Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou

Kateřina Šimáčková patří mezi nejvýraznější osobnosti současného českého soudnictví. Od roku 2013 působí jako soudkyně Ústavního soudu a zároveň jako pedagožka na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. K jejím tématům patří nejenom otázka lidských práv a ústavního práva, ale trvale se snaží vnášet do debaty i problematiku postavení žen ve společnosti. Ostatně tomuto tématu se věnuje i právě vycházející kniha Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?, jejíž vznik iniciovala. Svým přístupem si zjednala respekt mezi svými kolegy, ale i u široké veřejnosti. K jejím přednostem patří totiž i schopnost srozumitelně komunikovat složité právní otázky. Oprávněně se proto stala jednou z hrdinek projektu Moravské zemské knihovny Oči Brna, projektu, který upozorňuje na výrazné postavy, které se v minulosti či současnosti zasloužily o proměnu našeho pohledu na společnost či proměnu společenského vnímáni. Využili jsme proto této příležitosti a požádali ji o rozhovor.

Kdo je pro Vás vzorem ve Vaší práci. Když čtu Vaše texty, často se setkávám se jmény jako Masaryk, Rorty, Hobbes, Foucault, Sokol. Bez ohledu na respekt, který ve mně Vaše „knihovna“ vzbuzuje, se ptám: kde si vybíráte tyto autority a jak? A trochu provokativněji: Není tam nedostatečně zastoupen ženský prvek?

Mým vzorem a inspirací určitě byla a je Eliška Wagnerová, svou pracovitostí, poctivostí i svými myšlenkami. Také si velmi vážím Boženy Komárkové, filozofky a teoložky, jejíž kniha Původ a význam lidských práv z doby těsně po druhé světové válce, je stále aktuální. Vámi zmíněné autory nevnímám jako svoje autority, spíše jsem si všimla, že jsme často dospěli ke stejným závěrům a přijde mi nekorektní na ně neodkázat. Mám také jako vysokoškolská učitelka stálou snahu inspirovat studentstvo k četbě, proto často odkazuji na inspirativní knihy. Myslím, že ženy, které chtějí uspět ve svém životě a žít svobodně, by měly číst feministickou literaturu – ostatně pro MZK jsem připravila takovou základní knihovničku, která začíná Pipi Dlouhou Punčochou, pokračuje přes Druhé pohlaví od Simon de Bauvoire a vede až k nedávno vydané knize věnované dílu Hany Havelkové, zakladatelky české feministické filozofie.

Jaké jsou podle Vás základní znaky spravedlivého světa, jehož předobraz asi stojí za Vaší činností ústavní soudkyně?

Spravedlnost je jakýsi ideál, ke kterému můžeme vzhlížet, ale asi jej nikdy nemůžeme na tomto světě dosáhnout. Soudci a soudkyně by měli myslet na to, aby všichni měli zaručenu opravdovou rovnost v řízení před soudem, zaměřit se na férové řízení i rozhodování a dodržování pravidel padni komu padni. I tento cíl je náročný a ještě se v tomto směru musíme hodně snažit. Je třeba se smířit s tím, že se někdy u soudu opravdové a úplné spravedlnosti dosáhnout nedá, třeba, i když víme, že je spravedlivé, aby každé dítě vyrůstalo v úplné a milující rodině, tak mu ji soudním rozhodnutím nejsme schopni vykouzlit. Co však jde zaručit – aby se soudce nikdy nedopustil nespravedlnosti.

Jedním z klíčových pojmů, který vnímám za Vašimi úvahami, je solidarita: solidarita systému s lidmi sociálně znevýhodněnými, zdravotně či mentálně handicapovanými, solidarita mezi lidmi navzájem, solidarita s Evropou, která  by upřednostnila myšlenku jednoty před snahou kořistit ze společné peněženky… Je solidarita nejvyšší pojem ve Vašem axiologickém systému?

Článek 1 Listiny základních práv a svobod, který je jakousi nejvyšší normou našeho ústavního pořádku, stanoví: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. V mé práci právničky je určitě toto tou nejvyšší hodnotou. Myslím, že to je program, jemuž stojí za to se věnovat celý život. Nicméně Vámi zmíněná solidarita není jen mou osobní hodnotou, ale též nejracionálnějším přístupem ke světu. Abychom totiž mohli žít v bezpečném světě, musíme myslet na všechny lidi, kteří na světě žijí. Solidarita není jen nějaký abstraktní morální apel, ale je též odpovědí na reálné problémy. V případě, že nebude zabezpečeno všem lidem na světě sociokulturní minimum, svoboda a férová rovnost šancí, vždy bude naše civilizace ohrožena. Lidé nejsou tak hloupí, aby žili tam, kde nemohou přežít, a každá lidská bytost (i vyvinutější živočich) rozpozná nespravedlnost a těžko odpustí tomu, kdo se jí na ní dopustí. Být solidární k ostatním je tedy nejracionálnější přístup k životu i nejracionálnější způsob organizace společnosti – koherentní solidární společenství je pro své příslušníky nejbezpečnější, a když myslíte na druhé, dělá to váš vlastní život velmi uspokojující.

Je pro vás důležitější člověk nebo příběh? Ptám se proto, že se o vás často mluví jako o soudkyni příběhů.  A co pro Vás vlastně znamená takové označení?

Soudní rozhodování není nikdy hodnocením člověka, ale řešením konkrétní situace. Lidé si vytvořili soudy, aby nezávislá autorita vyřešila jejich konflikt, a tím nastolila ve společnosti či v jejich vztahu mír. Soudce či soudkyně tedy vůbec nemá hodnotit člověka, ale vyřešit problém, tedy najít nejspravedlivější vyústění konkrétního děje, který se stal. Navíc, aby lidé pochopili, proč soud rozhodl, jak rozhodl, tak to nejlépe ilustruje právě dobře dovyprávěný příběh – co se stalo a jaký by popsaný konflikt měl mít správný konec. Takže myslím, že právě tak to novinářky z Respektu myslely, když mne označily za soudkyni příběhů. Nezjednodušuji lidi na to, co se jim stalo, ale má funkce spočívá v tom, abych vyřešila spor mezi nimi, jenž se ostatně vlastně zpravidla týká sporu o interpretaci děje, který proběhl, tedy příběhu, který se jim stal. To však nestačí, jste-li soudkyní vrcholného soudu, musíte při rozhodování myslet i na systémové dopady připravovaného rozhodnutí. Když se například zabýváte případem lichvářského úroku a jeho exekuce, není to jen příběh účastníka řízení, ale též systémový problém celé země.

Knihovny se často chlubí, že jsou nástrojem nejenom pro zajištění společnosti informacemi, ale především pro kultivaci kritického myšlení. Vidíte je v této roli? A jak se to vlastně s kritickým myšlením u nás má z perspektivy ústavní soudkyně?

Téma kritického myšlení mne netrápí ani tak v soudcovské roli, jako v roli vysokoškolské pedagožky či prostě občanky tohoto státu. Pořád mne překvapuje, čemu všemu lidé mohou věřit a jak je někdy jednoduché člověka, národ či nějakou sociální skupinu zmanipulovat. A právě kritické myšlení mi připadá jako nástroj, který nás proti tomu chrání. Líbí se mi vysvětlení, že člověk má rychlé a pomalé myšlení – to rychlé je intuitivní a emocionální, to pomalé je založeno na logice a racionalitě. Lidstvo se častokrát dostalo do slepé uličky, když se snažilo složité problémy vyřešit jednoduše - intuitivně a emocionálně; někdy je prostě třeba přemýšlet pomalu, racionálně a logicky. A právě tomu pomalému myšlení myslím napomáhá četba knih, a proto jsou pro mne knihovny místy racionality, zpochybňování rychlých soudů a snahy pochopit i ty argumenty, které by nás ani nenapadly. A ještě jedna důležitá hodnota, kterou knihovna má: jenom tak se projít knihovnou vás zpravidla přivede ke knize, o níž ani netušíte, že existuje, a ta vám odhalí něco nečekaného, co jste vůbec nehledali – to se vám ani na sociálních sítích, ani na Googlu či při internetové objednávce četby nemůže přihodit.

Pavla Špondrová, jedna z editorek knihy Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?, píše, že v případě této publikace jde o otevření zcela nové perspektivy na právo. Kniha vznikla z Vašeho impulsu a vůle znovu otevřít kontroverzní otázku, kterou jste ale tentokrát zamířily přímo do středu legislativní kostry společnosti. V čem spočívá tato zcela nová perspektiva a co je jejím výsledkem?

Jeden ze způsobů, jak teoreticky pojímat právo, se nazývá critical legal studies (kritické studie o právu), který je založen na tom, že právo není neutrální, ale vyjadřuje hodnotové nastavení těch, kdo právní pravidla vytvořili. Jde tedy o to pohlížet na právo jako instituci nebo soubor norem z některé konkrétní perspektivy a všímat si, zda v tomto kritickém pohledu obstojí. A právě i kritický feministický pohled na právo může odhalit některé jeho nedostatky. Donedávna právo tvořili jen muži – ještě před pár desítkami let ženy nemohly volit a být voleny nebo studovat vysoké školy. A muži, a to ještě jen úzká privilegovaná skupina mužů, i teď mají v jeho tvorbě i výkladu velkou převahu, v parlamentu máme asi 83 % mužů, na Nejvyšším soudě je asi 78 % mužů soudců a na univerzitách je asi 80 % profesorů práva mužského pohlaví. Kvůli tomu pak chybí v právní regulaci i právní praxi pohled na témata, která jsou z pohledu ženských životních trajektorií důležitá – není dostatečně reflektována převážně ženská zkušenost s péčí o děti, starší osoby, lidi s nějakým zdravotním postižením. Svět je tedy regulován vítězi, chybí nám pohled obětí či zranitelnějších lidí. Jsme málo solidární, nemyslíme na otázky, které jsou pro lidstvo důležité, chováme se neprakticky a nerozumně. Ženská zkušenost, zejména těch pečujících žen, které vlastně skoro vůbec v rozhodování zastoupeny nejsou, by třeba mohla pomoci tuto perspektivu trochu změnit.

Děkuji za rozhovor.
Tomáš Kubíček