Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.

Cenu ministra kultury ČR Knihovna roku jistě není potřeba čtenářům tohoto periodika představovat. Z pozice předsedy komise pro udělení tohoto ocenění v kategorii Základní knihovna mi proto dovolte zhodnotit v tuto chvíli již loňský ročník, tedy rok 2020. Rok tú zírou tú zírou se bezpochyby zapíše do paměti skrze pandemii a její důsledky na fungování lidského společenství. Nicméně jak vypadal v kontextu práce komise?
Všichni jsme si prošli první vlnou korona_situace, která uzavřela společnost (knihovny nevyjímaje) v průběhu jara na míru nejvyšší. Na své si přišli pánové Lock i Down. Tudíž ve chvíli, kdy přišel červen a předseda komise, jako obvykle, by měl začít plánovat podmínky, za jakých se inspekční cesty po nominovaných knihovnách odehrají, nastala situace, kdy bylo nutné zvážit, zda cenu udělovat či nikoliv, nastavit kritéria pro nominace či představit si, jak posoudit knihovnu bez návštěvy v místě samém. Navíc soutěž Vesnice roku, na kterou je cena Knihovna roku bezprostředně navázána, nebyla vůbec vyhlášena. Z toho nově vyplynula možná účast některé z vesnických knihoven spadající do působnosti Městské knihovny v Praze. A tak po zvážení a promyšlení všech aspektů bylo rozhodnuto upravit podmínky pro nominace knihoven, cenu vyhlásit a doufat, že očekávaná druhá vlna pandemie nenastane již v posledním srpnovém týdnu. A tak se i stalo.
Skok v čase. Máme 14 nominovaných knihoven ze všech krajů republiky, včetně Prahy, naplánovanou trasu, jiného řidiče než v předchozích letech, je poslední srpnový týden, komise se setkává na nádvoří Klementina. Zavazadla do auta, navigace nastavena. Vyrážíme. Před námi 1730 kilometrů. Ve výčtu nás očekávají v knihovnách v Praze-Březíněvsi, Hradištku pod Medníkem, Vacově, Kozolupech, Vintířově, Kostomlatech pod Milešovkou, Žandově, Předměřicích nad Labem, Hodicích, Litobratřicích, Jaroměřicích u Jevíčka, Štěpánově u Olomouce, Bolaticích a Halenkově. Dlužno říci, a bude to platit i pro všechny knihovny, že každá je něčím unikátní, má své kouzlo. Tolikrát opakované, avšak stále platné rčení, že již pouhá nominace je pro knihovnu oceněním, není pouhou prázdnou frází.
A co jsme viděli a následně poté hodnotili? Knihovny, které:
A výčtem všemožných maličkostí bych mohl pokračovat dále a dále, nicméně čtení by to bylo méně a méně poutavé. Takovýto výsledek si jako autor nepřeji. Proto postupuji dále.
S kolegyněmi v komisi jsme každý večer diskutovali klady a zápory jednotlivých knihoven a občas mi vytanulo na mysli přísloví, že čert nikdy nespí a říkal si, čert nebo knihovník. Dovolte mi tedy představit komisi: Jaroslava Starcová – Krajská knihovna v Liberci, Jana Tomancová – Knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, Lucie Macháčková – Národní knihovna (předtím však Městská knihovna Kutná Hora) a Lenka Drechslerová – Obecní knihovna Rapotín.
Každý z komisařů vstupuje do jednotlivé knihovny vyzbrojen osnovou pro hodnocení, fotoaparátem v mobilu, otevřenýma očima a naslouchajícíma ušima tak, aby co nejvíce pochytil z toho, čím se chce knihovna a knihovník pochlubit, popřípadě, aby odhalil věci, které by za zmínku stály, ale jaksi se v rámci trémy, či jen s vědomím běžné samozřejmosti, na ně pozapomnělo. Pět párů očí a pět párů uší. Komise. Na knihovnu je vyhrazeno 90 minut, všem se snažíme měřit stejně, nicméně ve chvíli, kdy jako předseda komise ohlásím, že musíme pokračovat v cestě, objeví se další škála problémů a aspektů, které je potřeba probrat, nicméně už se na ně nedostane. A sotva se zabouchnou dveře auta, začne diskuse a porovnávání. Každá hlava komise viděla, slyšela a hlavně pochopila rozdílně a je potřeba si v tom udělat jasno. Poté je potřeba přistoupit k samostatnému bodování, protože na konci, až všechny knihovny budou navštíveny, nastane velké finále, kde body budou sečteny a podtrženy. A z nich se nám potom vyloupne ta pro letošek nejlepší knihovna.
Jaká jsme měli kritéria?
A jaké byly výsledky? Záměrně v tomto článku nebudu psát o tom, která knihovna zvítězila, protože to není to nejdůležitější. To lze dohledat na stránkách ministerstva kultury, případně kdekoliv na internetu. Primárně zůstává nejdůležitějším fakt, že všechny knihovny, které byly v roce 2020 nominovány, si zaslouží poděkování a uznání. Za to, že se v době, která spíše knihovnám nepřeje, snaží na malých obcích knihovny a knihovnictví dělat s invencí, fantazií, otevřené pro lidi všech věkových i názorových skupin.
Dovolte mi na závěr také poděkovat kolegyním, se kterými jsme v letech 2018-2020 tvořili tým, který si rozuměl, byl profesionální a zvládl všechny nástrahy, které práce v komisi může přinést. Štafetový kolík za komisi předávám.