Upřímná vyznání statečného divadelníka

OSLZLÝ, Petr, JEŘÁBKOVÁ, Olga, ed. Vzpomínky Petra Oslzlého: Husa na provázku, univerzita v bytě, s Havlem na Hradě, houfy bílých psíčků v dramaturgii i v životě... Brno: Books & Pipes, 2020. ISBN 978-80-7485-228-2.

Dlouholetá redaktorka brněnské literárně-dramatické redakce Českého rozhlasu Olga Jeřábková připravuje více nežli dvě desetiletí pro stanici Vltava rozhovory s osobnostmi z kulturní oblasti. Prvním hostem byl před jednadvaceti roky teatrolog prof. Bořivoj Srba, který tak později vydanou knihou Divadlo, můj osud odstartoval sérii jejich tištěných verzí, věnovaných např. dalším vysokoškolským učitelům - houslistovi Bohumilu Smejkalovi, muzikologovi Miloši Štědroňovi nebo překladateli a dramatiku Antonínu Přidalovi. Nyní k nim přibyla rozsáhlá publikace Vzpomínky Petra Oslzlého – významného brněnského dramaturga, scenáristy, herce, režiséra a pedagoga, klíčové osobnosti Divadla Husa na provázku i Centra experimentálního divadla, odvážného společenského aktivisty a současného rektora JAMU.

Po Úvodním slově editorky, přibližujícím práci na nahrávkách i jejich následných korekcích, a po Oslzlého vstupu Úvodem, uvažujícím o trojjediném čase lidské existence a vztahu fragmentárních mikrofonových „zpovědí“ k případným ucelenějším pamětem, následuje těžiště knihy, rozdělené (v souladu s vysílanými půlhodinovými relacemi) do deseti kapitol, označených jako chronologicky postupující Vyprávění, uzavřeného (s dílčími přesahy) zhruba počátkem nového milénia. V nich se s rozličnou akcentací střídají a prolínají momenty z privátní biografie šestasedmdesátiletého vyprávěče s jeho bohatými a pestrými profesními aktivitami na poli domácí i zahraniční Thálie nebo ve sféře veřejné a politické.

Rodák z Konic u Prostějova, kde jeho děd i otec provozovali kožešnickou, po roce 1948 znárodněnou firmu, vyrůstal sice v kulturním, knihami obklopeném a ochotnickou tradicí poznamenaném prostředí, jako syn „kapitalisty“ však musel jít do učení a teprve odtud mohl coby dělnický kádr i nadaný matematik a vzdorný předseda třídy studovat nejprve strojařinu a poté strojnickou fakultu brněnského VUT; přihlášky na DAMU a JAMU mu totiž okresní funkcionáři KSČ ztorpedovali. Po polovině 60. let však už byl předním hercem divadelní skupiny Quidam Jiřího Pavlouška, s jejímiž pozoruhodnými surrealistickými inscenacemi (Archimimus, Osmihran aj.) se zúčastnil i festivalů v Zagrebu a Londýně. V nakrátko uvolněné kypivé atmosféře „pražského jara“ byl – ve vítaném propojení výtvarných a jevištních zájmů - přijat na kunsthistorii a divadelní vědu brněnské filozofické fakulty a prožil též protestní akce za srpnové okupace r. 1968.

Vyprávění třetí rekapituluje Oslzlého léta vysokoškolská, kdy se stal „osobním studentem“ svého celoživotního guru, tehdy ještě asistenta JAMU Bořivoje Srby. Se záhy zakázaným Quidamem ještě provokoval Poslední bitvou krále Sardanapala, zažil první střety s StB u pokusu proniknout na festival do Vratislavi nebo při soudním procesu v Roudnici nad Orlicí, po němž byl uvězněn jeho kolega, dnešní profesor JAMU Ivo Krobot. Srbovým přičiněním se stal dramaturgem i hereckým protagonistou čerstvě zprofesionalizované Husy na provázku (v nevelké výstavní Procházkově síni Domu umění uváděla za sezonu až desítku novinek!), r. 1972 promoval (za ročního vojákování na letišti v Žatci jeho parta vyhrála celostátní armádní soutěž), oženil se s mladší ročníkovou kolegyní Evou, francouzštinářkou a češtinářkou, a po odmítnutí lákavé nabídky armádní kariéry se do „Husy“ vrátil.

Další kapitoly se podrobně, víceméně titul za titulem, jak je připravovali režisérská trojice Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Eva Tálská i částečný mimický solitér Boleslav Polívka, zabývají prací tohoto souboru v období husákovské normalizace. V Srbových intencích prosazoval tzv. nepravidelnou dramaturgii autorských scénářů v českých premiérách (na repertoáru míval okolo dvaceti dnes už slavných, zde popisovaných inscenací), stmelen antirežimní orientací, ideou obětavého „kolektivního žití divadlem a v divadle“ při rotačním střídání šéfů a soustavným trénováním zejména pohybových interpretačních technik nebo až osmi (!) jinojazyčných verzí některých profilových „hitů“.

Při pravidelném schvalování dramaturgických plánů šlo o šestnáctiletý úporný vysilující zápas s oficiálně neexistující cenzurou, v němž se za úmorných jednání s nadřízenými státními a stranickými orgány v systému „předváděček“ proti nim úspěšně uplatňovala taktika „bílých psíčků“. Divácká podpora neustále vyprodaných představení provázely pravidelné zájezdy do Prahy a - přes kladení všelijakých překážek – stále častěji také do blízkého i vzdálenějšího zahraničí, kde se navazovala inspirativní přátelství s mnoha spřízněnými divadelními tvůrci, ústící do rozmáchlých společných projektů (Vesna národů - 1980, Mir Caravane – 1989 atd.). Jednotný ansámbl, spojující úsilí o volnost uměleckého vyjádření s bojem za svobodu občanskou, odolal tlakům na podpis Anticharty i snahám o jeho likvidaci a vyrovnal se r. 1978 se začleněním do komplexu Státního divadla, po němž byl na šéfovský post dosazen Jaroslav Tuček. Dovídáme se o významných spisovatelských návštěvách v Brně (John Updike, Kurt Vonnegut, Bohumil Hrabal aj.), konspiračních bytových seminářích, undergroundovém kině i galerii, o přehlídkách Divadlo v pohybu, scénickém časopisu Rozrazil a mnoha dalších oceněníhodných podnicích.

Poslední dvě kapitoly podávají stručné, spíše jen enumerativní svědectví o „sametové revoluci“: divadelnické stávce, pádu komunistického režimu, zvolení Václava Havla prezidentem a Oslzlého působení na Hradě coby jeho poradce. Následně pak zmiňují vyprávěčovu činnost po návratu do „Husy“, která s přestěhováním do moderní novostavby (1993) zahájila novou etapu, podobně jako když její šéf nastoupil svou akademickou dráhu.  

Vázanou, typograficky solidně vybavenou knihu uzavírá Výběrová bibliografie Petra Oslzlého a seznam autorů dvou set černobílých, pečlivě popsaných fotografií, vkládaných přímo do jednotlivých Vyprávění. Ta jsou podávána v časové návaznosti faktograficky spolehlivě, s nerozbíhavou soustředěností, čtenářsky přístupně a vtipně, zejména v líčení kuriózních až absurdních historek, vyplývajících z vyčerpávajícího zápolení s normalizačními institucemi. Také kritický sledovatel brněnského divadelnictví oněch let najde v této dokumentární montáži nejen osvěžení paměti, ale i poučení.