Hana Pražáková. Příběhy plné naděje

Výstava s názvem Hana Pražáková. Příběhy plné naděje byla v Moravské zemské knihovně uspořádána jako součást cyklu Oči Brna. Vedle bohatého obrazového materiálu z pozůstalosti Hany Pražákové, uloženého v Památníku písemnictví na Moravě (pobočka Muzea Brněnska), a ukázek autorských knih i překladů z fondu MZK přináší přiblížení osobního příběhu i pracovních aktivit Hany Pražákové.

Spisovatelka, překladatelka a rozhlasová redaktorka Hana Pražáková (13. července 1930 Turnov – 4. prosince 2010 Brno) strávila dětství spolu s rodiči a svou sestrou Libuší v Českém Dubu. V roce 1939 se rodina Křelinových přestěhovala do Prahy. Hana odmaturovala na Dívčím reálném gymnáziu E. Krásnohorské v Praze. Následně nastoupila ke studiu češtiny a ukrajinštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1949–1953). Vyrostla v inspirativním prostředí, jejím otcem byl ruralistický spisovatel František Křelina (26. července 1903 Podhradí u Jičína – 25. října 1976 Praha). Otec svou prací samozřejmě ovlivnil Hanu jako výrazný spisovatelský vzor. Měla v něm však i blízkou osobu, s níž mohla svá díla konzultovat. V červnu 2006 o své „spisovatelské škole“ promluvila v rozhovoru pro Proglas: „O tom jsem dokonce napsala fejeton. Jsem absolvent soukromé školy spisovatelské, protože tatínek mě ke spisovatelství přímo vedl. Až to ve mně vyvolávalo averzi a já tvrdila, že se spisovatelkou stát nechci. On nás, mě a moji sestru, coby pedagog přímo, jak se dnes říká, úkoloval. Musely jsme číst jeho knížky – chtěl, abychom si vždy kus přečetly a něco mu k tomu řekly.“

Její celý život – ten vnější i ten niterný – byl také ovlivněn životním osudem otce, který byl 24. srpna 1951 zatčen a na dvanáct let odsouzen k odnětí svobody (po devíti letech byl amnestován) v procesu Zelené internacionály, spolu Josefem Knapem, Janem Zahradníčkem, Bedřichem Fučíkem, Zdeňkem Kalistou, Ladislavem Kuncířem a dalšími. Manželka Františka Křeliny, Anna, zůstala s dcerami sama. Musely se přestěhovat z jejich vily v Praze na Spořilově do sdíleného temného bytu, financí nebylo dostatek a součástí jejich životního příběhu se stal všudypřítomný strach – strach o otce a manžela, strach, zda se uživí, strach, zda kamarádi zůstanou kamarády, strach, zda maminka bude mít práci a děvčata budou moci dostudovat. I přes všechny tyto zážitky, které Hana Pražáková prožila jako velmi mladá žena, je nezbytné podotknout, že jako člověka ji to nezlomilo.

Právě naopak. Nejen celým svým životem, ale především svým dílem dokázala, že nepřestávala věřit v dobro v člověku a udržet si osobní vnitřní čistotu. Období věznění svého táty popsala perspektivou vyprávění mladé dívky v knize Nadějí tu žijem (2001). Tento román vzbudil v době svého vydání velkou pozornost nejen literárních kritiků, ale i čtenářů. Jistě k tomu přispělo i období, kdy vstoupil na knižní trh, tedy těsně po sametové revoluci. Ale zároveň je dílem, které jedinečně doplňuje různorodou mozaiku tehdejších autentických výpovědí. Román Nadějí tu žijem je jedním ze dvou románů Pražákové pro dospělé. Tím druhým je Dobrý den Brno (2005), kde se autorka vrací k dalším obdobím svého života, např. reflektuje práci v Československém rozhlase v Brno v letech 1972–1990 (působila zde jako redaktorka literárně-dramatické redakce), nakladatelskou redaktorskou práci nebo čas věnovaný překladům z ruštiny a z ukrajinštiny. Část knihy je věnována i pobytu v Maďarsku po boku manžela Richarda Pražáka, který se stal prvním porevolučním velvyslancem v Maďarsku.

Svou další literární tvorbu věnovala Hana Pražáková především dětským čtenářům. Roku 1970 vyšla její prvotina Dárek pro Moniku (Brno: Blok). Tato drobná a půvabná kniha pro nejmenší vyšla celkem ve třech vydáních (1984, 2000). V roce 1989 byla přeložená do ukrajinštiny, v roce 1998 pak do maďarštiny. Následovalo devět dalších příběhů věnovaných dětskému čtenáři. Její knihy pro děti přináší příběhy plné něhy, citlivého porozumění dětskému světu. Mnohdy se v jejich dílech dětští čtenáři potkávají s hlavními hrdiny, kteří se z nějakého důvodu odlišují od ostatních. Při čtení příběhů pak vyvstává množství otázek a také se nabízí výchovná složka děl – spisovatelka vede děti k větší citlivosti k druhému. Texty si uchovávají vnitřní jednotu a uměleckou svébytnost.

Hana Pražáková se často opírala o své osobní zkušenosti, ať už z vlastního rodinného zázemí či blízkého okolí. Hlavní hrdinové jejích příběhů často pochází z harmonického rodinného prostředí. Příběhy se odehrávají v kulisách přirozených zápletek, které píše sám život. Děti jsou často vystavovány životním zkouškám, jako je smrt blízké osoby, nemoc kamaráda či jiné blízké osoby, cestování, stěhování, které přináší posun v životě – změna školy, změna bydliště (často z venkovského prostředí do města či naopak), hledání nových přátel. Samostatnou kapitolou jsou příběhy, v nichž se objevují děti a dospívající postiženi zdravotním handicapem. Miroslav Tmé se vyjádřil k jejímu dílu v Lidové demokracii v roce 1980: „H. Pražáková vládne jasnou představou o tom, co chce dětem sdělit, pro co je chce získat, čím je chce bavit; vládne velmi vytříbeným, oproštěným, nevzrušeným jazykem, který umí rozvíjet v intencích dětských promluv.“