Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Duha ISSN 0862-1985 (Print)
Duha ISSN 1804-4255 (Online)
Podpořil
Autor:
Rubrika:
Číslo časopisu:
Vydáno:
2021-06-10 (All day)
Autoři citace:
KOŠANOVÁ, Martina
Příspěvek ukazuje na změny v práci knihoven, které přineslo období mimořádných epidemických opatření. Tedy období, kdy knihovny nebyly přístupné uživatelům. Své aktivity postupně přenesly do online prostředí a začaly využívat nové technické možnosti a přístupy k uživatelům. Na konkrétním příkladu vzdělávání Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje se seznamujeme s netradičními formami oslovení uživatelů a schopnostmi konkurence vůči ostatním institucím.
Minulý týden jsem telefonovala s Markétou Pilátovou, abych domluvila příspěvek do sborníku ke konferenci k 80 letům od občanské války ve Španělsku. Pořádali jsme ji na podzim roku 2019 a Markéta přispívala povídáním o Hrdinovi od Madridu. Obsah její novely o setkání veterána španělské občanské války Františka se španělskou studentkou Carmen, která pátrá po dávných osudech zapomenutých bojovníků, byl skvělým rozvinutím tématu. Dostat společně do Plzně 12 odborných mluvčích z různých institucí z různých měst, včetně zahraničních hostů, nebylo jednoduché, přesto se to podařilo, až na výjimku. Byl říjen a v té době v Brazílii nejsou prázdniny, Markéta tam učila český jazyk naše krajany. Leč, český knihovník si poradí se vším – napadlo nás vzbudit ji ve 4 ráno, spojit se s ní přes Skype, propojit počítač s projektorem, reproduktory a hotovo. Byla ve vzdělávacím centru na zdi v nadživotní velikosti. Kamerku jsme otočili do sálu, aby viděla i ona nás. Spisovatelka žijící v Sao Paolu, na druhé straně zeměkoule, v reálném čase s námi v plzeňské knihovně. Výkřik techniky a nápaditosti!
Až do chvíle, kdy se mě do telefonu zeptala: “Nahrávali jste to, viď? Už jsem zapomněla, o čem jsem mluvila.” Nenahrávali. Je to rok a půl a ani nás to nenapadlo. Ani jsme na to neměli techniku, ani software, neměli jsme představu o tom, co je Zoom nebo Jitsi. Skype a projektor byly pro nás pouhou náhražkou, úsporou za letenky, řešením situace. Pár měsíců a střih. Knihovny se uzavřely. Čtenáři a další uživatelé našich služeb ztratili zažité návyky a získali nové dovednosti. Adaptovali se na nové podmínky. A my s nimi. Nebylo zbytí. Když nikdo nemůže chodit do knihoven, díky kamerám a streamům chodíme za našimi uživateli až do jejich obývacích pokojů, ložnic i pracovišť. Konkurujeme vysíláním televizi, podcasty rozhlasu, vloudili jsme se skrze sociální sítě do jejich telefonů. Svoji knihovnu mají stále u sebe v kapse. Učíme se moderovat, psát storyboardy, blogy, recenze, líčit se před kamerou. Každý lektor, vědec, interpret, rodilý mluvčí je najednou dosažitelný, můžeme zprostředkovat setkání čtenáře s jakýmkoli žijícím spisovatelem. Splněný sen každého, kdo má v knihovně na starost komunikaci, vztahy s veřejností a vzdělávání. Díky covidu jsme se za pár měsíců nesmírně posunuli blíž k našim uživatelům, zkrátili jsme cestu z jejich domovů a škol do knihoven na zapnutí počítače, nebo vytažení telefonu z kabelky. Dokázali jsme toho využít? A dokážeme si najít své místo mezi nepřeberným množstvím informací a možností, které online svět nabízí? Jsme konkurenceschopní formou i obsahem?
My jsme na to zkusili jít přes lidský příběh. Přes člověka a jeho kořeny. Ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje jsme připravili čtvrtletní cyklus moderovaných badatelských online diskuzí o pozapomenutých osudech našich krajanů za druhé světové války ve Skandinávii. Novinářka Judita Matyášová se dlouhodobě věnuje dokumentaci osudů našich krajanů, kteří v první polovině 20. století vycestovali do Skandinávie, proto jsem ji přizvala ke spolupráci a sestavily jsme šest setkání naplněných příběhy podloženými dlouhodobým pátráním od Národní knihovny po královský Stockholmský archiv. A začaly jsme Plzeňákem. Milan Grossman o sobě říká, že je obyčejný řidič. Nikdy nestudoval historii, ale podařilo se mu vybádat tolik, jako kdyby byl profesionál. Před deseti lety začal pátrat po životních osudech svého dědečka, Jakuba Grossmana, který v roce 1939 odešel z rodné Ostravy do Polska, odtamtud putoval 5 500 kilometrů pěšky do Stockholmu, kde mu pomohla švédská hraběnka Amelie Posse-Brázdová. Sehnala peníze, aby mohl odjet do Francie a zapojil se do odboje. Milan Grossman vypátral desítky vzpomínek pamětníků po celém světě, kteří mu vyprávěli nejen o dědečkovi, ale také o záchranné akci ve Švédsku. Pan Grossman sepsal o dědečkovi knihu (objevili jsme nového regionálního autora) a předloni začal natáčet dokumentární film se studenty Filmové akademie v Písku. Navštívili místa v Polsku, Estonsku, Litvě a Švédsku, která jsou spojená s příběhem Milanova dědečka. Poutavé vyprávění přineslo našemu vysílání neuvěřitelnou sledovanost, během týdne si ho pustilo na Facebooku a Youtube kanálu SVK PK téměř dva tisíce lidí, které pohltilo badatelské nadšení pana Grossmana. A do dalších živých streamů přivedlo i několik českých krajanů žijících ve Švédsku, kteří se aktivně přidávali do debat. Takové propojení by se při běžné přednášce v prostorách knihovny nepodařilo.
Dalším hostem byla nordistka Eva Dohnálková, která vypátrala desítky příběhů zachráněných dětí a dospělých v Norsku. Slavného norského dobrodruha Fridtfjofa Nansena znal na počátku minulého století celý svět díky jeho expedicím na severní pól. Kromě toho byl známý jako zastánce lidí, kteří se kvůli válečnému konfliktu ocitli bez domova. Když v roce 1930 Nansen zemřel, tak jeho syn Odd pokračoval v pomoci druhým. Zajímal se o situaci ve střední Evropě a zorganizoval záchrannou akci pro téměř 300 dospělých a dětí z celého Československa. Jeho nadace Nansenhjelpen pomohla našim krajanům a našla pro ně rodiny v Norsku.
Doc. PhDr. Miluše Juříčková, CSc. z Ústavu germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Filozofické fakulty MU v Brně přeložila knihu Magne Skjaeraasena Lékař pro život – Příběh Lea Eitingera (nakl. Doplněk, 2012) a řadu let se věnuje popularizaci odkazu tohoto významného lékaře. I proto přijala naše pozvání pohovořit o brněnském židovském lékaři Leu Eitingerovi, který byl jedním z desítek lidí, kteří se dostali díky norské nadaci Nansenhjelpen z Protektorátu do bezpečí. Až do roku 1942 se skrýval v norských rodinách, v roce byl deportován do Osvětimi, kde pracoval jako táborový lékař. Jednoho dne ošetřoval mladíka z Rumunska a zachránil mu život. Mladík se jmenoval Elie Wiesel, po válce vydal řadu knih o holocaustu, které vyšly po celém světě, v roce 1984 získal Nobelovu cenu za mír. Také Leo Eitinger se po roce 1945 proslavil, stal se z něj mezinárodně uznávaný psychiatr, který se specializoval na léčbu traumatu z druhé světové války.
Z Norska jsme se v našich debatách vrátili zpátky ke Švédsku a Judita Matyášová představila dramatický příběh švédské hraběnky Amelie Posse-Brázdové, která se před první světovou válkou provdala za českého malíře Oskara Brázdu. Novomanželé žili v Itálii, kde byli v kontaktu s Tomášem Garriguem Masarykem a pomáhali legionářům. Ve 30. letech hraběnka začala psát články o situaci ve Střední Evropě a organizovala pomoc pro židovské uprchlíky a také odbojáře, kteří se chtěli dostat do Švédska. V roce 1938 musela narychlo opustit Československo, protože jí hrozilo nebezpečí. Ani ve Švédsku neustaly její snahy pomoci lidem v nesnázích. Po válce byla v kontaktu s Miladou Horákovou a podporovala její aktivity. Příběh švédské hraběnky napsala Eva Strömberg Krantz a v českém překladu vyšla v roce 2011 pod názvem Amelie Posse-Brázdová – Život spjatý s Československem (nakl. Akropolis).
Pokud vás témata zaujala, podívejte se Youtube kanál SVK PK a posuďte sami, co online prostředí dokáže, kde jsou jeho limity a v čem je přínosem. Rozhovor tváří v tvář je samozřejmě nenahraditelný a vždycky bude, ale zkuste novou situaci vnímat jako příležitost ukázat vašim uživatelům další možnosti získávání informací, vzájemného propojování a zkracování vzdáleností. A také se jich ptejte, co vlastně chtějí. Seminář nebo webinář? Ptejte se, s čím jim můžete pomoci a co je může knihovna naučit, nebo co by chtěli oni naučit knihovnu, nebo co by chtěli v knihovně učit jiné uživatele. Od toho jsme přece tady, umíme poskytnout téměř cokoli, od informace po prostor. Teď i ten virtuální.
Fotografie:
Váha článku:
20