictví prochází, jsme se věnovaly v následujícím rozhovoru.

Co ovlivnilo vaše profesní směřování do oboru knihovnictví? V které knihovně a s jakou čtenářskou kategorií jste začínala?

Na počátku všeho byla kniha, o tom nelze diskutovat. V mém případě k tomu navíc přispěl fakt, že jsem přeběhla přes potok a byla v knihovně, tam působila velmi laskavá knihovnice paní Pjentaková. Každý výpůjční den jsem s desetníkem v ruce šla pro jednu knihu – tenkrát jsme platili za výpůjčku deset haléřů. Studium knihovnictví bylo pak logickou cestou. Ve čtvrtém ročníku chodili „náboráři“ a já se upsala veřejné odborové knihovně v DK NHKG. Pracovala jsem v oddělení pro dospělé, kde byl malý volný výběr a většina knih ve skladu, dodnes vzpomínám na některé zajímavé čtenáře. Měla jsem ohromné štěstí: zaučovala mě důchodkyně-brigádnice PhDr. Naděžda Ježková, což představovalo tu nejlepší školu knihovnictví a kritického myšlení. Po mateřské dovolené jsem se vrátila, ale do oddělení pro děti a mládež, což tenkrát nebyla tak úplně moje parketa. V roce 1986 následoval odchod mimo obor, kam jsem opět našla cestu až v roce 2000.

Po čtrnácti letech jste se tedy opět vrátila do knihovny k práci s dětskými čtenáři?

Osm let jsem pracovala v oddělení pro děti a mládež ústřední knihovny, pak jsem přešla do pobočky v Ostravě-Přívoze. Po spolupráci s dětmi z víceletých gymnázií, výběrových škol, studenty pedagogiky a vyučujícími z pedagogické a filozofické fakulty Ostravské univerzity to byla opravdu razantní změna. Navíc z kdysi výstavní čtvrti Přívoz se stala oblast se sociálně vyloučenými a romskými obyvateli, stárnoucími starousedlíky a firmami. V pobočce v Ostravě-Vítkovicích se dařilo od roku 2006 realizovat projekt Romani Kereka a díky mezinárodní podpoře vznikla knihovna s nadstandartními podmínkami a vybavením. Přívoz byl jiný, ale díky vstřícným a bezpředsudečným knihovnicím jsme zahájily několikaletou soustavnou práci se všemi sociálně handicapovanými dětmi a zčásti jejich rodinami. Na rozdíl od knihovnických začátků jsem si práci s dětmi zamilovala, ráda jsem vymýšlela nové formy, práce hrou…

Čtenáři Duhy si vzpomenou na váš článek o práci s dětmi ze sociálně vyloučených rodin (Duha, 2010, roč. 24, č. 2). Jak se změnila práce s těmito skupinami klientů v knihovnách?

V naší knihovně je několik poboček, které se tomuto zaměření intenzivně věnují a způsob jejich práce je mimo jiné závislý na osobnostech knihovnic či knihovníků. Práce se příliš nemění, znovu a znovu začínáme od začátku. Více myslíme na zaměstnance. Tato činnost je psychicky velmi náročná, proto také dochází k častější výměně personálu. Přizpůsobujeme vzdělávání zaměstnanců směrem k relaxačním technikám, způsobu práce s problémovými uživateli, pedagogickému minimu, dějinám a kultuře Romů. Nabízíme možnost konzultací či stáží kromě budoucích pedagogů také studentům oborů z fakulty sociálních studií. Podařilo se získat pro knihovnu romského asistenta Milana Bindatsche, který je pro děti nezpochybnitelnou autoritou. Oblast práce s romskými a sociálně vyloučenými dětmi má ve své gesci Bc. Petra Sitárová, ta rovněž zajišťovala spolupráci na mezinárodním projektu ISOTIS.

Reagují knihovny včas a odpovídajícím způsobem na požadavky a potřeby současných čtenářů různých věkových kategorií? 

Díky dlouhodobým čtenářským návykům starší generace je nejvyšší procento čtenářů nad 55 let, díky dobře nastavené mnohaleté spolupráci se školami je poměrně vysoké procento uživatelů do 15 let. Myslím, že je to obraz známý ve všech knihovnách v ČR. Dokážu si představit širší zaměření poboček i ústředí než jen na výpůjční a informační služby. Problémem je prostor. Tam, kde je to možné, usilujeme o bohatší nabídku: máme u nás 14 klubů Generace, 15 klubů pro nejmenší děti a jejich rodiče, pro teenagery máme čtyři kluby K. O. nudě, Bookovka, K2, Teen klub Gaučárna. Setkávání, program šitý na míru, přednášky, besedy, komentované vycházky, akce a soutěže venku… Každý rok spolupracujeme na projektech statutárního města Ostravy - 750 let Ostravy, 100 let 1918-2018, SametOva 1989-2019. Téměř každý městský obvod přispívá na projekty v „jeho“ knihovně. Spolupracujeme v projektech S knížkou do života – Bookstart, Knížka pro prvňáčka – Už jsem čtenář!, Váš prvňáček se stane čtenářem, Lovci perel.

Zastavíme se u projektu Paměť Ostravy, který jste před sedmi lety zahájila a který je i součástí vašeho krajského ohodnocení. Můžete nám přiblížit jeho průběh?

Spousta lidí se přichází do knihovny vypovídat, protože se cítí osamělí a nemají si s kým promluvit. Napadlo mne, jak to udělat, aby lidé mohli v knihovně společně strávit nějaký čas, popovídat si a zavzpomínat. A to mě nakonec dovedlo k projektu Paměť Ostravy. Na výzvy v regionálních médiích očekávaný ohlas nepřišel, začali jsme napříč knihovnou oslovovat starší uživatele, vyvěsili letáky a teprve tento způsob přinesl výsledky. A rozmanitost: schůzky v pobočkách, nebo jen individuální posezení, pozvání do domácnosti, nahrávky na diktafon, ručně psané texty, na stroji psané vzpomínky, či spolupráce skrze e-mailovou poštu. Díky finanční podpoře statutárního města Ostravy jsme ještě v roce 2014 udělali výstavu ze sběru materiálů (ta pak putovala také do foyer Nové radnice), složky se zapsanými vzpomínkami jako způsobu, který se dá v případě zájmu rozšiřovat. Zájem byl a je, svědčí o tom vydání Paměti Ostravy 2014-2016, Paměti Ostravy 2016-2018 a Paměti Ostravy 2018-2020. Projekt jsem prezentovala na IV. konferenci COHA 2015 Na hranicích mezi minulostí a přítomností: perspektivy orální historie, kde jsem získala cenné informace pro svou další práci. V elektronické podobě máme rozšířenou verzi. Naše sborníky putovaly také do seniorských organizací a zařízení, což jsou místa, kam se spolupracujícím kolegou Bc. Filipem Hrazdilem jezdíme číst a prezentovat výsledky projektu. Zpětná vazba nás nabíjí, jsou to mimořádná setkání, díky za ně.

Své odborné názory, zkušenosti a rady jste publikovala v příručce Rovný přístup. Knihovny a skupiny ohrožené sociálním vyloučením (Duha, 2019, roč. 33, č. 1). Využívají knihovníci tuto metodickou příručku? Připravujete další materiál nebo výstup z některého z projektů, na nichž pracujete?

Před časem jsem byla příručku představit na setkání pracovníků pracujících s dospělými a byla jsem zaskočena „nezájmem“. Až v diskuzi jsem si uvědomila, že naprostá většina knihoven na vsích, v menších obcích se téměř se sociálně vyloučenými nesetkává – vyloučíme-li rodiče na mateřské či rodičovské, nezaměstnané a seniory. Přečíst by si ji měl každý a ve větších městech by mohla být praktickým rádcem při každodenní práci. Jak říká naše ředitelka Mgr. Sabelová: „Jsi příliš široce rozkročena!“ To nepopírám, zajímá mě region, historie, komunitní práce, dětští čtenáři a ani sociálně vyloučení z mých obzorů nezmizeli… Nadšená jsem z práce s dětmi, při nákupu knih živě vidím, jak bych využila při besedě všechna „zapovězená“ témata. V současné době je před dokončením něco jako výběrová bibliografie Od čtení ke čtenářské gramotnosti pro knihovnice, ale také učitelky, učitele a rodiče. Shrnutí toho nejdůležitějšího – projektů, teoretických přístupů i praktického naplňování.

Ještě bych se vrátila k počátkům vaší knihovnické práce. Jak se v té době knihovny prezentovaly veřejnosti?

Není to tak dávno, kdy jsem držela v rukou sešit ze střední školy a tam mám poznačeny možnosti akcí pro čtenáře a způsob jejich propagace. Nástěnky, ručně psané letáky, přes kopírák psané pozvánky čtenářům do ruky. Výstavky knih s pozvánkou. Akcí bylo méně o řády… O práci s médii nemám povědomí, byli jsme pravděpodobně marketingově v ilegalitě, přesto hojně navštěvovaní. Hovořím o zkušenosti z let 1979-1983 a pak 1984-1986.

Tyto formy práce se výrazně změnily. Jak pracujete s knihovnickým marketingem a public relations?

Knihovna města Ostravy má své marketingové oddělení, které jednak zajišťuje jednotnou fyzickou vizuální tvář knihovny, pak také grafické zpracování všech výstupů. Školení Jednotný vizuální jazyk absolvují noví zaměstnanci, aby měli vhled do způsobu práce tohoto oddělení. Gestor zajišťované oblasti – v mém případě projekt Paměť Ostravy, senioři, projekty obvodu knihovnických služeb II a zčásti celoknihovní projekty – připravuje textové výstupy, případně tiskové zprávy, požádá marketingové oddělení o další zpracování. Výsledky a výstupy ze své oblasti prezentuje sám. Spolupráce s médii, působícími na Ostravsku, tištěná, elektronická, TV, rozhlas, webové stránky knihovny, Newsletter KMO, Facebook KMO, Instagram KMO, tištěné letáky do vývěsek v daných městských obvodech, letáky na nástěnkách, malé pozvánky do ruky. Jsme lidé a stále máme omezený počet smyslů, přibyla jen jiná média.

Čeho si ve své práci v posledním období ceníte nejvíc, co bylo náročné zvládnout?

Cením si kolektivu, který můžu vést. Jsou to knihovnice srdcařky, což čtenáři každodenně oceňují. Daří se postupně přivádět kolegyně k poznání, že půjčování s příběhem je to, za čím čtenáři do menších poboček chodí, ale časy a návyky a nabídky se mění a my musíme přijít navíc s něčím dalším. Děkuji za to, jak se vypořádaly se vším online vzděláváním, se změnami během jara a jak se bez hysterie přizpůsobují pokynům vyplývajících s covid dobou. Cením si toho, že si kolegyně uvědomily, že nenese odpovědnost každá jen za svou pobočku, nýbrž jsou součástí většího celku. Cením si klidné a inspirativní spolupráce s ostatními vedoucími obvodu, a vlastně s celým vedením knihovny. Knihovna města Ostravy je plná obětavých, vstřícných lidí připravených ke spolupráci. Děkuji Mgr. Miroslavě Sabelové, ředitelce naší knihovny, která je kromě erudice a nadhledu obdařena sociálním cítěním a člověčinou.

Pro příští rok chci zintenzivnit aktivity projektu Paměť Ostravy, zčásti pohaslé kvůli epidemiologické situaci, totéž se týká oživení práce klubů Generace, také budu spolupracovat na přípravě oslav 100 let Knihovny města Ostravy. Jsem součástí sekce SKIP 60+, jistě se objeví další úkoly. Přičtu-li k tomu vedení šesti poboček, myslím, že budu mít práce dost. A až něco poletí kolem, určitě po tom sáhnu. Děkuji kolegům za nominaci a komisi za následné udělení ceny K2, považuju to za nádherné ocenění mé práce, potěšila jsem se. Ještě vzkaz: rozhodně jsem s dychtivostí po poznávání a rozvíjení oboru ještě neskončila.

Děkuji za váš čas a blahopřeji k ocenění vaší práce.

Mgr. Jarmila Burešová vystudovala Střední knihovnickou školu v Brně. Pracovat začala v roce 1979 v knihovně Domu kultury Nové huti Klementa Gottwalda (dnešní DK Akord v Ostravě-Zábřehu), následovala dvouletá práce v Lékařské knihovně Městské nemocnice s poliklinikou v Ostravě a od roku 2000 práce v Knihovně města Ostravy. 14 let mimo obor přidalo zkušenosti hlasatelky, dopravní referentky a účetní. Během let 2008-2013 studovala na Slezské univerzitě v Opavě informační vědu a knihovnictví (Bc.) a knihovnictví komunitního typu (Mgr.). Od roku 2011 vede obvod knihovnických služeb Ostrava II a metodicky se věnuje práci se seniory napříč KMO, projektové činnosti, od roku 2013 projektu Paměť Ostravy.